červen, 23. (odpoledne, večer)

Aiss nedokázala skrýt ustaraný výraz, když se dívala na šedivé nebe. Něco bylo špatně. Nebyli tam, kde být měli.
Už několik hodin se proplétali mezi stíny, sledovali ptačí průvodce od vrány k vráně, od straky ke strace… Už dávno měli být u Hladové Tlamy. A přesto se nezdálo, že by se cesta nějak chýlila ke konci.
Mimo to, krajina byla… jiná. Tohle nebyly suché borovicové lesy předhůří na straně Varteny. Procházeli hustým hvozdem, stromy se skláněly nad cestou a řídká mlha se líně převalovala podrostem. A ptáci jako by je vedli nejen na hraně mezi světem živých a Stínopádem, ale čím dál tím častěji stáčeli stezku skrze Divočinu. Tohle se nemělo dít.
Měla pocit, že ví, kde se právě nacházejí. Jen si to nedokázala vysvětlit.
"Myslím si…" začala tiše, potom si odkašlala. "Myslím si, že jsme přešli hory. Nevím, jak se to stalo."

Ozývaly se pochopitelné výčitky. Byla jsem si přece takjistá, že je to bezpečné - jak je možné, že nemám kontrolu nad tím, kam nás ptáci vedou?
Věděla jsem, jak je to možné. Cítila jsem jinou vůli, která zasahuje do mého rituálu, splétá ho podle sebe. Zprvu mě to vyděsilo, ale pak jsem si začala uvědomovat, že ten vzor znám. Proplétal se mým životem moc dlouho na to, abych ho nepoznala. Nenápadný, nenásilný, ale rozhodný a mocný.
Janos.

Kdo jiný by znal mou techniku natolik, aby s ní dokázal splynout a měnit ji pod mýma rukama. Zavedl nás blíže k Věčnosti - vyhnuli jsme se nástrahám Hladové Tlamy a průchodu pod horami. Nevím, jak to udělal. Už dávno jsem se přestala ptát "jak?" Smířila jsem se s tím, že kolem Janose se věci prostě děly.
Teď jsme procházeli lesem, který jsem poznávala ze svých snů. Cesta následovala linii mělkého údolí, stromy, které nás obklopovaly, byly letité a porostlé hustými nánosy mechů. Věděla jsem, že když půjdeme dostatečně dlouho, otevře se nám pohled na Věčnost, kterou jsem tolik chtěla najít.
Cesta ale neměla být bez nástrah, tím jsem si byla jistá - obrazy ve snech mě varovaly před bezhlavým jezdcem a jeho pronásledovateli, přízraky z dávné minulosti, a já je nechtěla brát na lehkou váhu.
A země se brzy začala třást pod nárazy kopyt.

Přihnal se jak bouře, v těsném sledu za ním dvě obludné hlavy - kdysi snad hlavy hydry, věděla Aiss, hydry, kterou přízrak porazil ještě za svého života.
Od koňských kopyt odletovaly celé drny trávy, tvrdé bubnování trhalo půdu na kousky. Jezdec se na smečku řítil s napřaženým mečem a krvežíznivé výrazy jeho pronásledovatelů dávaly znát, že ani je není radno brát na lehkou váhu.
Ozvalo se zařinčení, když Konstantin odrazil ostří těžkého meče, jezdec se prohnal kolem. Do vzduchu vyletěl další oblak hlíny, když o kus dál otočil koně a znovu ho pobídl k běhu.
Kněžka vyrazila krátký výkřik - ze země se zvedly úponky stínů a zamotaly se do nohou zvířete, rychle se šplhaly po silném těle. Následovalo překvapené zaržání, kůň beze stopy zmizel - jezdec lehce dopadl na zem, navzdory jeho masivní zbroji.
Vzduch naplnilo vrčení a třeskot oceli a vřeštění obludných hlav.
Měli utíkat, Sven jim to říkal. Jenže oni umí být tak tvrdohlaví.

