červen, 21.

Přichází spánek a s ním snění. Zprvu nesouvislé obrazy se postupně složí do barevné mozaiky a vtáhnou Aiss do svého středu, stává se jejich součástí. Neděsí ji to, ví, že je v bezpečí, nehmotný pozorovatel na křídlech snů.
Z mlhy se vynoří obrovské město. Aiss ho poznává, mnohokrát o něm četla - teď ale vypadá jinak, než na kresbách zachycených v historických knihách.
Vysoké věže z červeného a bílého mramoru (tuší, že brzy vyrostou ještě výše a zazáří zlatem; a později ztmavnou a mnohé se zhroutí). Údolí lemují rozlehlé sady a zahrady (překryje je kopule z nejčistšího křišťálu chránící tu nejroztodivnější faunu a floru; a až to všechno padne, mezi stromy se bude plížit smrt a stromy samy budou smrt). Slunce se odráží od zářivých vodních hladin a fontány zpívají (zbarví se zlatem a stříbrem; a pak krví a kouřem).
Vor Kragal, drahokam v srdci císařství Bael Turath.
Pyšná říše, její vznešení nosí hlavu vysoko. Rozpíná se a polyká království za královstvím, celé národy se klaní před jejím císařem.
Ale každý další výpad, každá další válka ukazuje, že císařství nemá dost síly, aby udrželo samo sebe. Rody se sváří a v politice se hrají hry o vysoké sázky. A císař hledá způsob, jak upevnit moc svoji i moc říše.
Aiss vidí mladého muže. Oblečený v drahých látkách, sklání se nad těžkými knihami a občas si něco vzrušeně poznamená na jeden z mnoha papírů, které se válí po jeho pracovně. Zná jeho jméno - Argeadh z domu Maril - a ví, že se o něm říká, že v jeho žilách koluje dědictví Víl, jak nasvědčují i jeho stříbřité vlasy. Brzy však bude jedno, kdo byli jeho předkové, protože Smlouva změní všechno.
Dveře vrznou a do místnosti vstoupí žena, možná spíš dívka, rudé prstýnky vlasů zdobené zlatem, jiskřička v zelených očí napovídá o vychytralosti a sebedůvěře. Zahalená v hedvábí, jedna ruka něžně spočívá na zakulaceném bříšku. Když ji muž uvidí, přispěchá s polibkem, pak ji posadí mezi měkké polštáře - žena se usměje a Aiss ví o někom, kdo se umí usmívat právě tak.
Daera z domu Maril, tak se jmenuje, se nakloní ke svému manželovi, zašeptá mu do ucha (Aiss však velmi dobře slyší) - "Dům Barikdral podpoří náš návrh před císařem." - a Argeadh se rozzáří, pro tohle ji miluje, protože se dokáže prolétat neprostupnou džunglí politiky, jako by to byla rozkvetlá louka.
Tohle je jejich šance přinést slávu domu Maril a pozici na výsluní císařské milosti. Teď ještě netuší, že jsou jen loutkou v plánech jiných, a po značný čas to ani nevyjde najevo.
Ještě je čeká  dlouhá cesta, teď se ale obraz zamlží, rozplyne se ve zlatavé záři slunce odraženého od zčeřené hladiny jezera Zolfura.

*

Paprsky ranního slunce se s příslibem teplého dne probojovaly i přes závoj vlasů překrývajících kněžčinu tvář. Dívka se posadila na posteli, ospale a zmateně se rozhlédla kolem.
"A jé…" vydechla, když zjistila, že v závěru svého nočního bloudění zabrala Vendamirův pokoj.
Velitele stráže potkala v hale, svlečeného do půli těla, kolem krku mokrý ručník. Jestli se Aiss do tohoto okamžiku cítila trapně, že mu (byť nevědomky) vlezla do postele, tak by se teď nejraději propadla, když si uvědomila, že se červená.
"Já se omlouvám, pane Vendamire," vyhrkla, jakmile si jí všiml. "V noci jsem si musela… splést pokoje."
"Dobré ráno, Aiss," usmál se v odpověď velitel - k dívčině klidu si přes hlavu přetáhl košili. "Nečekal jsem tě vzhůru tak brzy."
Gestem ji pozval do kuchyně, dívka poslušně následovala.
"S nocí si hlavu nelam, jen mě to překvapilo," pokračoval, zatímco začal skládat na stůl sýr, chléb, čerstvou zeleninu. "V mém věku už se mi krásné dívky do postele tak často nevkrádají."
Aiss rychle popadla několik vajec a otočila se k plotně, aby zakryla ruměnec. "Neudělala jsem to úmyslně," zamumlala.
Vendamir se zasmál. "Nemám pochyb. Jen jsem myslel, že budeš spát s ostatními v pokojích Věže."
"Cítím se tu bezpečněji," odvětila po chvilce přemýšlení dívka, přesunujíc smažená vejce na připravené talíře.
"Pán Durmen je laskavý člověk, i když možná působí chladně. Není třeba se ho obávat."
"O to nejde." Aiss se posadila na lavici naproti veliteli, nalila mléko ze džbánku. "Prostě se tu cítím lépe." Usmála se. "Pokud vám to nevadí, radši bych zůstávala tu."
"Jestli si sem budeš chtít nechat přenést věci, tak je to pokoj na konci chodby," prohlásil velitel stráže nezřetelně, zakousnutý do krajíce chleba.
Kněžka jen vděčně zastříhala oušky a dál se spokojeně cpala vajíčky.
Chvíli jedli mlčky, pak znovu promluvil pán Vendamir. "Čekal jsem, že už tu Janos bude."
"Prosím?" Aiss nechápala.
"Říkal, že si o Slunovratu společně připijeme, když tu procházel naposledy," vysvětloval velitel.
"O tom nic nevím," zavrtěla kněžka hlavou. "Do Sarbatoin se měl vrátit včera nebo předevčírem, o jeho dalších plánech nic netuším. Dlouho jsem ho neviděla. Nicméně," vykouzlila přesvědčený úsměv, "To neznamená, že nepřijde. Má svoje způsoby, jak cestovat rychle."
Odmlčela se, pohled ztracený v hrnku s mlékem. Nehledě na to, jak strašně by ráda Janose znovu viděla - stýskalo se jí, a jak - představa, že by se měli setkat právě tady, ji příliš netěšila. Že je mu víc než sestrou, bylo v podstatě tajemství pro chvíle soukromí, a ačkoli Aiss nesnášela přetvářku s tím spojenou, chápala, že se ji Janos jen snaží chránit. A tady, před zkoumavýma očima její smečky, kde nikdo nedokáže držet jazyk za zuby, a především paní Alandry, která má jistě lepší než dobré domněnky…Kněžka si povzdechla.
"Jistě je v pořádku," ozval se pán Vendamir, který si její skleslost vyložil jinak.
Dívka se zahihňala. "Z nás dvou jsem to většinou já, kdo se dostává do potíží."

