stále červen, 19.

První těžké kapky zasyčely v rozrůstajících se plamenech, jako by samo nebe mělo jisté námitky proti jejich počínání. Brzy z nebe padaly nepřetržité proudy deště, to už ale zelenkavý oheň dosáhl takové síly, že by ho stěží hasila snad i povodeň.
Aiss postávala pod stromem, na rtech tichou modlitbu. Nemohla si nevšimnout chladných závanů, které značily přítomnost Stínopádu, jak se temná krajina snažila využít slabé místo v oponě mezi sférami, tam, kde se oni pokoušeli otevřít spojení s říší Ohně. Sledovala Gaerwyn a Svena, jak v živé debatě obcházejí hořící dům - elfka tu a tam ukázala někam do plamenů, bard občas přikývnul a přikrmil oheň špetkou stříbřitého prachu.
Společným úsilím se jim v jednom místě dařilo formovat žár do jakési brány. Sven několikrát vyslovit paladinovo jméno, oblouk plamenného portálu brzy nabral jasných kontur.
Kněžčinu pozornost upoutal Konstantin - hustý déšť způsobil, že si ho všimla až když se posadil během ní. Postřehla krev, která zbarvovala gnollovu srst do ruda. A Metoděj nikde, naposledy ho viděla, když se se začátkem obřadu oba chlupáči sebrali a odešli k řece.
Než ho ale stihla oslovit, přerušil ji řev plamenů. Planoucí veřeje brány se pomalu otevřely a ohněm lemovaná postava vystoupila z žáru. Když Aiss viděla, že je bard, spolehlivý detektor všeho podezřelého, v klidu, tiše si oddechla. Vyrazila ke Gharovi, který si z ramen smetal poslední smotky plamenů, aby ho přivítala, ale Konstantin ji zatahal za rukáv.
"Potřebuji tvou pomoc, vůdkyně," řekl tiše. "Metoděj ji potřebuje. Ty... dokážeš přivádět duše nazpět, že?"
Kněžka se zarazila, po obličeji se jí rozprostřely obavy. "Co se stalo?"
"Pokazil jsem rituál..." zamumlal gnoll. "Pojď, prosím."
"Může to chviličku počkat?" Ohlédla se k ostatním. Chtěla mluvit s Gharem, říct mu, že je ráda, že je zpět, ale výraz v Konstantinově psí tváři byl tak úpěnlivý. "Dobře, jen jim povím, že jdeme k řece."

Ghar má zřejmě zvláštní talent. Byla jsem ráda, že je nazpět, to bezpochyby - přesto mě dokázal rozčílit během několika okamžiků. Že mě nenechá jít s Konstantinem k řece, že mě přece musí chránit. Prosila jsem se snad já o něčí ochranu? Gaerwyn se naštěstí chopila činu - dokázala upoutat paladinovu pozornost v rozhovoru, takže jsme se s chlupáčem tiše vykradli směrem k řece, nechávajíce zbytek smečky i s Oslíkem a spícím vílou ve stodole kryté před silným deštěm.
Nedošli jsme ani daleko, když nám cestu zastoupili ti pobudové. Konstantin zřejmě věděl, o koho se jedná - já jsem jen z jejich rozhovoru natolik vytušila, že mají něco společného s tou podivnou hrou, která málem zabila Gaerwyn. Byla jsem ale netrpělivá - měla jsem strach o Metoděje a nebyl čas se vybavovat s místním podsvětím. Po malé ukázce Moci tihle pánové nakonec rádi připustili, že vlastně nejsme ti, které hledají. Když se ztratili v dešti, chtěla jsem jít varovat ostatní, ale obavy o Konstantinova bratra byly silnější.
Konstantin mě táhl mezi rozpadlými domy až do opuštěných doků, ve zvířecí tváři ustaraný výraz. Nakolik jsem čekala, že se Metodějovi stalo něco zlého, nic mě nemohlo připravit na to, co jsem uviděla.

