červen, 30.

Nálada ve smečce se těžko dala označit za společenskou. Jen tu a tam nějaké osamělé slovo prolomilo ticho - Aissino pobídnutí k rychlejšímu kroku, Konstantinův nářek, že ho dračí maso tíží v žaludku. Sven jen stroze odpovídal na přímo položené otázky a takových nebylo mnoho. Ghar mlčky přemítal nad osudem vajíčka ukrytého zabitou dračicí. Už se ani neobtěžoval vrhat nenávistné pohledy na gnolla. A Gaerwyn prostě měla pocit, že je nepatřičné bořit mlčení zbytečnými slovy.
Další den chůze a odpočinek v řídkém modřínovém háji. Když se matné slunce začínalo šplhat k zenitu, náhle vyšli spod olysalých korun a před smečkou se rozevřela široká pláň.
Jako by snad les stromů ustoupil jen proto, aby udělal místo jinému, strašnějšímu lesu. Kámen za kamenem, řada za řadou, od obzoru k obzoru se krčily vylámané zuby hrobů a mohyl. Cesta procházela branou v polorozpadlém valu, který ohraničoval rozlehlý hřbitov, kam jen oko dohlédlo, a mířila po svahu vzhůru. Tam na vrcholu kopce se vzpínala mohutná katedrála obklopená skupinkou menších budov - ty však v jejím stínu téměř zanikaly, oči se znovu a znovu stáčely k majestátním pilířům z černého kamene, vysokým věžím a temným oknům.
Aiss se otřásla, bezděky se objala pažemi. To ji dohnaly obrazy z jejích snů a znovu ji sevřela úzkost a ochromující strach o jejího pána.
"Pojďme," špitla téměř neslyšně. "Už je to jen kousek."

Nejsem tu vítána.
Cítím to v kamenech hřbitova.
Jsme sledováni, neviditelné oči pozorují každý náš krok, pečlivě si nás měří a odhadují naši sílu. Vím, kdo se dívá - říkají mu Bílý Sadař, samozvaný pán mrtvých v tomto prokletém místě.
Žádný div, že je znepokojený. Vždyť nenápadné značky na zrezlé bráně říkají, že nejsem jediný Havran, který jí prochází. Chladná žula drží nejen Janosův symbol, jednoduchý a přímý, ale i jemnou, komplikovanou řezbu páně Arthfaelovy pečetě.
Tak jako oni, i já připojím svůj znak, jediným dotekem otisknu do kamene svou přítomnost. Bílý Sadař musí vědět, že Královna brzy získá zpět, co je po právu její.

Nejsem tu vítána.
Cítím to ve zdech kláštera.
Pozvali nás dovnitř, usměvaví, tiší. Obtloustlí mniši s lesklými tvářemi, podivné známky blahobytu ve srovnání s nouzí mimo klášterní zdi. Nabídli nám přístřeší, nabídli nám stravu, taková je jejich povinnost k poutníkům - něco jsme přijali, něco odmítli.
To, po čem jsem ale skutečně toužila, bylo zase odmítnuto mně, odpověď na mou otázku. Věděla jsem, že je Janos poblíž, ptala jsem se na svého mistra, ale vše, čeho se mi dostalo, byly jen přihlouplé úsměvy a vyhýbavé odpovědi. A zapovězení vstupu do katedrály.
Najdu ho uvnitř, tím jsem si byla jistá, ale ne, oni nás nenechali vstoupit. Katedrála je prý zavřená a otevře se, až bude čas.

Já už se nechci víc hádat.
Vyhovím jim, počkám na ten jejich čas.
Pokud mi se západem slunce neotevřou bránu katedrály, teprve pak rozpoutám peklo.