Slunovrat. Nejdelší den v roce, den oslav letních bohů. Později se sama vydám do domu Mrtvých, abych vzdala hold Královně, protože zima je s létem spojená stejně nevyhnutelně, jako smrt se životem a… prostě protože se to ode mě čeká. Nejsem tu proto, abych zpochybňovala tradiční postupy. Snad v modlitbách najdu odpovědi na některé ze svých otázek.
Každý z nás má s dneškem vlastní plány - a já věřím, že si zasloužíme trochu povolit, alespoň na chvíli.
Sven míří za mistrem Hirakem a později prý za pánem Resvinem, alespoň tak jsem vyrozuměla od Ghara, který je rozhodnutý ho doprovázet. Jestli dnes Sven zvedne kotvy a skutečně odjede na jih, nevím. Něco mi ale říká, že se naše cesty budou proplétat i dál.
Konstantin touží po nákupech. Na jednu stranu si říkám, že bychom z něj neměli spouštět oči. Ale nemyslím, že má kdokoli z nás ještě sílu se za ním táhnout. Prostě jen budu doufat, že mu ztráta paměti zabrání způsobit další problémy. A později si ho snad vezmu stranou a zkusím nahlédnout do jeho nitra, abych potvrdila nebo vyvrátila svá podezření.
Gaerwyn a já míříme na akademii. Elfka projevila nebývalý zájem o jejich knihovnu a já musím ještě vidět paní Alandru. Už si na ni skoro zvykám.
A ona, jak se zdá, se snaží zvyknout si na mě.

Tohle setkání se odehrávalo v daleko přátelštějším duchu. Paní Alandra si zřejmě vyčítala svou netýkavost posledních dní a skutečně se snažila být milá.
Aiss to oceňovala po svém, upovídaná a otevřená. Znovu čarodějce vyložila, co se odehrálo v Černém Prstu - tentokrát podrobně a bez neustálého přerušování. Nakonec k ní přisunula medailon, který ve věži našla, oboustranně vypouklý stříbrný kruh zdobený jemnou rytbou, s jediným safírem, po jehož stisknutí se medailon rozevřel do hvězdice.
"Ledové Slunce," řekla paní Alandra tiše. "Použila jsi ho?"
Kněžka zavrtěla hlavou. "Nevím, co otevírá," odpověděla. "Ani jsem po tom zatím nepátrala. Ta část Nietsenknarfova deníku, která psala o strašlivém zlu z počátku věků, mi přišla dostatečně odstrašující."
Čarodějka se zasmála. "Nevěřím ale, že tě to udrží stranou věčně," poznamenala.
"To jistě ne," ušklíbla se Aiss. "Jen co si najdu trochu času vrhnout se kolem krku prastarému zlu, udělám to."
Paní Alandra jí vrátila medailon nazpět, zase vážná. "Buď s tím opatrná," varovala kněžku. "Mnozí kvůli tomu zemřeli."
Ta přikývla, ukládajíc Slunce nazpět do své torničky.
"A jak se má Janos?" zeptala se najednou čarodějka.
"Dlouho… jsem ho neviděla," začala pomalu kněžka, zaskočená, náhlou otázkou, ale Alandra ji přerušila.
"Chtěla jsem říct," odkašlala si, jako by jí něco uvízlo v krku, "Zajímalo by mě… jestli je šťastný."
Po několik úderů srdce ji Aiss jen pozorovala, zmatená. Uvědomovala si, že tohle doopravdy není ta otázka, kterou jí chtěla čarodějka položit.
"Je šťastný," odpověděla po chvilce, "Jak jen mu okolnosti dovolí."Doufám, že je, dodala v duchu.Tolik se snažím, aby byl.
Místnost znovu zahalilo tísnivé ticho. Dívka tiše žasla nad tím, jak snadno se Alandra nechá strhnout emocemi - co na tom, že je to mocná čarodějka, vznešená Paní Věže. A přistihla se, že jí v duchu závidí cit, o kterém ví, že je její vlastní - zatímco ona sama ve svých temných hodinkách přemýšlela, kde asi tak končí Aiss a kde začíná Královnin dar pro oddaného služebníka Janose.
Nakonec aby je obě osvobodila ze zajetí dusné společnosti, kněžka se usmála a omluvila se, že musí jít - ráda by se ještě porozhlédla po místní knihovně a snad i navštívila mistra Hiraka, než půjde za dalšími povinnostmi.
Paní Alandra jí ochotně (a s úlevou) přivolala sluhu, který jí měl být nápomocen v jejím bloudění chodbami akademie.
A tak dobře jsme si vedly, pomyslela si Aiss sklesle.

