červen, 29.

Svět na okamžik ztemněl, když se přes matnou záři slunce přehnal stín.
"Drak," poznamenala Aiss překvapeně.
"Dračice," upřesnil nepřítomně Ghar, jen tak na půl tlamy.
"Viděla nás, přesto letěla dál," ukázala kněžka dopředu - zvuky bitvy kdesi před nimi byly teď jasnější. "Pojďme," pobídla své společníky a bez ohlédnutí vyrazila vstříc hluku.
Bard několik okamžiků konsternovaně pozoroval, jak se dívka proplétá mezi stromy v marné snaze o nenápadné přiblížení. Ohlédl se na elfku, ta jen pokrčila rameny.
"Máš pravdu," zabručel. "Tohle už mě nemůže překvapit."

Den nebo noc, světlo nebo tma, na tom nezáleží. Putujeme jen s krátkými přestávkami na odpočinek, spíme, když už nemůžeme dál. Dnes se ukázalo slunce, ač překryté šedavým oparem a jeho paprsky jen málo hřejí na kůži.
Opustili jsme cestu, která podle ukazatele pokračovala do města, a vydali se zarostlou stezkou ke svatyni. Tím směrem máme najít Janose, tam nás vede Svenův rituál. Terén se stále mírně zvedá a častěji narážíme na pásy řidšího lesa a mýtiny, krajina se ale nezdá o nic méně pochmurná.
Ve smečce je klid. Všichni si uvědomují tíživou situaci - zásob ubývá a naše pokusy obstarat cokoli poživatelného na tomto místě nesou pochybné výsledky. Jako by v lesech nežila žádná zvěř, i snaha o hledání jedlých rostlin či hub přichází vniveč.
Mysleli jsme, že je snad tohle místo zcela opuštěné - jako by Strixis a její společník byli jedinými živými obyvateli temné domény a cesty byly jen pozůstatkem dávných dob předtím, než tenhle kraj spolkl Stínopád.
Když ale krátce po poledni přerušily ticho našeho putování zvuky souboje, věděli jsme, že tu nejsme sami.

Dračice se širokým obloukem snesla k zemi, při přistání strhla dvouhlavého hromotluka a společně se odvalili v uvrčeném klubku kovově šedých šupin a silných rukou. Plachta jednoho z vozů hořela a od štítů a zbrojí obránců se odrážely šípy vylétající z nízkých stromů na kraji cesty.
Takový obraz se otevřel před Aiss, když se vynořila z lesa. Nevelký oddíl mužů bránil dva vozy před několika minotaury, mezi nimi se probíjel drakorozený ve zbroji, která jistě už pár bitev viděla, srážel k zemi každého, kdo se mu připletl do cesty. Od jednoho z vozů vylétlo několik plamenných koulí, které po dopadu vybuchly v ohnivých vlnách a jednoho z býčích mužů tak zapálily. Kdosi se snažil uklidnit plašící se koně, a když jeden z obránců zahlédl kněžku a její společníky, nad bojištěm se rozlehl poplašný křik - "Přicházejí ze strany, je jich víc!"
Nikdo však na smečku neútočil - zdálo se, že měly obě bojující strany stejný problém, jako smečka samotná. Nikdo si nebyl jistý, na kterou stranu se postaví. Boj se zdál být vyrovnaný a bylo téměř jasné, že pokud se zapojí smečka, vychýlí se rovnováha ve prospěch strany, kterou si zvolí. A smečka si zase uvědomovala, že se zapojit musí - protože jen tak si zajistí odpovědi a snad i další pomoc.
"Co teď?" broukl Konstantin, ale dostalo se mu jen neurčitého krčení ramen.
"Rozhodnou se oni," zamumlala nepřítomně Aiss a vystoupila ještě o několik kroků kupředu, jen pár sáhů ji tak dělilo od prvních bojujících.
Za jejími zády se červené a bílé provazce světla spletly v rozvinutá křídla, na okamžik zasvítila tak ostře, že přehlušila i vlažné sluneční paprsky.
"Jsem Havran," pronesla jasným hlasem - slova jí z úst splývala řečí andělů, padlých i zářících. "Jsem služebník Paní Smrti a moje cesta je cesta Osudu."
Na odpověď nečekala dlouho - přiletěla z lesa s šípem, který se jí zaryl do ramene.
A s tím přišlo i okamžité rozhodnutí.