Nikdy předtím jsem neviděla ve Svenově tváři strach. Vždycky vyrovnaný, sebejistý… Ale když se k nám jezdec hnal, v jeho očích jsem postřehla záblesk hrůzy.
Co asi viděl ve svých vizích.
Rytíř padl. A s ním jsou pryč i přízračné hlavy. Nevím, zda jsme ho nadobro odeslali za oponu - pokud ne, tak snad alespoň na nějaký čas utichne jeho řádění.
Naše cesta se proplétala dál pod korunami stromů. Vedla jsem je kupředu, i když na nich už začala být znát únava. Jenže čas nás tlačí, nemůžeme si dovolit otálet.

Stezka se před nimi otevřela na malou mýtinu. Jejím středem protékala říčka, rychlá a dravá, voda se mlela mezi kameny a brod se nezdál být víc, než pár náhodně rozmístěných valounů. Na břehu seděla žena, jednoduché šedé roucho a vlasy stejně tak šedé. Občas natáhla ruku do proudu, tehdy si uvědomili, že bílé stíny, které se míhají ve vodě, jsou vlastně košile, stovky a stovky košil… a možná to košile nejsou.
"Řeka Duší," zašeptala Aiss a povzdechla si. "Na druhém břehu nás čeká divoký Stínopád. A přechod nebude jednoduchý, jsou to zrádné vody."
Vydali se blíže ke břehu - jen Ghar zůstal stát na kraji mýtiny, zachmuřeně celý výjev sledoval.
"Buď zdráva, paní," pozdravila kněžka uctivě.
Stařena přestala máchat košili, nechala ji dál plout po proudu a obrátila se k příchozím.
"Vítej, Branwenn," pokynula hlavou. "Co pohledáváš v těchto končinách?"
Aiss roztržitě zamrskala ocasem. Pradlena byla významnou figurou kultu Havraní Paní, jednou z jejích nejbližších služebnic, a dívka si uvědomovala, že musí volit slova opatrně. Řeka Duší byla nebezpečná a stejně tak ta, která strážila duše v ní.
"Vedli nás havrani, teď už jen sledujeme stezku. Smíme přejít? Je cesta volná?"
Pradlena beze slova hleděla na kněžku i na její společníky. Pak téměř neznatelně kývla.
Proč by jim bránila. Její úloha zde byla přece jiná, věděla Aiss.
Jen překonat mrazivé vody divoké říčky.

To samo o sobě nemělo být jednoduché. Jen pár kluzkých kamenů a dravý proud, voda, které není radno se dotýkat. Natož se v ní koupat, nebo ji třeba pít.
Ale koho by napadlo pít z řeky Duší, že?
Konstantina zjevně ano.
Než jsem stačila cokoli udělat - než jsem ho stačila zastavit - už dřepěl na břehu, nabíral vodu do dlaní a hltavě ji chlemtal.
Říše snů ho vtáhla do svého objetí téměř okamžitě. Cítila jsem, jak jeho tělo chladne, když jsem se ho snažila probrat - byla to jen Královnina milost, která mu propůjčila dost síly, aby nezemřel okamžitě. Ale přivést ho nazpět k vědomí - ze zoufalství jsem sáhla po osvědčené metodě, bolesti…
A aby toho nebylo málo, sotva Konstantin otevřel oči, v ledovém proudu říčky skončila Gaerwyn.

"Nech to být!" zahřímal z ničeho nic paladin.
Elfka, která na jedné noze balancovala na špičatém kameni uprostřed proudu a klacíkem v ruce se snažila ulovit něco, co připomínalo vlčí nebo psí kůži, ztratila rovnováhu. Chvíli to vypadalo, že se udrží, že se nenechá stáhnout do ledové vody, ale pak se ozvala nevybíravá nadávka, v půli přerušená hlasitým šplouchnutím.
Kněžka, sedíc na ještě zpola bezvědomém gnollovi, se otočila za výkřikem - nepřítomným pohybem setřela ze rtů pár kapek krve, Konstantinovy krve, a natáhla k tonoucí elfce ruku.
"Sem."
Zoufalé šplouchání v mžiku ustalo. Vzduchem se zatočily stíny a elfka dopadla do Aissina klína, ještě se chvíli divoce zmítala, než si uvědomila, že ji nesvírá ledový proud, ale hřejivé paže kněžčiny. Konstantin, ležící vespod té hroudy těl, zalapal po dechu.
"Nemůžu dýchat," zasípal, "Ale jinak je to pozoruhodně příjemné."