V knihovně jsem moc času nestrávila. Gaerwyn byla po špičaté uši zahrabaná v knihách, a ač mi to přímo neřekla, měla jsem pocit, že ji ruším.
Před pracovnou mistra Hiraka jsem se střetla se Svenem. Tvářil se zachmuřeně a byl tak ztracený v myšlenkách, že mi dokonce podržel otevřené dveře namísto obvyklého pokusu plácnout mě přes zadek.
Samotná návštěva Hiraka byla rozpačitá, dlouho jsem se nezdržela. Dnešek prostě nepřeje přátelským rozhovorům.
Než bych způsobila další trapné momenty sobě či ostatním, raději jsem se vydala za svou povinností do městských katakomb. Mrtví jsou dobří společníci, tiší - alespoň většinou. Trocha ticha a klidu je to, co bych teď uvítala.
Bez povšimnutí jsem nechala místnost s tělem pána Spercheia, přestože tajemnou krabičku jsem měla stále u sebe. Nebo možná právě proto. Ani nevím, co bych s ní teď dělala.
Hlouběji v domě Mrtvých je malá svatyně Královny - tedy, spíš než svatyně prostě jen místnost, kterou si ke svým modlitbám k Havraní Paní vybrali její služebníci. Někdo snaživý do výklenku umístil malý symbol Královny - paní Lonan možná, nebo některý z jejich učedníků.
Nevím, na jak dlouho jsem se ponořila do modliteb - hodina, možná dvě. Zkoušela jsem v sobě hledat odpovědi na některé z mých otázek, ale nijak zvlášť jsem neuspěla.
Přesto jsem cítila blízkost své Paní a cítila jsem, že je rozezlená - proč však, to jsem nedokázala říct.
Pak když jsem se chtěla vrátit nazpět na povrch, ucítila jsem krev.
A chvíli na to jsem našla Konstantina.

Nákupy šly dobře, Konstantin byl spokojený. O něco méně spokojený byl, když se snažil najít oltář pána Vecny, aby mu složil hold. Chvíli zvažoval, zda by se neměl někoho zeptat, ale zavrhnul to jako špatný nápad - kdyby se to doneslo vůdkyni, jistě by zuřila. Už takhle věděl, že tančí na hraně meče. Svenova meče, přesněji.
Pátrání ho nakonec zavedlo do katakomb a chvíli se těšil, že je na dobré stopě - našel jiný vstup do domu Mrtvých, skrytý, tak jak by si to přál pán Tajemství, myslel si. Navíc nemusel procházet kolem těch příšerných soch, které strážily vchod.
Pak se na něj v temnotě sesypaly duše dávno padlých, mrtví strážci posvátných míst. Jeho to ale neodradilo, nedbaje dorážejících přízraků poklekl a nabídl modlitbu pánu Vecnovi.
A jeho modlitba k božstvu Smrti našla svůj cíl, ale jistě ne ten, který zamýšlel.
Královna považuje máloco za větší urážku, než když se někdo dovolává kejklíře Vecny jako pána Smrti. A Konstantin měl zrovna tu smůlu, že se jeho volání dotklo Paní Osudu, nebo spíš některé z jejích Písní, jejích nejbližších služebnic.
Vysmívala se mu, jedovatá a dotčená. Neskrývala, že o Konstantinovi něco ví, něco co ji nutí k smíchu, a nehodlá se o tu vědomost podělit. Konstantin jí nezůstal nic dlužen, s chutí jí připomněl, že ona jej nevyslechla, když ji volal, když hledal její pomoc. Nehezká slova padla, mnohý by jistě trnul v očekávání odplaty - ne však gnoll, jehož denním chlebem byl odpor vůči těm, kteří se zvali být jeho božstvy. A ona ho nechala být, zvědavá ze stínu sledovat další jeho kroky.
Znovu osaměl, vzteklý, s pocitem bezmoci. Už i Pán, kterému se svěřil, se k němu obrátil zády. Konstantin už nevěděl, koho jiného volat, aby se mu podařilo dosáhnout toho, co potřeboval.
Ledaže…
Obklopen temnotou, sáhl do temného místa ve vlastní duši, až zavadil o to, čemu kněžka říkala Stín. Cítil zájem, účast.
"Chci s tebou mluvit," zabručel Konstantin polohlasem.
Jistě, odpověď přišla okamžitě.Proto jsem přece tu.