Kněžka se zarazila, rukou si rychle překryla ústa, aby utlumila vlastní překvapený výkřik. Vytřeštěnýma očima hleděla na krvavou spoušť, na chlupaté tělo rozdělené na několik částí. Hlavou se jí hnaly splašené myšlenky, přesto nedokázala žádnou z nich udržet a po několik úderů srdce vůbec nechápala, co vidí.
"Konstantine, já..." začala nakonec pomalu, s rozvahou, "Já nezpívám píseň vašeho kmene, abych tak řekla, a... nerada bych vyvozovala nějaké ukvapené závěry, ale..." konečně odpoutala pohled od krvavých jatek na zemi, zadívala se na gnolla, "Co jsi to, kurva, udělal?"
"Koupal jsem se v jeho krvi," odvětil Konstantin klidně. "Měl být... v pořádku."Rozumím každému slovu, pomyslela si,Ale to, co říká, mi nedává špetku smyslu. "Aha," přikývla pomalu.
"Já jsem se snažil připoutat jeho duši k tomuto kameni," ukázal gnoll na placák velký téměř jako lidská hlava. "Aby ho nemohl vzít Yeenoghu, když by zemřel. Ale nějak se mi to... nepovedlo."
Kněžka znovu kývla hlavou. Tohle už jí dávalo smysl, byť byl neuvěřitelně pokroucený a zvrhlý. Démon Yeenoghu, jak si vybavovala z paměti, si rád bral duše těch, kteří ho uctívali, i těch, o kterých si myslel, že by ho uctívat měli - což v podstatě mohlo zahrnovat všechny gnolly. Pán ghúlů, tak se mu také říkalo. Rozhodně nebyl na seznamu těch, které by Královna zvala na oslavy narozenin.Jakkoli špatnou použil cestu, říkala si v duchu kněžka, zatímco se skláněla nad naporcovanou hyenou,Konstantinův úmysl byl správný. A když myslí ohmatávala už skoro chladné tělo, necítila žádný odpor, žádné znamení Královnina nesouhlasu.
"Ano," řekla nakonec. "Pomůžu mu. Ale ne tady, musíme ho vzít s sebou."
Konstantin začal vkládat části svého bratra do pytle, který přinesl. Nakonec sevřel v ruce plochý kámen. "Možná bys ho dokázala připoutat ty."
"Zkusím to," kývla pochmurně. "A pojď už. Mám špatné svědomí, že jsme je ani nevarovali."
Chvátali deštěm nazpět, kněžka první, Konstantin v těsném sledu. Gnollovo a tvář byla stažená v ustaranou grimasu. Neřekl jí všechno, nemohl jí říct všechno. Jen doufal, že to nezpůsobí nějakou lokální pohromu.

Věděla jsem, že se o smečku nemusím obávat. Když jsme s Konstantinem dorazili na místo, z bandy, která je obtěžovala, už téměř nikdo nezbýval. Alespoň ne nikdo, kdo by ještě dokázal klást odpor. A jejich vůdce, prý nějaký Growald, jak jsem se později dozvěděla, zvolil taktický ústup. Nemoudře však přímo k ruinám rychle vyhaslého Šedivcova domu. Marně jsem ho varovala před Stínopádem, který tam prosakoval - ten člověk mě očividně měl za nějakou Šedivcovu loutku a nehodlal mi věřit ani slovo. Stínopád ho spolkl.
Zmínil Kylaru, srovnával mě s ní. Stejně proradná jako Kylara, říkal. Šedivcovým služebníkům nevěřím ani slovo, říkal také. Já... nevím, co si mám myslet. Sama před sebou nemusím tajit, že tu couru nemůžu vystát, ale nechtěla jsem věřit tomu, že by snad... Mám pocit, že už nemůžu věřit nikomu. Nikomu, nikomu.
Gaerwyn mi o Growaldovi pověděla (cituji), že ten nafoukaný blb přišel, začal jim lhát do očí, a když toto mistrné vyjednávání nezvládl, tak prostě vypustil svoje psy. Věřím, že tu bylo víc k tomu, co chtěl říct, zřejmě ale zvolil špatné vyjednávací metody na špatné lidi. Nepovažuji se zrovna za dítko pouličních stínů, ale také bych se mu vysmála.
Ghar se mnou nemluví. Sven zřejmě také ne, i když u něj je těžké říct, jestli je to osobní projev odporu vůči mé shovívavosti ke Konstantinovi, nebo prostě jen další tiché období. Oba významně ignorovali krvavý pytel na Konstantinových zádech, poté, co jim gnoll sdělil, že je v něm jeho bratr, a že je tam proto, že se koupal v jeho krvi. Předpokládám, že je to jejich způsob obrany proti nutkání Konstantina přibít ke stromu a upálit. Gaerwyn má především upřímný zájem o to, aby byl Metoděj zase brzy v pořádku - od Konstantina se ale neodvrací, zdá se, že jí hodně záleží na tom, aby nezešílel a s vytím neodběhl do lesů.
Vílí... host stále spí. Sven souhlasil, že se ho ujme, zatímco se budu starat o Metoděje. Konstantin i elfka se rozhodli zůstat se mnou, Ghar odmítl. Buď má pocit, že půjde o nějakou obzvláště nečistou variantu obřadu, nebo se mu prostě nechce celou noc čichat krev, mokrou srst a kadidlo. Také by se mi nechtělo, kdybych si mohla vybírat.
Vlastně doufám, že to nezabere celou noc. Zítra se koná čtení závěti a odpočinek by přišel vhod. Za vrstvou mraků a deště se už slunce značně chýlí k západu a mě čeká spousta práce.