Že prý zahlédla něco jako gnollí kůži, vysvětlovala Gaerwyn, že prý myslela, že by to mohl být Metoděj, že prý chtěla Konstantinovi navrátit bratra.
Copak se na ni mohu zlobit? Chtěla nám vrátit člena smečky. Nemohla vědět, že se chystá převrátit přirozený řád věcí. Nakonec zůstala gnollí duše ve studené vodě, přesto s sebou však elfka někoho přivedla zpět.
Snad jak se krátce zmítala v říčním proudu, se do té košile Gaerwyn zamotala. A snad ta duše sama využila příležitosti vrátit se nazpět, zachytila se tonoucí elfky v naději, že s ní nalezne cestu zpět.
Kdysi to musela být krásná košile, dobrá práce - teď ji hyzdil chybějící rukáv, krvavé cáry. Nazpět do řeky jsme ji vrátit nemohli - navrhla jsem Gaerwyn, ať ji nechá u sebe, ať ji dobře hlídá. Elfce v očích zářilo zvláštní světlo, když bílou látku opatrně ukládala do svého vaku.
Byl čas odejít. Viděla jsem nelibost ve tváři pradleny. Museli jsme jít dál, než naděláme ještě další škodu.
Chtěla jsem se omluvit za svou smečku, za to, že jsme tu a rušíme mrtvé. Nezdálo se, že mě z něčeho viní. Snad jako by věděla, že se tohle stane. Snad jako by to ani nebyly nehody, ale prostě… osud.
Než jsme překročili řeku, něco mi řekla, něco, co se mi vrylo do paměti a já přesto nevím, jaký byl smysl jejích slov.
Chlad se sváří s žárem o duše všech, co věří. Havraní křídla shoří, krev však neuhasí.
Nevím, co ta slova znamenají… Ale věřím, že až přijde pravý čas, zjistím to.

"Aiss!"
Dívka se zastavila, čekala, až paladin dojde na její úroveň.
"Jsou unavení, Aiss," máchl drakorozený tlapou k elfce a Konstantinovi, kteří se plížili vzadu - příliš blízké setkání s řekou Duší si na nich vybralo svou daň. "Všichni jsme. Chceš snad vejít do té vesnice v takovémhle stavu, chceš, abychom bojovali s tím, co nás tam čeká, vyčerpaní?" naléhal Ghar. "Potřebujeme odpočinek. I ty, ačkoli si to asi vůbec nepřipouštíš."
Dívka založila ruce, svraštila obočí. Nenechala je zastavit, co přešli řeku. Možná je skutečně příliš tvrdá…
Povzdechla si.
"Dobrá. Jen co najdeme vhodné místo."

Nakonec to byla spíš nezbytnost, zastavit na rozcestí ve stínu mrtvého dubu, než výběr vhodného místa. Jakkoli bych chtěla pokračovat, sama jsem musela přiznat, že v šeru nedokážu rozhodnout, kterým směrem se vydat.
Když jsme si všimli klece se dvěma mrtvými, všichni znejistěli. Prý nezaplatili mýtné, říkala výstražná cedule. Na Svenovu radu jsme se rozhodli nezopakovat jejich chybu - malá oběť kořenům stromu, prosba o laskavou ochranu a stráž.
Pak, zatímco Sven volal své skřítky, aby postavili tábor, já a Konstantin jsme se postarali o mrtvé.