Ležel v jedné z postranních chodeb, zbitý do bezvědomí. Jeho rány nebyly po bližším prozkoumání příliš vážné, kněžce se zdálo, že spíš padl vysílením. Mohla ho probrat na místě, poskytnout mu trochu své síly. Ale kdy by jí Královna znovu dala příležitost napravit chybu, kterou předtím udělala? Prvně musela vědět, s kým Konstantin uzavřel svůj pakt. A pak… podle toho jednat.
Nechtěla si domýšlet důsledky. Doufala, že se Sven mýlil. Doufala, že se mýlí ona sama. Ale příliš mnoho nasvědčovalo tomu, že když už Konstantin slouží ne kejklíři Vecnovi, tak snad jinému temnému pánu.
Dovlekla ho nazpět do svatyně, těžké bezvládné tělo, a opět poklekla k modlitbám. Jeho hlavu položenou ve svém klíně, žádala o vedení, o pomoc při zkoumání Konstantinovy duše. Vnímala odpor, nevoli - Královna nechtěla mít nic co dočinění s dívčiným přítelem. Na jeden strašlivý okamžik se kolem Aiss sevřela temnota, tieflinka ucítila, jak se Paní odvrací, nechává ji osamělou a bezmocnou. Kamennými chodbami se linula úpěnlivá modlitba, lámajícím se hlasem šeptala kněžka svoje prosby, rudé slzy volně stékaly po bledých tvářích, nechtěla se vzdát své smečky.
Pak ale, jako by se snad Královna slitovala - paní Smrti je pořád jen žena… A někdy, někdy se skloní, aby z prachu sebrala plačící dítě. Aiss, havraní ptáče, se roztřeseně tiskne v její náruči a uvědomuje si, že láska Paní je stejně velká, jako její bolest. Nechá ji vískat černé peří a rusé vlasy a naslouchá něžnému hlasu, chápavému hlasu, naléhavému hlasu.
Je tvůj, pokud ho dokážeš přivést. Aiss najednou ví. Ví všechno. Ví příliš mnoho.
Jemné doteky peří na tvářích ustaly, kněžka klečela na studené podlaze, chvěla se. V ruce pevně svírala srst na gnollově krku, ztěžka oddechovala. Stále cítila přítomnost Královny, jen zvolna opadávala, zanechávajíc sladký, bezpečný pocit na pokraji vnímání.
Vždyť nakolik se souznění s bohem liší od aktu lásky.

Nevěděla jsem, jestli se mám smát, nebo brečet. V jediném okamžiku jsem se dozvěděla všechno, co jsem chtěla o Konstantinovi vědět, a zároveň jsem si přála, abych to nevěděla.
Navzdory tomu, co si myslel Sven, dokonce navzdory tomu, co si myslel sám Konstantin, gnoll neskládal svou službu k nohám kejklíře Vecny. Pán Tajemství neměl na jeho existenci nejmenší zájem - ten, kdo se v Konstantinových očích za Vecnu vydával, nebyl nikdo menší než Asmodeus, vládce Devíti Pekel.
A Stín, který se od doby, co jsme na něj narazili, otřel snad o každého člena smečky, to byl služebník Glasyi, kněžny Šestého kruhu.
Konstantin měl důvod, proč hledat pomoc Kejklíře. Duše jeho lidu vždy připadaly démonickému Yeenoghu a on se to snažil změnit. A Vecna byl jediný, kdo mu byl ochoten nabídnout pomoc - alespoň to si Konstantin myslel. Ve skutečnosti to byl pán Pekel, kdo se strojil za Kejklíře. Získání duší gnollů, to by pro něj byla vyhraná bitva v jeho věčné válce s démony. A Stín, Glasya… Pánova dcerka jen vyvíjela další úsilí v tom směru. A Konstantin přijal její nabídku na osvobození duší gnollů.
Triky, triky. Příliš dobře znám historii svého lidu, abych věděla, že sliby pekelných pánů nikdy nekončí dobře. Konstantinova duše teď patřila peklu a duše jeho bratrů by se stěží měly ubírat jinou cestou.
Je tvůj, pokud ho dokážeš přivést.Královna mi dala do rukou nástroj, jak Konstantina vyvázat z moci pekel. Dobře jsem ale věděla, že to sama nezvládnu - potřebuji Svenovu pomoc. A potřebuji Konstantinovu důvěru.
Chlupáče jsem probudila. Radši ať jde sám, než se vláčet s jeho tělem přes celé město. Nehledě na to, komu slouží - nebo komu si myslí, že slouží - já jsem s ním v bezpečí.
Když procitnul, viděla jsem na něm starost. Zajímal se o moje slzy. Chtěl mi pomoci. Těžko se mi kráčí po jeho boku, když vím, co musím udělat.
A když jsme opouštěli svatyni, když jsem se dotknula rukou malé havraní sošky, přišla ještě jedna vize.

Janos, slepý Havran.
Klečí pod vysokými oblouky temné katedrály, ruce sepjaté, hlavu skloněnou. Zdá se, že se nad jeho zády rozvírají průsvitná černá křídla, ale možná je to jen hříčka stínů. Šeptá rychlou tichou modlitbu. Některé ze slov se občas odlepí od jeho úst, jemná krajka spletená ze stříbra, a chvilku se nese vzduchem, než se rozplyne ve tmě.
Modlitba pro stovky, tisíce duší, které jsou zde uvězněné. Janos znovu a znovu žádá Paní o vedení a o klid pro mrtvé, o konec jejich utrpení. Aiss vnímá přítomnost temného božstva, krutého pána, který se vyžívá v trýznění živých i mrtvých, toho, kterému říkají Plíživý Král. Vnímá zoufalství a bezmoc. Královna je tu slabá a sílu ztrácí i Janos, ostny mučivé bolesti se snaží zatnout do jeho mysli.
Dívka se ho chce dotknout, chce ho chránit, poslechnout nutkání krýt ho vlastním tělem a vzít na sebe jeho bolest. Jakoby snad cítil její pohled, kněz zvedne oči, prázdné šedé kruhy, a Aiss má na okamžik pocit, ze se mu dívá z těsné blízkosti do tváře, že cítí jeho teplo.
Janos zašeptá dvě slova.

