září, 1. (Sarbatoin)

Vzduch se chvěl bzučením a jejím uším to znělo jako ta nejsladší melodie - nebo jako ten nejhorší hluk, nebyla si jistá. Aiss nastavila tvář rannímu slunci, cítila, jak ji zaplavuje nová síla, chuť žít, chuť zabíjet. Kam až dohlédla, keře karmínových květů, sladká vůně, nebo snad zápach hniloby. Nebe zářilo nejčistším blankytem, přesto ucítila kapky deště na své kůži - vlahý déšť, sladký, rudý déšť krve. Zamyšleně olízla několik kapek z vlastní ruky. Chutnala sladce, jako med.
Aiss se probrala trhnutím, roztřesená a zpocená. Snila o kamenných městech v mezisvětí, chladných a tísnivých, snila o nemrtvých pánech v síních pod klášterem, snila o horách kostí a monstrech žíznících po krvi - přesto v ní nic nezanechalo takovou hrůzu, takový odpor, jako ta sladká chuť medu.

Události včerejška ke mně volaly jen z dálky. Až když jsem vyšla na nádvoří kláštera, když jsem viděla pobořenou knihovnu a shon, který kolem panoval, připomněla jsem si, že ne všechny obrazy, které mě provázely nocí, byly snem.
Přivedli jsme přece pána Dovera nazpět mezi živé, v těle pána z Bree. Odrazili jsme útok z hlubin, i když cena byla nemalá - podzemní svatyni Královny pohřbila skála a klášterní knihovna ležela z velké části v troskách. A místo odpovědí jen další a další otázky. Útok temných trpaslíků měl odvést pozornost, ale od čeho? Co dělal Stříbrňákův stříbrňák v kapse jejich velitele, když to měla být matka Baelzry, kdo temné najal?
Další a další myšlenky se mi honí hlavou, zatímco pomáhám přenášet knihy z místa na místo.
Myslím na město, na to, jak se změnilo. Nic, co bych mohla spatřit pouhým okem; Stačí ale projít se jeho uličkami, stačí naslouchat pod okny domů, stačí ochutnat jeho vzduch a cítit jeho tep. Napjaté, stísněné, podrážděné a unavené.
Myslím na Talose a na zprávu, kterou mi zanechal. Varování. A pozvání. Tuším jsem, že je to cesta do pasti. Jenže moje zvědavost je silnější - nebo snad něco jiného, než zvědavost? - a až přijde čas, tak jeho výzvu vyslyším.
Myslím na dívku Mori, která se zdá provázet paní Maeve na každém kroku. Myslím na nemrtvé pány, které jsme pod klášterem probudili. Myslím na Spercheia a labyrint Pravd.
Myslím na chuť krve a medu.

„Jsi v pořádku, holčičko?“ Hlas paní Maeve vytrhnul kněžku ze zasnění. Matka představená položila dlaň na dívčinu tvář. „Vypadáš strašně,“ dodala se starostí v hlase.
„Měla jsem těžkou noc,“ pousmála se Aiss. „Vy ale vypadáte lépe,“ řekla pak.
Byla to pravda. Za dobu, co byla Aiss pryč, matka představená jako by zestárla o dvacet let. Její tvář ztratila barvu, stíny pod očima a hluboké vrásky hovořily o slabosti a vyčerpání. Ať ji však sužovala jakákoli nemoc, Aiss včera udělala něco, co paní Maeve ulevilo. Dívka netušila, v čem mohl být její zásah účinnější, než vytrvalá práce nejlepších léčitelů, Maeve však byla znovu plná života.
Aiss nic nemohlo potěšit víc, než vidět milovanou učitelku znovu v plné síle.

Otec Lebharlan mě možná ve vnitřní části knihovny neviděl rád, proti slovu paní Maeve ale nezmohl nic. A tak se přede mnou otevřela pokladnice spisů a svazků, ve kterých jsem doufala nalézt alespoň nějaké odpovědi.
Jedna knížka jako by si mě sama našla - vklouzla mi do ruky, když jsem se probírala zdánlivě nekonečnými policemi, útlý, nenápadný svazek bez jakéhokoli zdobení. Zkazky lidu prostého, říkal její název, vyvedený ve strohých literách. Menším písmem, jen na kraji obálky, jako by na něm vlastně vůbec nezáleželo, jméno autora - Spercheios.
Nenacházela jsem v tom žádný smysl. Sbírka lidových příběhů, mnohé z nich jsem sama znala, tenoučká knížka k přečtení během okamžiků. Přesto v ní bylo víc. Jako bych Spercheia viděla. Jako by stál opodál, ve tváři ten potměšilý úsměv, dívá se a čeká. Čeká, až na to přijdu.
Protože tenhle svazek skrývá víc, než jen zkazky lidu prostého.
Byl by pohltil všechnu mou pozornost - odložila jsem ostatní spisy, jako by snad jen v tomhle jednom měla být moje pravda.
Něco jiného ale mělo narušit moje soustředění.
Ta nepříjemná skutečnost, že Ghara našli mrtvého.
Znovu.