Konstantin pozorně sledoval tieflinku, jak na prsty nabírá trochu šedavého prášku.
"Popel z jarního listí, mrtvá borovice," vysvětlovala. "Krev služebníka seschlá na prach, kosti havranů a zimní kvítí."
Mrtví leželi v čerstvě vykopaných nehlubokých hrobech, nad nimi se skláněla kněžka a její chlupatý učedník.
Postupně Aiss nanášela po trošce prášku na jedno z těl, gnoll opakoval její pohyby nad tělem druhým. Zatímco ona odříkávala modlitbu měkce, polohlasně, Konstantinova slova se odrážela pod klenbou z větví - vyslovoval pomalu, opatrně, snad aby si byl jistý, že si dobře zapamatuje, co ho dívka učí.
"Ať tvá mysl najde cestu - a oči ji jasně zří - nohy tě po ní dobře nesou - a tvé ruce dokážou odstranit překážky - a ať se tvé srdce nebojí temnot, vždyť laskavá je náruč Královny k těm, jejichž čas nadešel."
S posledními slovy začali mlčky zasypávat hroby hlínou. Byla těžká, vlhká, ale práce šla rychle a oni byli hotoví během chvilky.
Aiss viděla v Konstantinových očích zmatené nadšení. Věděla, že Paní nemá rád - zdálo se ale, že služba Královně Smrti ho i přesto fascinuje. Lačnil po vědomostech, neustále se vyptával. Tušila, že bude nakonec dobrým nástrojem Osudu.
Ze zápěstí odepjala řetízek s drobným amuletem - malým stříbřitým havranem se symbolem srdce na hrudi. Podala ho překvapenému Konstantinovi, který jej opatrně sevřel v obrovské tlapě.
"Je tvůj," řekla s úsměvem. "Myslím, že si ho zasloužíš."

Až když jsem ulehla, uvědomila jsem si, jak jsem byla doopravdy unavená. Tiché skřípění řetězu klece, ve které si ustlal Konstantin. Kroky Ghara, který držel první hlídku. Oddechování Svenovo i Gaerwynino, ševel větru v holých větvích stromu…
Tiché bzučení. Myslela jsem si, že ho slyším ve snu, neodbytné volání včel. Ale Gharův výkřik mě vytrhl z polospánku a já si uvědomila, že jsou to bludičky, co tak něžně, sladce bzučí, bludičky, které lákají drakorozeného do temnoty lesa.
Gaerwyn už byla na nohou, skrytá ve stínu kmenu, a Sven se plížil podél keřů - z jejich pohybů jsem vytušila, že noc skrývá víc nebezpečí, než jen přitažlivá světélka mezi stromy. Podivná rostlina s jedovatými šlahouny o sobě dala vědět brzy - prodíraly se vlhkou hlínou, objevovaly se v nečekaných místech a snažily se ukožistit každou kapku krve, která dopadla na zem.
Pak jsem je spatřila, štíhlé postavy na okraji porostu.
Bylo v nich něco hmyzího, z čeho mi přebíhal mráz po zádech - ale zároveň i cosi krásného, co vzbuzovalo touhu tančit s nimi v měsíčním světle. Znala jsem ten pocit, to nutkání - už jsem s ním bojovala dřív. Ale když dokážu odolat vílímu kouzlu Gaerwyn a Svena, co bych neodolala jim?
Strhnul se boj. Až na občasné syknutí šipky nebo jasný tón rozvlněné čepele probíhal v tichosti. Jako by si snad všichni uvědomovali, že by přílišný hluk mohl přilákat něco daleko horšího.
Zřejmě se mi s úspěchem dařilo držet krvežíznivou rostlinu z dosahu ostatních - ale za jakou cenu, cítila jsem, jak mi trny rozdírají kůži a možná až příliš pozdě jsem zavolala o pomoc.
Když se Konstantin s řevem vrhnul na zlomyslný chuchvalec roští, cítila jsem už, jak se kolem mě stahují stíny.

