katedrála

Prastarý meč třeskl o bránu - ta se zachvěla, odlétlo několik třísek.
Rytíř - či snad něco, co rytířem bývalo - se rozpřáhl k dalšímu úderu.
Ten už ale nedopadl, v záři svatého světla se nemrtvé tělo zhroutilo k zemi.
Z šera pod oblouky portálu se odloupl tmavší stín - zablýskl neveselým úsměvem, dvě řady ostrých zubů. S jistotou, že si získal jejich pozornost, se Ghar postavil čelem k řadám nemrtvých.
"Ve jménu Bahamuta," zahřímal, "Vyzývám vás na rytířský souboj, jednoho každého z vás!"
Jako jeden muž, nemrtví obrátili své pohledy k Bílému Sadaři. Jejich srdce netloukla už dlouho, ale v některých z nich stále ještě doutnaly jiskřičky vzpomínek na rytířskou čest.
Kostěná maska neznatelně přikývla.
První z bojovníků vystoupil z řady a zrezlým mečem udeřil o ztrouchnivělý štít.

*

Proud uprchlíků se rozděloval vedví před přijíždějícími koňmi, tak jako se řeka dělí před kamenem. Vojáci v bílé a zelené, v barvách svobodného města Varteny, shlíželi na usoužené poutníky. Těm, kteří hledají úkryt pod křídly Varteny, nebude na jejích cestách ublíženo.
V čele malé skupinky jezdců, pozorný čtenář ho jistě poznává, pán Vendamir. Jen vous ještě nemá propletený stříbrem a čas zatím jeho tvář neozdobil tolika vráskami. Už teď ale jasné oči prozrazují bystrost a moudrost zkušeného bojovníka.
Upoután gestem poutníka v kápi, mladý kapitán přitáhl otěže dlouhonohého siváka. Vysoký muž v šedé a černé zjevně nepatřil k uprchlíkům, snad jen náhodou s nimi sdílel cestu.
Vendamir obrátil pohled směrem, který naznačoval poutník - tam na kraji nedalekého lesa se jen nezřetelně rýsovala drobná postava, možná dítě. Kapitán se s otázkou otočil k tajemnému muži - ten byl ale ten tam, jako by snad prašnou cestou ani nikdy nekráčel.
Malý stín na kraji lesa byl ale stále na svém místě, a tak pán Vendamir krátkým příkazem obrátil jezdce z cesty a vstříc stromům.
Nalezli rusovlasou dívenku s pekelnou krví, dítě druhého, třetího léta. Tázavě hleděla na jezdce, oči zrudlé pláčem a nikdo kolem, ke komu by mohla patřit. Jen jeden z jezdců našel pomuchlaný vak z hrubého plátna, za jejími zády jej ukázal ustaranému veliteli.
Pán Vendamir dívenku posadil před sebe do sedla a spolu s jezdci zamířil nazpět k cestě.
Netušil, že pár nevidoucích očí pozorně sleduje každý jeho krok.

*

Otřesy trhaly podlahu katedrály na kusy. Objevovaly se nové a nové praskliny, lámaly mramorovou dlažbu, plazily se po mocných sloupech a vysokých zdech. Od stropu se sypaly proudy prachu a suti, celá budova se chvěla v základech.
Ve středu toho všeho, přesto netečný k dění kolem sebe, zářil Janos Bran, živoucí světlo Královny Smrti. Vznášel se nad kruhovým pódiem, ponořený v hlubokém transu. Jeho tvář se zdála téměř průsvitná, jako led, a stejně tak chladná. Oči měl teď pevně zavřené, jen jeho rty se pohybovaly v šeptané modlitbě.
Proti němu se tyčil Hvězdonoš, obklopen temnou září, jako by snad jeho tělo pohlcovalo světlo kolem něj. I on zaklínal, skřípavým hlasem recitoval slova plná nenávisti a ničení. Z rozpraskané dlažby u jeho nohou se plížily stíny, obtáčely ho, rozpínaly se katedrálou ve snaze zadusit Janosův svit.
Na pomezí světla a temnoty stál třetí muž. Mohl se zdát malý ve srovnání se září a stíny, ve srovnání s výhrůžnou mohutností Hvězdonoše, ve srovnání s majestátem Královnina obrazu - mohl se zdát malý, ne však bezbranný. Štíhlá ruka svírala dlouhý meč s nenuceným klidem, ochranná runa v ruce druhé pulsovala s neochvějnou pravidelností. Úsilí, které Havran Arthfael musel vynakládat k odvracení opata, nebylo navenek téměř znát.
Přesto se jeho tváří mihl záblesk úlevy, když se v katedrále objevila smečka, když za nimi s třesknutím zapadly těžké dveře a oddělily je od záplavy nemrtvých venku.
"Branwenn!" zvolal - oslovená kněžka jen pomalu stáhla ruce ze zčernalého dřeva závory, jen pomalu se otočila k temnotě i ke světlu.
Stejně tak pomalu přikývla - jí ani ostatním nebylo třeba vysvětlovat, co se musí udělat.
Konstantin zavyl a s třesknutím mečů vyrazil vstříc Hvězdonoši.