Svíčka do každého rohu místnosti, kolem každé svíčky několik run. I kdyby měly v pokoji dunět hromy a ryčet bitevní vřava, mimo jeho zdi bude slyšet jen tichý šelest. Co na tom, že kněžka Gharovi slibovala, že začne křičet, kdyby se mělo něco dít - on ji stejně neuslyší. Ale ona už si na ten provinilý pocit začínala zvykat. Prostě si nemohli dovolit upoutat pozornost hostinského nebo dalších hostů. Až za zamčenými dveřmi, když měli jistotu, že je nebude nikdo rušit, vyskládali na stůl Metodějovo tělo.
Vlákno po vláknu, žilku po žilce, Aiss začala spojovat oddělené části chlupáčova těla. Zprvu musela postupovat pomalu, jak ale doba pokročila, šlo jí to stále lépe. I přesto, když byla hotová, byla už skoro půlnoc. Déšť ustal a mezi protrhanými mraky prosvítaly hvězdy, těm však nikdo v pokoji nevěnoval moc pozornosti.
Konstantin ležel u dveří, pozornýma očima sledoval práci kněžky a pak i Gaerwyn, která se připojila k omývání a kartáčování těla jeho bratra, stolu, místnosti. Brzy byl pokoj čistý, beze stopy krve - nebýt nehybné hyeny uprostřed, nikdo by neřekl, že se tu odehrává nějaký obřad.
Když Aiss oholila chlupy na Metodějově rameni až na nahou kůži, elfce se ve tváři objevila starost. Jak tieflinka začala obnažovat vlastní rameno, Gaerwyn ji chytla za paži.
"Jsi si... jistá?" zeptala se obezřetně.
Aiss váhavě přikývla. "Vím, kde jsem udělala chybu. Nebude se to opakovat. Dám si pozor."
Gaerwyn ji pomalu, skoro neochotně pustila.

Vím, že jsem posledně udělala chybu, a vím jakou. Vím, že mě teď cosi pojí s Gaerwyn, a vím, že je to dvousečná hračka. Nedovolím si udělat stejný omyl.
Znaky, které jsem použila k přivedení Metoděje, byly mnohem jednodušší. Vlastně jen pár čar, protože zvířecí duše se mezi světy tak důmyslně neskrývá. Viděla jsem Gaerwyniny obavy, když držela misku a zachytávala mou krev. Rozhodla se mi ale důvěřovat. Ne, že by měla moc na výběr, pokud jsme chtěli přivést Metoděje nazpět.
Ještě znaky na Metodějovo rameno, přesné dvojče těch na mé kůži, a v misce se promíchá krev moje s krví hyeny. Nakreslila jsem i třetí sérii symbolů, tentokrát na plochý kámen, ke kterému chtěl Konstantin ukotvit bratrovu duši - tím jsem pak podložila Metodějovu hlavu.
Služba Havrana je osamělá a tahle pouť mi to znovu a znovu připomíná. Je osamělá, i když dva páry očí sledují, jak uléhám vedle Metoděje, zaplétám prsty do jeho dlouhé srsti a tvář bořím do huňaté hřívy. Protože vždycky jsem to já sama, kdo odchází mezi světy.