Hledání obrazů budoucnosti, to nebyla nikdy moje silná stránka. Málokdy jsem dokázala úmyslně přivolat výjevy věcí, které se mohly stát, natož z nich vyzískat nějaké moudro. Ale vize a sny, které přicházely samy… to je jiná věc. Ač mohly mást, ač bylo mnohdy těžké říct, zda hovoří o minulosti, přítomnosti či budoucnosti, často se v nich skrývala pravda. Janos, který byl sám výborným věštcem, se rozhodl dál mě neučit úmyslné hledání věcí budoucích, namísto toho se snažil pěstovat ve mně porozumění pro moje přirozené vize.
Nebylo proto podivu, že jsem se vyděsila. Nedokázala jsem s jistotou říct, kolik z toho obrazu mohla být pravda, nebo kdy by se měl odehrát - v duši se mi ale usídlil svíravý strach a pocit tísně málem přehlušil i hrůzu z toho, co mě mělo čekat tady, v nepříjemně blízké budoucnosti.
Ale tady a teď bylo přece jen důležitější, než zmatené obrazy.
Nevěděla jsem, kde hledat Svena - netušila jsem, zda je ještě vůbec ve městě. Jestli mi ale někdo mohl poradit, byl to koňský handlíř Lanar. A doopravdy, nejen, že mi řekl, kde barda najít (měla bych být překvapená, že mě odkázal na jeden z místních nevěstinců?), ale také mi prozradil, že mu stále dělal společnost Ghar (což už mě, po pravdě, trochu překvapilo).
Nevěstinec byl zřejmě jediným místem, kterého se nedotkly oslavy Slunovratu. Tedy, ze své skromné znalosti nevěstinců bych tak soudila. Přišel mi prostě stejně barevný a naleštěný jako jakýkoli jiný nevěstinec v kterýkoli den roku. Místní Madam za drobný obnos připustila, že je Sven v některém pokojů, ale dojít pro něj, to prý nepřipadalo v úvahu. Jedině že bych já šla za ním. A nebo prý můžeme počkat a třeba si zkrátit čas nějakou příjemnou zábavou. Prý bych si jistě vybrala.
Sama bych raději počkala, bez té příjemné zábavy, ale Konstantin, který se znuděně klackoval kolem a dožadoval se koupele, mě přiměl jednat. Čím déle budu odkládat to, co musím udělat, tím těžší to pro mě bude.

Jen neznatelně si oddechla, když zjistila, že Sven sedí v pohodlném křesle a jen sleduje dvě hrající si dívky na rozlehlé posteli. Čekala mnohem horší výjev bardových osobních výstřelků.
Sven překvapeně popotáhl z doutníku. "Přišla ses přidat?" zeptal se. "Přiznala sis konečně, že si chceš užít mou společnost, než odjedu?"
Kněžka jen pokrčila rameny. "Mám pro tebe zajímavější nabídku," odvětila.
"Ale?" Sven byl skutečně zvědavý, s čím by tak tieflinka mohla přijít, aby to bylo zajímavější, než radovánky se dvěma, třemi dívkami.
Aiss roztěkaně zamrskala ocáskem. "Potřebuji tvou pomoc," řekla tiše. Velmi dobře si uvědomovala, že je to poprvé, co něco takového přiznala. "Nemůžu ti povědět, o co jde… Ale dozvíš se to včas, slibuji."
Vypadala tak ustaraně, že si bard dokonce odpustil další štiplavou poznámku.
"Dobrá," kývnul. "Jen mě nech rozloučit se s děvčaty."

Řekla jsem jim, že chci zkusit vyslechnout Konstantina v síni Kruhů - také se jí říkalo síň Slyšení - že bych snad dokázala dostat se skrze jeho ztrátu paměti. Gnoll nadšeně souhlasil, Sven… se ničemu nebránil. Cítila jsem, jak mě zkoumavě sleduje, snaží se přijít na to, co mám za lubem. Na to nepřijdeš, světaznalý barde… I kdybych ti to řekla, nevěřil bys mi.
Každý krok k Akademii byl těžší a těžší, každý krok k nevyhnutelnému…
A ještě ke všemu se k nám přidala Gaerwyn, kterou omrzely knihy a pro jednou zatoužila po naší společnosti. Přála jsem si, aby odešla, aby nemusela být svědkem toho, co mělo následovat, ale snad jestli cítila mé zoufalství, trvala na tom, že zůstane.
Pak se Konstantin vytasil s dary, které pro nás sehnal. Třpytivé cetky ze skla a drátků pro mě a pro Gaerwyn, falešná gnollí kůže pro Svena - v očích chlupáče to musely být ty nejnádhernější dary pro smečku. Při pohledu na elfčino nadšení, ať už hrané nebo upřímné, a Konstantinovu snahu udělat nám radost, se mi svíral žaludek, tolik jsem si přála, abych už měla to nejhorší za sebou.
A konečně jsme došli do sálu slyšení a pak už nebyla cesta zpět, jen kupředu… a do tmy.

"Věříš mi, Konstantine?"
Gnoll stál uprostřed magického kruhu ve snížené části sálu, kněžka čelem k němu. Zamyšleně prohrabovala srst na jeho hlavě, zkoumavě si prohlížela jeho oči.
"Věřím ti, vůdkyně," přikývl Konstantin. "Vedeš nás dobře."
"Jsem ráda. Potřebuji, abys mi důvěřoval, i kdyby to mělo být naposledy." Uchopila jeho hlavu do dlaní. "Počkej tam na mě. Nikomu jinému nevěř."
Bez mrknutí, bez zaváhání sáhla k pasu a rychlým přesným pohybem zabořila dýku do Konstantinova hrdla.
Gnoll pomalu zamrkal. "Tohle není moc příjemné," zachraptěl ještě, než se sesunul k zemi do rychle rostoucí temné louže.
Aiss se ani nesnažila krvavé skvrně ustoupit - stála bez hnutí, srdce jí v hrudi divoce bušilo a jen silou vůle se bránila třasu.
"Já to… vysvětlím," vysoukala ze sebe a obrátila se na zbytek smečky, pobledlá, ve tváři obavy.
"No to doufám," zabručel bard, který celou scénu sledoval z malého ochozu.
"Ne Vecna…" zašeptala kněžka, ale slova zněla pod vysokou klenbou jasně, "Ač si to Konstantin sám myslel, nesloužil Vecnovi. Je to Asmodeus, pán Devátého kruhu, kdo ho svedl. A Stín z lebky, ten slouží Glasyi, jeho dceři… Konstantin zaprodal svou duši ďáblům, tohle je jediná cesta, jak ho vyvázat."
Sven pozvedl obočí. Nečekal, že by Aiss dokázala Konstantina jen tak chladnokrevně zaříznout, a to, co jim tady říkala, bylo překvapení za překvapením. Bál se, s čím přijde dál.
Gaerwyn stojící vedle něj, oči rozšířené šokem, si pomalu nasadila korunku, kterou jí gnoll věnoval. Pak konečně promluvila. "Já doufám, že víš, co děláš," řekla s rozčilením v hlase "Nerada bych, aby tohle byla moje poslední vzpomínka na Konstantina."
"Potřebuji, abys se mnou šel na druhou stranu, Svene," pokračovala Aiss naléhavým tónem. "Nedokážu se sama postavit tomu, co tam na Konstantina čeká."
Bard si povzdechl. "O tomhle," začal si sundávat kabát, "Si ještě promluvíme." Pak se otočil na elfku. "Gaerwyn, věříš mi?"