Ostré trny, několik palců dlouhé, se jí zaryly hluboko pod kůži, pronikly mezi žebry, trhaly svaly, cévy… Obestřela ji temnota, jak padala k zemi, ale pak zase to známé teplo na hrdle, jemný dotek chladné dlaně a tiché zašeptání -Ještě ne.
Ležela mezi kořeny stromu, zrak upřený do větví. Tak blízko byla, tak blízko, že mohla cítit peří havranů na svých lících. Chutnala svou krev na jazyku, sladkou a horkou, vnímala smyslné teplo, které zalilo její tělo.  Začala se smát, radostí, vzrušením. Dotek smrti zažehnul oheň v jejích žilách, smála se jak šílená, chtěla víc.
Chtěla se dělit.
Posadila se, zvolna, jako by se jí boj, který kolem zuřil, netýkal.
Nehledala dlouho. Skrýval se v křovisku na kraji mýtiny, zrovna zakládal nový šíp do tětivy krátkého luku, jeden z plíživých vílích stínů. Ztuhl, když se jejich oči setkaly, jeho zrak se rozostřil.
"Pojď ke mně," zašeptala a vztáhla ruku. "Pojď si pro polibek."
Vydal se k ní, pomalu, omámeně, nic nedbal řinčících čepelí a zuřivého gnollího vrčení. Jen krok za krokem, až stanul nad kněžkou.
"Polib mě," hlesla tichounce - a za jemností jejích slov se skrývaly ostré spáry příkazu, který nedokázal odmítnout.
Váhavě se k ní sklonil, jako by podvědomě tušil blížící se zkázu. Ale touha ochutnat rudé rty byla silnější než touha přežít.
Dotkl se dívčiny skráně, tak jako ona jeho, a přiblížil svou tvář k její, až mohl cítit teplo a sladký dech a rty se téměř -
Aiss se znovu nadšeně rozesmála, když se bez života složil k jejím nohám. V očích jí hrály jiskřičky radosti, když se mlsně rozhlížela kolem a pátrala po někom, s kým by se mohla o svou radost podělit.
"Ghare!" Radostně zavýskla, když se kolem paladina krátce sevřely stíny a zmatený dráček stál v okamžiku vedle ní. "Pojď sem, něco ti ukážu…"

Ghar měl naštěstí tolik duchapřítomnosti, aby se mnou nenechal stáhnout do temnoty. Namísto toho mě jeho krátká modlitba vyvedla z oparu šílenství.
Kdybych tak věděla, co se dělo.
Ale bylo to dobré, bylo to sladké a já si s hrůzou uvědomuji, že bych chtěla víc. Chtěla bych víc, i teď.
Boj nakonec utichl. S vílami padlými a rostlinou rozsekanou na kusy se bludičky rychle stáhly a zmizely v lesích.
Podle Svena už jsme měli být v bezpečí - to tvrdila i Gaerwyn, oba shodně pokukovali po olysalém dubu. Prý nás bude po zbytek noci chránit.
Já jsem neměla sílu pochybovat - zkroucené kořeny najednou vypadaly tak pohodlně a já měla vůbec co dělat, abych se dovlekla pod svou deku. Ani Konstantin nic nenamítal, ale zdá se, že pochyby prostě nejsou jeho věc. Stočil se do klubíčka a během chvilky spal.
Jen Ghar trval na tom, že bude držet hlídku dál - spát prý nepotřebuje, Bahamut mu dodá sílu v modlitbách.
Pomalu jsem se propadala do říše snů.
Stále jsem cítila na jazyku sladkou vůni víl.
Jak jsem se ale nořila hlouběji a hlouběji do snění, nahradil ji ostrý zápach síry a spáleného masa.

