červen?

Sucho v hrdle, horký vzduch a tvrdé lože se nesnesitelně houpe.
Aiss by přitom byla přísahala, že včera večer nevypila ani kapku.
Pomalu otevřela oči. Namísto holých větví umírajícího stromu, pod kterým usínala, uviděla vír rudých a žlutých mračen a vysoko nad nimi podivné hvězdy.
K plnému vědomí ji probral elfčin výkřik.
"Co se to - Vstávejte! Rychle vstávejte!" Gaerwyn zněla vyděšeně, zmateně, naštvaně.
Kněžka rychle pochopila proč. Tohle nebyl tábor na křižovatce ve Stínopádu. Nebyl to tábor na jakékoli křižovatce. Ani o táboru se nedalo mluvit.
Malá dřevěná veslice se zmítala v ohnivé bouři, suchý vítr jí smýkal ze strany na stranu, a podivný pocit v žaludku Aiss říkal, že ani tak nepluje, jako spíš letí. Nebo padá, stržená vírem horkého vzduchu.
S narůstající hrůzou si tieflinka uvědomovala, kde jsou. Něco v ní přesně vědělo, co se děje. Dědictví jejích předků ji nenechávalo na pochybách.
A kdyby přece jen váhala, další pasažéři jejich malé vesličky ji museli vyvést z omylu. Dobře poznávala ďábly malé i větší, někteří se snažili již tak vratkou loď více rozhoupat, jiní se opatrně přibližovali po dřevěné palubě s mlsnými výrazy v ohavných tvářích.
Tahle loď je nesla do Pekla.
Právě se ohromnou rychlostí snášeli na povrch Avernu, Prvního kruhu.

Nevím, kde končí sen a začíná

skutečnost.

Jako by někdo vzal mé vzpomínky

Prý máte loď, která nás dokáže vzít do _____.

a skryl je hluboko v nejtemnějších koutech

Líbí se mi tvoje vytrvalost.

mé mysli.

Tohle je Peklo, o tom nemám pochyb. Jediná jistota v moři

Záleží mi na něm.

otázek.

Máš ji mít.

Ale teď není čas se ptát.

S tříštěním a praskáním trámů se loď několik desítek kroků vezla vyhlazenou písčinou, než se konečně zarazila o ostré skalisko. Právě včas, jinak by se jistě zřítila přímo do jezera Zoufalství.
Pomalu se sbírali z roztříštěné paluby, potlučení a zmatení. Mezi troskami se válelo několik těl ďáblů, které dokázali zabít během divokého přistání.
"Kde je Ghar…" zeptala se tiše kněžka, obhlížejíc nejhorší rány svých společníků.
"On…" Sven pomalu zamrkal. Možná se během divokého letu udeřil do hlavy, teď se mu myslí hnaly podivné vzpomínky. Nedokázal je přesně zachytit, něčím si ale jistý byl. "Nebyl tu. Od začátku tu nebyl. Tohle už se stalo."
"Jak to myslíš, stalo?" Gaerwyn nahlas vyslovila nepochopení, které se ve tváři zračilo všem.
"Na to teď není čas," zabručel bard. Přes rozpálenou pláň se rychle blížila skupinka ďáblů. "Museli vidět, jak přistáváme."
Zdálo se, že se jedná o organizovaný útvar - několik menších vojáků pochodovalo v čele, snad aby chránili velitele, velkého rudého pekelníka. Cinkání řetězů jeho dvou pobočníků mrazilo až do morku kostí.
Aiss nespokojeně zvlnila rty, jako vždy, když přemýšlela nad něčím nepříjemným. "Lovci duší," zamumlala tiše. "Tohle ne."
"Vzdejte se!" ozval se hromový hlas rudého. "Pán Beleth bude milosrdný, když půjdete dobrovolně."
"Tak jo," křiknul bard v odpověď - jako by ho však nikdo neslyšel.
Přihrbená postava jednoho z ďáblů se objevila jen na pár kroků od smečky a několik zčernalých řetězů se omotalo kolem elfčina těla.
"Tohle ne," zopakovala kněžka. Vycenila zuby ve vzteklé grimase a hrubě strhla Gaerwyn za sebe.
Začala se měnit. Zvedla hlavu k planoucím nebesům a z hrdla vyrazila dlouhý výkřik, spíš snad zavytí. Pleť zbělela v alabastr, vlasy zrudly, oheň a krev. Dva páry mohutných rohů vytvořily zdání majestátní koruny.
"Tihle jsou moji!" křikla. "Moji, rozumíš?"
Rudý se zasmál - začalo to kdesi v jeho hrudi, neurčité chrčení, které přerostlo v burácivý smích.
"Ne na dlouho!" zařval nazpět. "Dostanu vás všechny a pán Beleth bude obzvláště potěšen Glasyinou děvkou!"
Na jeho příkaz vyrazili ďáblové dlouhými skoky vpřed - hnali se přes kameny a trosky rozbité lodi, v planoucích očích hlad po krvi a nikdy neutuchající strach z jejich pána.
Aiss se začala smát. Tohle nebyl veselý smích věčně usměvavé dívky. Tohle byl krutý, vyzývavý smích někoho, kdo si bere potěšení z bolesti a utrpení. Když se k ní dostali první z vojáků, vzplála temným plamenem, jejich těla se okamžitě změnila v prach.
"Pojďte si pro mě!" vykřikovala. "Pojďte si pro svou smrt!"
Velký ďábel ve zbroji z řetězů si odplivl a vydal se splnit její přání.