Nečekala jsem, že to přijmou tak… klidně. Zřejmě ve mě mají větší důvěru, než jsem předpokládala. Jen prostě… kdybych jim o tom měla říct předem, kdybych jim měla říct, že se chystám zabít Konstantina - a že nevím, jestli to celé vyjde - nikdy bych to nedokázala udělat.
Stále ještě netuším, zda se podaří to, co zamýšlím, ale to nejhorší už máme za sebou…
Gaerwyn se nabídla, že vyčeše krev z Konstantinovi srsti, asi se alespoň nějak chtěla podílet na Konstantinově návratu, nebo se prostě jen potřebovala nějak zaměstnat.
Já jsem zatím chystala obřad, opět jsem na vlastní kůži vykreslila sadu znaků, které mě měly za chlupáčem zavést. Zjišťuji, že už mi nejsou tak neznámé, začínám chápat smysl některých z nich. Jako by ve mně poslední setkání s Paní něco zanechalo, začínám vidět spojením mezi tímhle jazykem a řečí mých předků.
Opět jsem přenesla znaky i na Konstantinovu kůži, jizvy mu zůstanou, ačkoli je časem opět zakryje srst.
A aby se mnou mohl mezi světy i Sven, musel i on nést krvavou kresbu.

"Sundej si košili," řekla kněžka tiše a rukou naznačila, aby se posadil k ní.
"Ale no tak…" Bard se ušklíbl. "Já chápu, že mě chceš, ale myslíš si, že je zrovna teď ten nejvhodnější okamžik?"
Pomalu zamrkala. Nevěděla, co mu na to odpovědět. Zjevně nechápal, jaký pro ni má význam brát ho mezi světy, jaké to je sdílet s někým havraní let. A nebo to chápal, a to by tenhle okamžik dělalo ještě horším.
Sven si povzdechl a poslechl ji. Jen tiše sykl, když mu nemilosrdně zaryla drápky do ramene.
"To docela bolí," poznamenal jen tak mimochodem.
"Já vím," odvětila tiše. "Proto bych byla ráda, kdybyste neumírali moc často."
Sven přemýšlel, zda to měl být vtip, ale nakonec usoudil, že nikoli. Kněžka nebyla právě zřídlem dobré nálady.
Uložili se podle nehybného Konstantina, každý z jedné strany. Zatímco Aiss si rychle našla pohodlnou pozici, s hlavou položenou na huňatém polštářku gnollova ramene, bard jen těžko hledal, jak si lehnout.
"Tak půjdeme," zašeptala kněžka, když se přestal vrtět, a propletla prsty své ruky s jeho.
Než se Sven zmohl na odpověď, objala ho temnota.

Bylo to snazší, než jsem čekala - Sven ale vplynul do havraní formy s přirozenou lehkostí. Chvilka strachu, pak údiv. Nakonec uvědomění, zřejmě pochopil, jak moc osobní je sdílet havraní let, rytmus srdce, dech. Jen silou vůle jsem se bránila splynutí myšlenek.
Cesta byla krátká - jen chvilka v mezisvětí a stopa nás zavedla nazpět do síně Kruhů, jen do jejího obrazu ve Stínopádu. Jen vzdáleně se podobala své sestře ve světě živých, tady zřejmě sloužila jako mučírna. Síň Slyšení, síň výslechů.
Konstantin seděl v kleci z trní a ostnitých větví, zubožený a zbitý, jako by tu snad čekal týdny (a možná ano, čas se mezi světy chová zvláštně), Svenovi trvalo jen pár okamžiků otevřít pro něj malou branku. Gnoll se zprvu choval obezřetně, jako by se chtěl ujistit, že jsme to skutečně my - oděni jen v troše havraních per, krvácející kresby na holé kůži - ale nakonec vyšel ven, očividně v lepší náladě.
Bylo poměrně těžké mu vysvětlit Asmodeův úskok a pakt, do kterého ho vtáhl Stín. A ještě o něco těžší mělo být přesvědčit ho, aby následoval mou cestu, cestu Královny…
Především když se do toho neustále motal právě Stín.