Tady na mýtině byly zvuky noci jen tlumené a údery havraních křídel zněly jako hromobití. Zůstala přikrčená, nevěděla co čekat od Metodějova posmrtného spánku. Hyena seděla v trávě jen o pár kroků dál, nezaujatě spočinula pohledem na kněžce, než zase obrátila hlavu ke světlu mezi stromy.
Aiss se zvolna vztyčila, zahleděla se na rudou záři. Nemusela se dívat dlouho, aby poznala, že se pomalu blíží. Vzduchem se linul nasládlý zápach hnijícího masa a horká vůně krve a potu a některých horších věcí. To co teď bylo v Aiss havrany, chtělo křičet a bít křídly a drásat spáry a zobáky, vyklovat oči té věci, co se kradla mezi stromy. Uši sklopené, odhalila tesáky a tiše zavrčela. Pak, přemáhajíc sama sebe, odvrátila zrak, pevně zavřela oči.
"Metoději... pojď," řekla pomalu, podívala se na chlupáče a natáhla k němu ruku místy pokrytou peřím. "Letherna tě nechce," pokračovala, "Ajemu tě tedy nenechám."
Metoděj krátce zakňučel, ale pak se šouravým krokem vydal ke kněžce. Pořád byla vůdce smečky. Pořád musel poslouchat. Na důkaz dobré vůle několikrát neobratně zakmital pahýlem ocasu.
"Promiň mi to," zašeptala Aiss, když bolestně vykvikl, těsně před tím, než ochabnul v její náruči.
Naposledy se podívala za rudým světlem. Cítila zlomyslnou výzvu, tichý výsměch. Nechtěla tu být ani o moment déle.
Stala se havrany, znovu se vydala na tu studenou cestu temnotou.

Mezisvětí bývá tiché, chladné. Tentokrát jsem ale pod křídly cítila teplý vítr, který nás hnal kupředu. A znovu ten zápach krve a pižma. Zdálo se, že nás démon sleduje, ne však pronásleduje. Cítila jsem jeho zvědavost, zájem. A stále ta výzva, jako by se mě snad pokoušel přimět, abych se mu postavila ve jménu své Paní. Přesto se mě nesnažil zastavit, ačkoli jsem mu pod nosem kradla služebníka. Nebo krmení. Nebo co já vím, co démoni provádí s dušemi svých uctívačů.
Pak zmizel. Jestli o nás ztratil zájem, nebo jsme se příliš blížili světu živých, nevím. Neměla jsem v úmyslu sledovat ho nazpět do temnoty.
Nakonec jsem dokázala splést tenkou linku mezi kamenem a Metodějovou duší. Netušila jsem, jak je pevná, ale bylo to to nejlepší, co jsem v ten okamžik mohla vytvořit. Jak jsem slíbila Gaerwyn, byla jsem opatrná. Když jsem se vracela nazpět k sobě, měla jsem jistotu, že mě s Metodějem neváže žádné přehlédnuté pouto.
Něco mi ale přece jen uklouzlo. Když jsem se navracela do svého těla, ucítila jsem chladný dotek stínu, jak se prosmýkl kolem a byl pryč.

Rána. Sven byl okamžitě vzhůru a na nohou, meč tasený. Ve dveřích, které byly nyní vyražené z pantů, se tyčil Konstantin.A je to tady, blesklo bardovi hlavou.
"Metoděj utekl!" vyhrknul však gnoll, namísto očekávaného"Teď zemřeš, bývalý vůdče!"
Za ním už vykukovala elfka, ve tváři starost. "Aiss říká, že do něj unikl ten její Stín," vysvětlovala. "Musíme ho najít, než něco provede."
"Ah." Sven zasunul meč zpět do pochvy. Cítil zklamání hned na několika úrovních. "To jistě musíte," řekl nezaujatě a znovu vklouznul pod peřinu. "Hodně štěstí."
Konstantin se začal nadechovat k otázce, ale Gaerwyn mu položila dlaň na paži, ve tváři kyselý výraz.
"Pojď, je to na nás." Otočila se k odchodu a gnoll ji se vzdorným mumláním následoval.
Jen okamžik poté nahlédla do pokoje kněžka. "Svene?"
"Pokud jsi mi nepřišla říct, že se sama bojíš a radši bys spala se mnou, můžeš jít," zavrčel bard.
Aiss přimhouřila oči, ale odpověď spolkla. Rozhlédla se po místnosti - kromě Svena a podřimujícího paladina, který zřejmě potřeboval k probuzení více než jen běsnící gnolly, byl pokoj prázdný.
"Ten z Divočiny odešel?"
"Víly nemůžete jen tak držet v tomhle světě," odsekl bard.
Kněžka pozvedla obočí. Sven očividně došel k závěru, že je její pozornost pro vílu škodlivá. "Jen jsem se ptala, jestli odešel. Stačí odpovědět ano nebo ne."
"Ano."
Aiss lítostivě potřásla hlavou. Doufala, že dostane šanci si s vílou promluvit, ale na řetěz by ho kvůli tomu neuvazovala. "Jdeme hledat Metoděje," řekla pak nahlas.
"Hlavně už běžte," zavyl bard a přetáhl si přes hlavu polštář.
Kněžka si odfrkla a odklapala po schodech dolů.