*

Prokletí Havrani a jejich tajemství, pomyslel si Sven, když za sebou nechal denní světlo a ponořil se do chladu Síní Mrtvých. Bylo to už několik hodin, co Aiss odešla. Gnoll sice opakovaně naléhal, že mu výslovně řekla, že nesmí být rušena… Ale tohle bylo moc dlouho. Moc dlouho na to, aby Sven dokázal jen nečinně sedět, ať si chlupatý Královnin služebníček říká, co chce.
Nasál vzduch do plic. Suchý, studený, chutnal jako starý papír a pohár, ve kterém už dávno vyschlo všechno víno. Když bard procházel kolem strážných soch, zaváhal. Vzpomínka na blízkost smrti byla paradoxně dost živá a on na chvilku zalitoval, že se sem vydal sám.
Kráčel spoře osvětlenými chodbami a jedinou společností mu byl zvuk vlastních kroků. Věděl, kam jde - i kdyby mu to Konstantin sám neřekl, kněžka už několikrát zmiňovala, že ví o způsobu, jak najít Spercheiovu duši. Zakázal jí to, bylo to moc nebezpečné. Tak se sama odebrala do tmy, bez jeho vědomí.
Poslední odbočka, místnost s tělem toho proklatého obchodníka. Když Sven zahlédl kněžku schoulenou u paty kamenného kavalce, rozběhl se k ní.
Rána. Bard nevybíravě zaklel. Zapomněl na bariéru, která oddělovala hrobku od zbytku světa a udržovala tieflinga na hraně žití. Ona dokázala projít, krabička jí umožnila vstoupit dovnitř a tak zcela mimo bardův dosah. Sven znovu zaklel.
Zdálo se, že dívka spí. Seděla na dlažbě, opírala se o kamenný stolec. V dlani svírala Spercheiovu ruku a vyhrnuté rukávy odkrývaly rudé linky krvavé kresby na jejich předloktích.
Sven nemohl přijít na kletbu, která by mu dokázala ulevit.
"Aiss!" křiknul na ni. Ticho rychle zahlušilo jeho slova, i ozvěna jako by to vzdala hned za první zatáčkou. "Aiss, do hajzlu, pojď zpátky!"
Začal přecházet kolem bariéry, doufal, že najde skulinku, slabé místo, něco co by mu umožnilo dostat se dovnitř.
Ozvalo se slabé vydechnutí. Pomalu, velmi pomalu kněžka otevřela oči.
Zastavil, čekal. Díval se, jak pouští Spercheiovu dlaň a zvolna se zvedá na nohy. Neřekla ani slovo, ale bard věděl, že si je dívka vědomá jeho přítomnosti. Beze spěchu urovnala rukáv na tieflingově paži a zas ji položila podél těla. Potom sebrala ze země svou torničku a vydala se k východu.
Sven cítil, jak v něm s každým úderem roste vztek, žhnoucí zuřivost. Jen co projde tou stěnou, jen co ji bude mít na dosah…
Chytil dívku pod krkem a hrubě ji přimáčkl k chladné stěně. Ruku stisknul na štíhlém hrdle, bojoval s nutkáním strašně jí ublížit. Aiss se očima mihnulo překvapení, strach, cítil pod prsty rychlý tep.
"Co tě to napadlo?" zasyčel jí do obličeje. "Co. Tě. To. Kurva. Napadlo."
Zavřela oči, položila teplou dlaň na hřbet ruky, kterou ji svíral. Znovu se na něj podívala.
"Proč mi nevěříš, Svene?" zeptala se tiše.
Bard dívku beze slova sledoval, tvář ztuhlou hněvem. Pak povolil jeho výraz i stisk, pomalu Aiss pustil a odvrátil se.
"Věřím ti," odpověděl. "Neměla jsi chodit sama," dodal pak. Měl jsem strach, neřekl už.
Po chvilce štrachání mu vtiskla do ruky obvaz a natáhla k němu zkrvavenou paži.
"Prosím," požádala prostě.
Sven pokýval hlavou a pustil se do práce.
"Vím, kde je Spercheiova duše," oznámila dívka, zatímco ji ošetřoval.
"A kde?"
Řekla mu to. Sven se zasmál, beze stopy veselí. "Ano. Ano, nic jiného bych ani nečekal."
A to bylo všechno.
Sven věděl, že dívka musí duši získat.
Aiss věděla, že ji bard nenechá jít samotnou.