Krev, oheň. Oheň, krev.
Jedno jsou a tak jsem i já.
Jsem sama svou paní a mám moc nad životy.
Jsem sama svou paní a oni patří mně.
Nesu korunu z rohů a plamenů.
Já jsem krev, já jsem oheň, já jsem moc a krása a shoří, kdo mi zkříží cestu.
Jsem Kněžna a Bestie.
Jsem.

"Soustřeďte útok!" vykřikl znovu Sven.
Rudý zařval, naposledy, než se pod opakovanými údery Konstantinova meče konečně sesunul k zemi.
Velitel padl, ale souboj zdaleka nebyl u konce. Dva mrtvolně žlutí klepetnatci, kteří se vynořili z hlubin jezera, teď tvrdými klepety doráželi jak na Svena tak na Aiss. A ďábel ve zbroji z řetězů, poslední přeživší z jednotky, které velel rudý, se ukázal být tvrdším oříškem, než čekali.
Sevřená v ostnatém klepetu, kněžka táhle vykřikla. Tohle už nebyla jen výzva, to bylo volání o pomoc a nesnesitelná bolest, ale i vzdor a posměch. Ďábel s řetězy bil vztekle kolem sebe - zjevně nechtěl svou sokyni mrtvou a nažloutlá stvůra mu kazila plány, zároveň ale nehodlal padnout, jen aby ji přivlekl svému pánovi živou.
Odnikud se vynořil Konstantin a krabovitou zrůdu srazil na zem, tieflinka odlétla z jejího sevření a zůstala nehybně ležet v troskách lodi. Gnoll se na místě otočil a skočil na stvůru, která měla Svena v pevném stisku a zjevně se ho snažila přepůlit. Odvalili se ve smrtícím klubku zubů a ostnů, klepet a ostří, nechávajíce potlučeného barda za sebou.
Sven se vyhrabal na nohy a dovlekl se k bezvládné kněžce - ďábel byl k jeho štěstí příliš zaměstnán klepetnatcem a šipkami, kterými ho z krytu zasypávala Gaerwyn.
Když se dívky poprvé dotkl, překvapením ucuknul - její kůže žhnula žárem či mrazem, to nedokázal říct. Podruhé ale nahmatal tep, byť slabý a nepravidelný, a tiše si oddechl.
"Vstávej," naléhal tiše - zdánlivě jednoduché slovo však skrývalo mocnou melodii, v okamžení tieflinka zalapala po dechu a doširoka otevřela oči.
"Ty špinavá Glasyino kurvo!" zahřměl ďábel, když viděl, že se kněžka zase zvedá na nohy.
Odmrštil svého soka nazpět do vody a ráznými kroky zamířil k Aiss.
Asi by dokázal v dlani sevřít její pas - přesto se zarazil, když položila drobnou ruku na jeho obrovské zápěstí.
"Královna si s tebou už nějak poradí," zasyčela, kolem její majestátní siluety zavířila křídla havranů.
Ďáblovou tváří problesklo překvapení. Dívka nebyla tím, kým myslel, strašlivě se mýlil, když ji považoval za jednu z Glasyiných služebnic.
To byla jeho poslední myšlenka, vědomí, že zklamal svého pána.