Konstantin z ničeho nic odhodil kněžku stranou a vrhnul se po krku něčemu, co vypadalo jako Metoděj - větší, výhrůžnější. Chvíli se převalovali ve zběsilém klubku, než se mezi ně vložil Sven a zahnal Stín… inu, někam do stínů.
"Pohněte s tím, ano?" zavrčel na Aiss.
"Nemůžu ho jen tak vzít nazpět!" odsekla. "Konstantine, poslouchej mě," pokračovala naléhavým tónem, když se chlupáč zase připlížil k ní. "Nedokážu ti nabídnout svobodu pro duše tvého lidu. Můžu ti ale dát svobodu pro tvou vlastní duši, bez lží, bez podmínek. Vrať se se mnou, pokračuj ve své cestě jako služebník Paní. Jakmile naplníš svůj osud, tvoje duše je volná."
"Nemám tvou Paní rád," zavrčel vzdorně Konstantin.
"Královna nežádá lásku, jenom věrnost. A jakou máš jinou možnost?" kněžka v zoufalství rozmáchla rukama. "Pokud mě odmítneš, zůstáváš tady - na pospas ďáblům, nebo démonům, kdokoli přijde první!"
Gnoll zaváhal. "Já… rád bych ti věřil. Dej mi důkaz!" štěknul.
Kněžka se odmlčela. "Obrazy," řekla po chvilce. "Mohla bych ti otevřít obrazy možných budoucností."Pokud je vůbec dokážu přivolat, dodala v duchu.Pokud vůbec k něčemu budou.
"Vari, ďáble! Přibliž se a zhyň!" křiknul náhle Sven.
Aiss se ohlédla, jen aby viděla Janose -Stín, je to jen Stín - jak k ní natahuje ruku, ve tváři bolestný výraz. Prudce zavrtěla hlavou, odvrátila zrak.Jen Stín.
Natáhla ruce ke Konstantinovi a položila mu dlaň na čelo, sama zavřela oči.
Jenže hledání obrazů budoucnosti, to přece nikdy nebyla její silná stránka.

Katastrofa, řekla bych. Naprosté selhání. Sotva jsem se dotkla první vize, obrazy ožily a rozběhly se vlastní cestou. Krev, boj, armády gnollů, smrt, násilí - neovladatelná řada scén, každá horší, než ta předchozí.
O to víc mě překvapilo, když Konstantin řekl, že jsem ho přesvědčila. Prý to nakonec nevypadá tak špatně.
Bylo ale naivní myslet si, že bych tak měla vyhráno. Ještě jsem musela dostat jasnou odpověď na klíčovou otázku. Vrátíš se se mnou, abys věrně sloužil Královně, a až se naplní tvůj osud, aby tvá duše šla, kam se ti zlíbí?
"Ano, ale." Ale! Jak typické pro gnolla, který nás ve své zdánlivé bezelstnosti dokázal provléct tím nejhorším bahnem, i zde, na hraně věčného zatracení dokáže kličkovat!
Nechala bych ho tam. Kdyby se do toho nevložil Sven, kdyby neapeloval na Konstantinův smysl pro smečku, na věrnost vůdkyni, kdyby ho nepřesvědčil, aby souhlasil s tím bezpodmínečným "ano," tak bych ho tam nechala, ať si Glasya a Yeenoghu třeba navzájem prorvou hrdla, až se o něj budou bít.
Ale díky Svenovi jsem měla svůj vytoužený souhlas - a mohla jsem Konstantina vyjmout z jeho závazků Temným.
Mohla jsem se vrátit, se smečkou opět kompletní.
Přesto jsem se nevracela s lehkým srdcem.
Ne s tím, co mi Stín ukázal, než ho Sven odehnal někam do tmy… Protože ne všechno z toho, co jsem viděla, byl klam.
Možná jsem tady dosáhla toho, co jsem chtěla. Možná jsem tady udělala věci lepší.
A zaplatím za to někde jinde.

"Je to osud, kněžko," řekl Sven, sleduje dívčin pohled ke švitořícímu zbytku smečky. "Tomu se těžko uhýbá, to bys mohla vědět."
"Lépe než kdokoli jiný, věř mi." Sklopila ouška. "Vím to až příliš dobře."
Roztržitě zaklepala prsty o schod, potom se zvedla.
"Zdá se, že tě budu muset trpět ještě nějakou chvilku," povzdechla si pak se špatně hraným znechucením. Ve skutečnosti cítila úlevu, že se bard rozhodl zůstat - strach v jejím nitru byl ale silnější a sotva jí dovolovat těšit se z čehokoli jiného.
Sven se zasmál. "I já tebe, Aiss. I já tebe." Pak ale úsměv z jeho tváře zmizel, asi si uvědomoval strach, který svíral dívce hrdlo. "Našlapuj opatrně po cestě osudu. Má mnoho nástrah. A nedůvěra budovaná ve vlastních řadách je ta nejnebezpečnější z nich."
Kněžka zaváhala. Chvilku se dívala, jak Konstantin barvitě popisuje elfce nějakou historku ze zásvětí, potom shlédla nazpět na Svena.  "Nemám před tebou tajemství," řekla těžce. "Ptej se, na co chceš."
Teď se zamyslel bard. "Co tě tak bolí?" zeptal se nakonec.
Odmlčela se. Nechtělo se jí nic říkat, nechtěla vytahovat svoje stíny na denní světlo. Ale měl pravdu a ona by byla hloupá, kdyby si nenechala pomoci. U smečky přece pomoc najde.
"Sám dobře víš, že vize jsou… vrtkavé," začala neochotně. "A já jsem nikdy nebyla dobrá v hledání těch správných, spíš naopak. Jenže když přicházejí samy…"
Vybavila si, co jí ukázal Stín. Janos v katedrále, jako předtím. Ruce natahuje k Aiss a pak se obraz propadá a mizí, Aiss vidí katedrálu zvenčí a obrovský, obrovský hřbitov a pak nic.
"Mám obavy o Janose. Jenže nechci…" Dívka zmateně zamávala rukou. "Možná se mýlím. Doufám, že se mýlím."