Na východě už se rozsvětlovalo, když jsme začali pátrat. S matnými vzpomínkami na mé vlastní zážitky s tím nezvaným hostem jsem usoudila, že by se mohl pokusit dostat do Stínopádu, kde má přece jen víc síly. A protože jsme neměli žádný lepší nápad, vydali jsme se k troskám Šedivcova domu - náš dnešní (včerejší?) zásah tam zanechal dost velké trhliny v oponě, aby dokázal projít prakticky kdokoli s trochou pevné vůle.
Hledání nám ovšem překazili vojáci. Několik oddílů se pohybovalo kolem Šedivcova domu, zřejmě se snažili nějak zabezpečit oblast, kde prosakoval Stínopád. Také mě mělo napadnout, že to nebude jen tak.
Dokonce jsem na chvíli zahlédla Metoděje - plížil se temnotou na druhé straně za skupinkami ozbrojenců. Snažila jsem se proklouznout, ale vojáci si mě všimli.
Už jsem toho měla dnes dost. Ani jsem se nebránila, když mě odváděli k veliteli.
Gaerwyn a Konstantin, jak jsem doufala, pochopili, že na sebe nemají zbytečně poutat pozornost. Snad dokážou Metoděje najít, zatímco se budu potýkat s místními autoritami.

"Aiss z Havranů?" Ve tváři vysoké ženy se značilo překvapení. "Už jsem ani nepředpokládala, že se ukážeš - tím méně bych tě čekala tady," gestem ruky obsáhla místy stále ještě doutnající ruiny.
"Paní Alandra, nemýlím-li se." Kněžka vysekla střídmou poklonu.
Na několik okamžiků na sebe jen hleděly, beze slova - paní Alandra byla štíhlá, světlovlasá, uhlazená. I vprostřed zbořeniště dokázala působit majestátně a Aiss si najednou uvědomila, jak strašně musí sama vypadat po právě uběhlém dni.
"Pojďme stranou," řekla nakonec Alandra a kněžka ji následovala dál od vojáků. "Co děláš na tomhle místě takhle pozdě v noci?"
"Hledám tu... přítele," snažila se opatrně vysvětlit Aiss. "On je hyena. Utekl nám, něco mu asi vlezlo do hlavy. Stopy vedly sem."
Čarodějka pozvedla obočí. "Hyena," zopakovala.
"Ano, jmenuje se Metoděj a zahlédla jsem ho zrovna než mě zadrželi vaši muži. Myslím si, že ho něco táhne ke... Stínopádu..." Poslední slovo kněžka skoro zašeptala, když si uvědomila, že právě dala najevo, že si je vědomá místní abnormality.
"Promluvíme si o tom zítra." Alandra pokynula někomu ve stínech. "Vendamire, vezmi Aiss prosím k sobě, musí se na zítřek vyspat."
"Ale já musím najít Metoděje," protestovala kněžka, to už ale paní Alandra kráčela pryč a ji někdo bral pod rukou a jemně ale rozhodně ji odváděl. "Konstantinovi to zlomí srdce, jestli ho ztratíme! Je to jeho bratr! Mohl by někomu něco udělat!" vykřikovala ještě chvíli bezmocně.
"Tiše buď," ozval se muž vedle ní s laskavým smíchem. "Nechceš snad probudit celé město. Pokud tam ten tvůj Metoděj někde je, moji muži ho jistě najdou."
"Toho se právě bojím," zamumlala dívka, ale už vzdala i tu nejmenší snahu bránit se.
Byl to urostlý muž, jehož vousy už dávno začaly prokvétat stříbrem. Usmál se, když si všiml, že si ho prohlíží a znovu se představil, ačkoli Aiss slyšela jeho jméno chvíli předtím. "Jmenuji se Vendamir, jsem velitel Vartenské stráže. Už jsme se kdysi viděli, ale nepředpokládám, že by sis mě pamatovala. Byla jsi maličká."
"Já..." Kněžka zaváhala. "Možná matně."
"To nic," znovu se zasmál. "Janos o tobě rád vyprávěl."
Tieflinka pomalu přikývla. Občas měla pocit, že ji zná každý, zatímco ona nezná nikoho.
Došli do jednoho z domů v horní části města a přestože každý její kousek toužil ulehnout a spát, Aiss stále namítala, že by se měla vrátit ven a hledat Metoděje, nebo alespoň mluvit s ostatními.
Vendamir jen chápavě přikyvoval, ale nezdálo se, že by jí chtěl v nejmenším vyhovět.
Pak jí konečně vypadl z ruky pohár a zbytek horkého vína s podivnou bylinnou směsí se rozstříkl po podlaze. Ještě Vendamirovi stihla věnovat vyčítavý pohled, ale než sluha zachytil její bezvládné tělo před pádem, už tvrdě spala.