Čas na otázky.
Nedává to smysl. Nic nedává smysl. A přece cítím, že Sven říká pravdu.
Něco tam je, tam ve vzpomínkách. Je to, jako bychom probuďte sesnili. Něco nás drží ve co se s vámi dějesnech a nedokážeme se vzbudit. Nechceme se vstávejtebudit.
Slyším Gharův hlas, kdesi na hraně vědomí. Nevím, zda ho slyší i ostatní. Ale to teď není důležité.
Jsme tu pro Spercheovu duši. Neposlechla jsem Svena, hledala jsem Spercheia mezi

Co. Tě. To. Kurva. Napadlo.

stíny.

Našla jsem ho tady. Vím, že tu je. Vím, že bez něj nesmím odejít.

Těžko existoval lepší způsob, jak na sebe upoutat pozornost místních pánů. Duše prokletých, které kněžka vykázala z olejovité vody nabrané z jezera, se s křikem rozletěly do všech světových stran. "Jsem Havran," jako by tím říkala. "Jsem tady."
Jenže vodu potřebovali, jak tvrdil Sven. Hodně vody. Co jen dokázala pojmout Konstantinova bezedná taštička.
Hnáni časem, vydali se přes rozpraskanou pláň. Jemný červený prach štípal v očích, pronikal do nosu i do úst i přes šátky, kterými se chránili.
Silueta Kolosu, na který je upozornila Gaerwyn, rostla. Viděli jen horní část, skrýval se za terénní vlnou, obrovská sekera zdvižená nad jeho hlavou ale už teď vypadala dost výhrůžně. A tam někde v jeho nitru, jak se domnívali, byla uvězněná Spercheiova duše.
Vystoupali na vrchol mírného pahorku a před nimi se otevřel velký kráter. Uprostřed se tyčil Laanův Kolos, blíže a menší, než čekali, ale nic mu to neubíralo na hrozivosti. Měď se matně leskla ve všudypřítomném rudém světle, celá socha se zdála být pokrytá krví. Vzpínal se nad mohutným blokem tmavého mramoru, obklopen čtveřicí sloupů jako z dílny nějakého šíleného sochaře, pokroucené tváře a zmrzačené pařáty, po jejich povrchu přebíhaly vlnky ohně a temnoty.
Skoro nadskočili, když se těžkým vzduchem rozlehlo táhlé zavytí. Daleko, ale ne dost daleko.
"Nemáme moc času," poznamenala kněžka tiše.
"No tak pojďme," odvětila Gaerwyn - úspornými pohyby začala klouzat po svahu dolů, následovaná zbytkem smečky.
Vzduch byl těžký, dusný, jako by se schylovalo k bouři.
Jenže tady nikdy nepršelo.
Jen pot a krev.

Čtyři pilíře, čtyři společníci. Voda zchladí rozžhavený kámen, oblaka páry a pilíře praskají a hroutí se.
Hledám, vím, že tu někde je.
Řev Kolosu je křik tisíce duší. Nabízím cestu z vězení, vykoupení těm, kteří o něj stojí, svobodu. Cítím, jak se sváří, hádají se mezi sebou.
Hledám, naslouchám.
Postřeh a síla, rozum a víra. Společně dokážeme najít slabá místa, prolomit krunýř, osvobodit ty, co jsou uvnitř.
Ať o to stojí nebo ne.

Konstantin uskočil v poslední chvíli, těžká sekera se znovu zabořila do mramorového podstavce. Rozletěla se další sprška tříště, ale rudé žilky v černém kameni stále pulsovaly světlem. Kolos neúnavně bil kolem sebe, znovu a znovu, i přes trhliny v plášti a poničené klouby, jako by ho mramor plnil  novou silou.
"Znič už ten šutr!" křikl Sven na gnolla.
Sám vrazil špičku meče do jedné z prasklin a zapáčil - pak ztuhl při pohledu na kněžku, která přistoupila ke kameni, v očích nepřítomný pohled, netečná k máchající sekyře, která ji mohla jednou ranou přetnout vedví.
Položila dlaň na mramor, soustředěně nakrčila obočí.
Jediné slovo.
Neslyšeli ji, bylo to jen zašeptání.
Ozvalo se zapraskání. Malá trhlinka u každého z jejích prstů. Kámen se zachvěl.
Aiss zavřela oči. Zase to slovo. Sven se snažil ho odečíst z jejích rtů, neúspěšně.
Oltář se začal lámat. Trhliny se od její ruky šířily dál a dál, potkávaly se se starými a tvořily se nové a nové. Žilkování pohaslo, blok se pod sochou drolil a propadal.
Kolos, náhle bez opory, se zapotácel, ztěžka se naklonil ke straně.
I kněžka jako by náhle ztratila rovnováhu.
Malátně ustoupila, ruku sevřenou na hrudi, zoufale lapala po dechu.