*

Jen co se zavřely dveře, objetí, polibek. Pak se ale Aiss odtáhla, ve tváři ustaraný, nešťastný výraz. Nedokázala před Janosem nic tajit, a ačkoli ji to nijak netěšilo, raději mu vše řekla dřív, než by na to později přišel sám.
"Co se děje?" zeptal se kněz účastně. Nemusel dívku vidět, aby poznal její znepokojení.
Roztržitě zamrskala špičkou ocásku. "Při dožínkách… pili jsme, slavili jsme," začala tiše a s každým dalším slovem se hlas více ztrácel, až nakonec skoro šeptala. "Asi nám to stouplo do hlavy a nějak jsme se… já a Marek… zapomněli…"
"Znám ho," přikývnul Janos souhlasně. Marek zvaný Dlouhán, vzpomínal si, byl jedním z Ptáčat. Aiss ho občas zmiňovala.
"Chtěla jsem říct…" pokračovala provinilým hlasem dívka, "Já se s ním -"
"Vím, co jsi chtěla říct," přerušil ji kněz, potom zaváhal. "Nepřivedl tě snad do problémů," řekl podezřívavě.
Aiss po několik úderů srdce jen nechápavě zírala. "Ne," vyhrkla pak, "Samozřejmě že ne…"
"Dobrá." Tohle ujištění jej zřejmě uklidnilo, odložil plášť a tiše vyčkával.
"Dobrá?" Dívka nevěřila tomu, co slyší. "Dobrá? Tobě je… jedno, co jsem udělala?"
"Není mi to jedno," zavrtěl hlavou Janos. "Ale pokud čekáš… zášť nebo hořkost… Myslím, že to není zapotřebí. Co bych také mohl čekat, věčně tě nechávám samotnou." Spočinul dlaní na dívčině tváři. "Žij si svůj život, jak ti je po chuti, když jsem pryč. Buď tu pro mě, když se vracím."
V náhlém přívalu vzteku odstrčila jeho ruku. "Tobě může být jedno, že se spouštím," křičela by, ale hrdlo měla sevřené zlobou a zoufalstvím. "Nemusíš se snažit, nemusíš se bát, že bych se nevrátila. Moc dobře víš, že nakonec přijdu zpět! Protože nemám na výběr, protože moje srdce bije tady!" Hněvivě ho udeřila do hrudi. "Jak mám vědět -" Najednou se dívčin hlas zlomil, do očí se jí vehnaly slzy. "Jak mám vědět, že je to to, co cítím já, a ne to, co mi přikazuje Královna? Jak mám vědět, že nejsem jen dárek, jen hračka…"
Janos na ni mlčky hleděl nevidoucíma očima, tvář bez výrazu, rty stažené do tenké linky. Pak dívku pevně uchopil za zápěstí - "Pojď," nakázal prostě - a zamířil ven.
Klopýtala za ním, tiše, bez otázek. Když se jí do tváře vehnal noční vzduch, začala si pomalu uvědomovat, co všechno mu pověděla. Nedokázala ze sebe ale vypravit hlásku, když se proplétali setmělým klášterem, ani když ji provedl zahradou a brankou v kamenné zídce, když kráčeli mezi sklizenými poli, až došli na rozlehlou louku téměř na hranici skal. Tam se kněz zastavil, pustil dívčinu ruku. Zdál se být smířený, vyrovnaný, skoro spokojený, jako by se právě nic nestalo; to tieflinku mátlo, málokdy nechával spory jen tak bez řešení.
"Promiň mi…" zašeptala stísněně.
"Prominout ti." Janosovou tváří se mihlo překvapení. "Za co se omlouváš, maličká?"
"Neměla jsem právo říkat takové věci." Chytla jeho dlaň do vlastních, přiložila si ji k tváři. "Nemyslím si, že se nesnažíš. Nemyslím si, že jsem pro tebe jen -"
Umlčel ji krátkým polibkem. "Budeme o tom mluvit později. Možná to ani nebude třeba," řekl s jistou nadějí v hlase. "Prvně ti chci něco ukázat." Rty roztáhl do šibalského úsměvu, takový ani Aiss nevídala často.
Vzal dívku za ruku a propletl prsty s jejími. "Pojď, poběžíme." Zamířil ke středu louky, nejprve svižným krokem, když se s ním tieflinka srovnala, rozběhl se. Hnali se nízkou travou, a ač vlastní zkušenost dívce říkala, že je lepším běžcem, stěží Janosovi stačila. Běželi beze slov, teplý vánek jako by se jim opíral do zad a Aiss si překvapeně uvědomila, že se její tep vyrovnal s tepem Janosova srdce a že zrychlují.
Jako by celý svět lusknul prsty.
Desítky drobných těl, desítky malých srdcí tlukoucích ve zběsilém tempu, v jednom společném rytmu. Rozletěli se vstříc obloze, nechali se nést větrem, malý houf havranů. Aiss už dříve zažila, jaké je to být havrany - cesta chladem mezisvětí se ale v ničem nepodobala opojnému pocitu letu ve světě živých. Dívka se začala smát - nebo se možná smál on, to nedokázala poznat. Vzduch chutnal měkce na rudých jazýčkách, květiny, jablečný sad, nadcházející déšť. Noc odhalila nové odstíny barev - její oči teď byly skutečně jeho, co viděla ona, viděli oba. Nezáleželo na tom, s kým kdo spí nebo nespí, protože tohle bylo pevnější, sladší než noc vášně. Smyl se rozdíl mezi jáa ty, zůstalo jen jedno hejno, jedna mysl.
Chápeš?
Nezbylo místo na pochybnosti.
Chápu.