Jediné spravedlivé řešení, které jsem dokázala najít - ať se sami rozhodnou, na čí stranu se máme postavit. Netvrdím, že to bylo správné řešení a správné rozhodnutí, ale přineslo okamžitý výsledek tam, kde jsme si nemohli dovolit vyčkávat.
Konstantin srazil k zemi jednoho z minotaurů a vrhnul se mezi další, s Gharem v těsném sledu. Vzduchem se míhaly Gaerwyniny šipky a tam někde na hranici vnímání bylo možné zaslechnout Svenovu bojovou píseň.
Podařilo se mi splést stíny tak, aby pohltily dračici, sevřely ji v mezisvětí; když zmizela, bojištěm prolétlo krátké zajásání a drakorozený, zřejmě vůdce útočníků, obrátil svůj zájem k nám, ke smečce.
Já ale měla jiné starosti. Ne jed, který se zvolna šířil od rány šípem. Ne těžké kladivo v rukou statného býka, které se ze mě snažilo vytlouct duši. Ne ryk bitvy a nářek raněných.
Zahlédla jsem ho pod jedním z vozů, skrýval se před zraky obou bojujících stran. Jen krátce se naše pohledy protnuly - a přestože jsem se s ním nikdy dřív nesetkala, věděla jsem, kdo to je.
Cadfan Arthfael, služebník Královny. Jen málo se stýkal s ostatními Havrany - jeho doménou byla Vílí Divočina a eladrin ji opouštěl jen zřídka, jen pokud měl opravdu dobrý důvod. Z Janosových vyprávění jsem ale věděla, že si ti dva byli poměrně blízcí - dva Havrani stojící stranou hierarchie ostatních.
Jenže než jsem se k němu dokázala dostat, než jsem ho vůbec mohla oslovit, byl pryč.
A já nemohla dál ignorovat bitvu kolem sebe.

Aiss postávala stranou ukřičeného chumlu, paže založené na prsou, rty zvlněné v nespokojené křivce.
S přispěním smečky se bitva rychle změnila v masakr. Padl drakorozený velitel banditů a několik minotauřích bojovníků. Ostatní zbojníci se rychle stáhli, jen dračice nedostala šanci. Jen co se vymotala ze spletité pavučiny mezisvětí, strhli ji k zemi a utloukli. A teď se vojáci rvali o trofeje nad jejím tělem, jako zvířata - také Konstantin si svůj úlovek obzvláště vychutnával, stejně jako si zřejmě užíval Gharův bezmocný vztek a rozhořčení. Kněžka s paladinem částečně cítila. I ona si myslela, že si dračice zasloužila víc, než tahle nedůstojná jatka.
Odvrátila se - obrazy zkázy příliš připomínaly její nedávné činy.
Sven krvavou scénu přehlížel z kmene padlého stromu, na který se usadil k odpočinku. Jen krátce se s ním střetla pohledem. Zdál se snad ještě víc zahloubaný, než doposud, a Aiss si v duchu slíbila, že jakmile to bude možné, pokusí se zjistit, co mu leží v hlavě.
Teď ale nebyl vhodný okamžik. Byla si vědoma několika podezřívavých pohledů - ne všichni z obránců byli tak bezmezně nadšení jejich pomocí, i když nedokázala určit, zda je považují za další nebezpečí nebo za snadnou kořist.
Chtěla najít Havrana Arthfaela, chtěla s ním hovořit, musela s ním hovořit…
Brzy zjistila, že není jediná, kdo po něm pátrá.

Postrádal ho i velitel karavany, pohublý stárnoucí muž. Tedy, přesněji, postrádal cosi, čemu říkal koruna Padlých Hrdinů. Jak se zdálo, Arthfael využil zmatku bitvy, aby si tu věc odnesl. A když obchodník usoudil, že jsme korunu skutečně nevzali my, začal nabízet hory doly, jen abychom mu ji našli.
Gaerwyn eladrina v průběhu bitvy zahlédla - než jsem ji stihla zastavit, než jsem jí stihla říct, že ho znám, vydala se po jeho stopě. Ano, sama jsem s ním chtěla mluvit, ale ne tady, ne před těmihle lidmi. K našemu štěstí - i smůle - stopu brzy ztratila.
Havranovy činy mě mátly. Nikdy prý nezasahoval do běhu věcí, vždy byl jen pozorovatelem… Pokud se nemělo dít něco skutečně důležitého. A tak spíš než naději ve mně jeho přítomnost vzbuzovala pocit úzkosti. Věci, které se zde odehrávaly, měly sahat daleko mimo mou moc - či moc kohokoli z nás. Nechala jsem si tuhle obavu pro sebe, proč vše dělat ještě horší.
Vyslechla jsem si několik příběhů členů karavany - byli z různých konců světa, tak či onak si měli žít svůj život, než je podivný vítr vytrhl z jejich míst a oni se ocitli zde, v tomhle podivném místě. A ne jen oni.
Stříbrňákova mince, nezvratný důkaz půlelfovy přítomnosti, zasela další pochyby do našich myslí.
Uvědomovala jsem si, že s každým okamžikem stráveným v téhle podivné společnosti jsem víc a víc podrážděná. Chtěla jsem odejít, vydat se na další cestu.
Nebyla jsem sama, kdo to tak cítil. Odmítli jsme nabídku na společné cestování - ačkoli i oni mířili do kláštera, kde měli opatovi předat právě onu ztracenou korunu.
Nechali jsme karavanu za zády a s ní i příběh o Striss, dceři pána Van Hansena, a další odpovědi na nepoložené otázky.