Náhlá slabost, všechno se točí.
Chlad. Nemůžu dýchat, nemůžu dýchat.

Dotek prstů na tváři.

Bolí to, temnota se svírá kolem mé hrudi. Nemůžu se nadechnout!

Teplá dlaň na mé ruce.

Panika, co mám dělat? Cítím spáry rozhořčených duší, drásají a trhají. Nemůžu -

Všechno bude v pořádku.

- dýchat…

Tiše, klid…

Ticho, klid. Konejšivý hlas, pocit známé přítomnosti.
Tlak opadá, chlad mizí.

Děkuji, že jsi přišla.

Všechno bude v pořádku.
Bude to v pořádku.
Můžu se nadechnout.

Šipka se zaryla pod odkryté koleno a vyrazila jeden z nýtů. Kolos se znovu otřásl.
S bojovým řevem se do vzduchu vymrštil Konstantin, odhodlaný zasadit rozhodující ránu. Přeskočil letící sekeru, která mu měla useknout obě nohy, odrazil se od mohutné ruky a v oblouku se snesl soše za krk, kde Gaerwyn už několika střelami vyznačila slabé místo.
Jeden nápřah, gnoll zarazil meč hluboko do měděného těla.
Krátký okamžik ticha.
Sekera zarachotila v tříšti z mramoru. S tupým praskáním se Kolos začal kácet k zemi.
Přímo na Konstantina.
Dunění utichlo. Z trosek se pomalu zvedl gnoll, potrhaný, od krve.
"Jsem v pohodě," zamumlal.
S pocitem dobře odvedené práce se skácel na hromadu suti.

Musíme chvátat. Honci už jsou blízko. Cítím naléhání pána Spercheia.
Gaerwyn vybírá cestu. Občas se vrátí, aby zamaskovala stopy, jindy to udělá Konstantin.
U jezera jsem lapila malého ďábla, zotročila ho v železné karafě. Vypustím ho, snad je alespoň zpomalí.
Snažíme se je zdržet, pasti a triky, potřebujeme získat náskok, jen chviličku, alespoň malou chvilku.
Spercheios mlčí. Cítím ho, někde tam je, dívá se. Vede mou ruku, když se snažím o malé kouzlo, jako učitel za mým ramenem. Ale jinak je tiše.
My už jen běžíme a běžíme a…

Sven se zastavil, ohlédnul se, zastavili i ostatní.
Ztěžka oddechovali, všudypřítomný jemný prach dělal všechno ještě horší.
"Teď," zachraptěl bard. "Teď, nebo nikdy."
Klekl na zem a začal rychle črtat obrazce do hlíny.
"Pomůžu ti," nabídla se kněžka.
Zavrtěl hlavou, ani nevzhlédl. Její oči, obvykle živě červené, se chvílemi zdály být sytě žluté, skoro oranžové, jen krátce, jen mezi dvěma mrknutími, ale i to bylo mnoho. Spercheiův pohled. Nesnášel to, o takovou pomoc nestál.
"Zvládnu to sám," zamumlal.
Cítil jejich narůstající nervozitu. Sám se snažil zůstat v klidu a oni se tolik snažili ho nerušit.
Vytí pekelných honců se jen těžko nevnímá.
Poslední tahy dokončil třesoucí se rukou. Spěšně kontroloval celý obrazec.
Je všechno v pořádku? Je to tak, jak má být?
Krátce stočil pohled ke kněžce, i ona si prohlížela kruh, který nakreslil.
Pokud si ale všiml nějaké chyby, tak čarodějník, kterého měla v hlavě, nedal nic znát.
"Sper to čert," uzavřel svou snahu bard a několika gesty otevřel chvějící se portál. "Tak jdeme. Horší než tady to na druhé straně být nemůže."