*

Všechno bylo tak nové. Nebyl to ani měsíc, co ji Janos odvedl pryč od sirotčince, od špinavých ulic, a už viděla víc, než předtím za celý život. Čím více se vzdalovali městu Anidar, tím bylo podnebí chladnější, ale pro Aiss to byl jen další zdroj úžasu. Do Varteny došli na sklonku podzimu, kdy už byl ve vzduchu cítit sníh a rána přinášela první mrazíky.
Pána Vendamira potkali hned po tom, co vstoupili do města, ale Aiss, okouzlená ruchem obchodní křižovatky, stěží věnovala pozornost člověku, který se jen krátce pozdravil s Janosem. S údivem hleděla na zasněžené vrcholky hor, které se rýsovaly v dáli, a s posvátnou úctou následovala bratra síněmi mrtvých, kam zavítali z důvodů, které tehdy ještě zcela nechápala. Všechno se ale časem naučí.
Když později večer navštívil Janos Vendamirův dům, dívka klidně oddychovala v jeho náruči, zmožená celodenním pobíháním a přívalem zážitků. Nechali ji spát na pohovce, zatímco se bavili nad láhví vína. Ve Vendamirovi budila zvědavost, zajímalo ho, co přimělo samotářského Havrana ujmout se dítěte s kletbou Bael Turath. Janos mu ale poskytl jen málo uspokojivých odpovědí. Se smíchem popřel, že by snad měla být plodem některé z jeho známostí, a vyzvídající Vendamir brzy došel k závěru, že z kněze víc informací nevymámí.
Když večer pokročil, Janos se posadil vedle spící dívky a jemně jí vjel prsty do vlasů, pohrávaje si s rusými prstýnky. Aiss na krátký okamžik pootevřela oči a pak se místností začalo vinout jemné vrnění.
Jak naslouchal kočičímu předení, Vendamir měl na chvíli pocit, že chápe, co kněze vedlo k tomu ujmout se téhle malé Prokleté. "Skutečně... zvláštní dítě," poznamenal zamyšleně.
"Neříkej," zasmál se tiše Janos. "A já už si myslel, že mi Osud nadělil tu nejobyčejnější dívku."

*

Gaerwyn se opřela do dveří krčmy, ale ty ne a ne povolit.
"Dovolíš, dlouhonohá..." Konstantin ji jemně odstrčil z cesty a pak je tahem k sobě klidně otevřel.
"Ah," konstatovala jen elfka, která napůl čekala zvuk tříštěného dřeva a oblak třísek.
Byli neskutečně unavení. Metoděje nenašli - vlastně jen chvilku poté, co ze stínu sledovali, jak ten člověk odvádí chabě protestující kněžku, sami narazili na skupinu vojáků. Naštěstí se jim podařilo vypadat tak neškodně (a v elfčině případě i nesvůdně), že strážní uznali, že tihle dva zřejmě skutečně nejsou žádní strašliví vetřelci ze Stínopádu.
Na schodech se minuli se Svenem a Gharem - bardovi se mihnul po tváři úšklebek.
"Jdeme snídat, přidáte se?" zeptal se sladce.
Gaerwyn jen na okamžik zpomalila, ale pak vydusala do schodů o to rázněji. Ozvalo se bouchnutí dveří.
"Beru to jakone, " poznamenal Sven.
Pro jednou začal den příjemně naladěn.
Zajímalo ho, kdy se to zkazí.