"Jsi si jistá, že pro tebe nemůžu nic udělat?" Gaerwyn starostlivě prohrábla kněžčiny vlasy.
S tieflinkou něco nebylo v pořádku. Ztratila vědomí, když přiváděla Gharovu duši nazpět, našli ji zhroucenou na paladinově těle. Nedokázala jim ani říct, co se jí stalo, ale to nebylo nic nového. Prý si vybavovala jen chuť medu a nenávistný křik dětí v sirotčinci, zlá vzpomínka na dětství. Nakonec to připsali únavě a Sven elfku pověřil, ať Aiss uloží ke spánku.
Kněžka s ní poslušně odešla do své cely, příliš otupělá, než aby se vzpouzela odpočinku. Gaerwyn přesto cítila jistou úzkost.
"Nemám tu s tebou zůstat?" ujišťovala se elfka. Dobře věděla, že kněžčin neklid nikdy nevěstí nic dobrého.
Aiss zavrtěla hlavou.
"Jen si musím odpočinout," zívla a zavrtala se pod deku. "Díky, budu v pořádku."
Elfka na ni chvilku zamyšleně hleděla, potom přikývla.
"Odpočiň si. Měla jsi těžký den."
Jen co se za Gaerwyn zavřely dveře, jako by z kněžky všechna únava spadla.
V duchu napočítala do sta - nechtěla se prozradit elfčině ostrému sluchu. Až potom vyklouzla z postele a začala se spěšně oblékat.
Obočí ustaraně nakrčené, podívala se z okna na setmělé nebe.
"Dvě hodiny po soumraku…" špitla si pro sebe. "Nemám moc času."

Nebylo to poprvé, co jsem se v noci tajně vyplížila z kláštera - přesto však poprvé po dlouhé době.
Namísto bdělé Maeve, která by mi vyčinila noční toulky, to byla smečka, kterou jsem se snažila obelstít. Jistě by nesouhlasili s tím, abych šla. Už jen ten, kdo mě zval ven - Talos Garth, stěží spojenec. A pokud je ve městě Stříbrňák, mohlo by to být daleko horší. Byla jsem si téměř jistá, že je to past. A přesto…
Musela jsem jít. Možná ví Talos něco, co přinese víc světla do událostí včerejšího dne. Možná mi to i poví. Možná vyslechne návrh, který pro něj mám. Možná na něj přistoupí, možná tak očistí svoje jméno a já splatím svůj dluh. Tolik 'možná' a jedno hloupější, než druhé. A proč?
Byla to past.
Ne však tam, kde jsem čekala. Ne Talos. Ne Stříbrňák.
Neznala jsem ho. Vysoký, pohledný, medový. Měl takovou starost, že se v noci procházím sama městem. A byl tolik rád, že má konečně možnost poznat mě osobně.
Pamatuji si ten polibek. Sladký. Medový. K zadušení.
A pak nic.
Ve vší své hlouposti jsem ale udělala alespoň něco pro svou bezpečnost.
A tak Svena zastihla moje omluva a prosba o pomoc.

Horkost a med, med všude, jeho chuť a vůně, nekonečná sladkost, ze které se zvedá žaludek, a Aiss jen prosila, ať už to skončí.
A tma, chlad a zvuky tlumené hádky, muž a žena, slovům ale nerozuměla.
Zprvu jen matně, jak se ale probírala k vědomí, víc a víc vnímala dotek látky na skráních, na rtech, znovu a znovu. A byť jen zvolna, pocit medové ulepenosti ustupoval a s tím přicházelo procitnutí.
"Opět v mé moci," známý hlas konečně přiměl kněžku pomalu otevřít oči. Talos Garth se tiše zasmál, krátce a beze stopy veselí. "Nemůžu říct, že by mě to takhle těšilo. Snad příště to bude příjemnější."
Stejné sebevědomí, stejná jistota - Aiss ale viděla, že se za nimi skrývají obavy, rozčarování, zloba. Ani šero opuštěného průjezdu je nemohlo zastínit.
Jižan odhodil zamazaný kus látky, uchopil dívku za bradu a zamračeně si prohlížel její tvář.
"Měla jsi na sebe dávat pozor," zavrčel polohlasně.
Aiss konečně sebrala dost síly, aby ze sebe dokázala vysoukat pár slov. "Dávala jsem -"
"Ale ne dost," utrhl se na ni Talos vztekle.
Prudce se postavil, několik kroků tam a zpět. "Ty vůbec nevíš, co se děje," procedil mezi zuby. Povzdechl si, znovu přiklekl k dívce. "A nevíš, že se to děje kolem tebe," dodal o poznání klidněji. "Kolem vás."
Odvrátila zrak, schoulila se do unaveného klubíčka.
"Proč jsi tu?" zeptala se konečně.
"Protože jsi klíč," odvětil, pak zaváhal. "A protože -"
Zarazil se, zpozorněl.
Z přilehlé uličky se ozvaly hlasy a zvuky spěchajících nohou.
Bez dalšího slova Talos Garth vyskočil na nohy.
Když se v ústí průjezdu objevila silueta muže v klobouku, zmizel do noci.

Med lepí jazyk na patro a lepí myšlenky. Omamná vůně nutí říkat sladké věci, zlé věci, špatné věci.
Lhala jsem.
Paní je mi svědkem, že jsem nechtěla.
Přesto jsem zalhala. Já, která jsem tolik volala po pravdě a důvěře.
Lhala jsem a oni odešli.
Smečka se rozutekla do noci, pro mou hloupost. Pro mou slabost.
Zůstala jsem sama se svou vinou.

Ghar netrpělivě zaklepal na dveře kněžčiny cely. A znovu.
Dlouho bylo ticho, nakonec ale Aiss otevřela, oči zrudlé pláčem a únavou.
Slabě si oddechla, když paladina uviděla - že by přece jen všechny neztratila? Že by jí dokázali odpustit?
"Když jsme byli tam ve městě," začal Ghar bez pozdravu, "Něco jsem cítil. Něco se stane s úsvitem. Něco zlého."
"Vím," přikývla Aiss zkroušeně. "První teplé paprsky slunce. Nevím, co to znamená. Nevím, co mám dělat. Jak mám město ochránit."
Drakorozený se na pár okamžiků odmlčel.
"Sám nic nevymyslím," řekl potom. "Ani ty. Ale třeba na něco přijdeme spolu."