Přes všechny neshody a spory, přes všechny odlišnosti, které je dělí, Sven a Konstantin znovu ukázali, že spolu jsou tak silní, jako nikdo jiný. Vystavěli klec z hedvábných pavučin spánku a chladného ostří. Sevřeli Hvězdonoše v poutech z kouzel a oceli. Nedokázal vzdorovat důmyslné Svenově písni, nedokázal zadržet smrtící Konstantinovy údery. Rozbili jeho temnou magii a odeslali jeho pokroucenou duši nazpět ke hvězdám.
Katedrálu plnil šepot. Slova obřadu rozechvívala vzduch, mohla jsem je cítit, mohla jsem se jich skoro dotknout. Šeptaná modlitba z úst Janose a Cadfana se uhnízdila i na mých rtech, žila z mého dechu a hlasu. Dokonce i Konstantin tu a tam nevědomky odrecitoval verš nebo dva. Havrani jsou nejsilnější v Hejnu. Moc Královny rostla s každým okamžikem.
Nebyl to ale jen Hvězdonoš, kdo modlitbu rušil - i po jeho smrti se katedrálou proplétal nenávistný bzukot, vrážel ostré trny mezi slova litanie a snažil se ji rozbít. Oltář v zadní části sálal temnotou a zlou vůlí a ve středu toho všeho, v nejhlubším stínu planulo chladným ohněm jediné oko. Bylo-li to samotné oko Kejklířovo, či snad jen iluze, trik - na tom nezáleželo, jeho moc byla příliš velká, aby mohlo zůstat nepovšimnuto.
Možná jsem na měla pochyby o Konstantinově věrnosti, ale ve chvíli, kdy jsem ho potřebovala, stál po mém boku. Nakonec to byla jeho tlapa, která roztříštila prokletý oltář.
Jako by tím padla poslední překážka.
Nemusela jsem se dívat, abych věděla, co se děje. Nechtěla jsem se dívat.
Cítila jsem Janosův vděk a laskavý dotek, když modlitba dozněla. Cítila jsem poslední údery srdce a poslední výdech. Tělo mého mistra, nyní ne víc, než tichá schránka z bílého ledu, se roztříštilo do tisíců střepin.
Přišel konec.

Katedrálu na dlouhý okamžik zahalilo dusivé ticho. Pak se vzduch rozezněl křikem tisíce havranů, proud světla prolomil mramorovou dlažbu a pohltil Janosovo tělo. A nebo to snad byl sám Janos, kdo se stal pilířem zářivých paprsků, prorazil podlahou i střechou katedrály, znovu otřásl světem.
Nebe a zemi teď spojovala ta nejjasnější záře a mrtví zas měli kam jít.
Aiss jen na okamžik zavřela oči.
Když se otočila ke světlu, její tvář byla dokonalou maskou z bílého porcelánu, prázdnou skořápkou bez emocí. Třas z jejích rukou zmizel a stejně tak oheň z jejích očí.
Vydala se vstříc mistru Cadfanovi, který unaveně kráčel k ní.
Do kněžčiny ruky vtiskl Janosovu hůl, šedé dřevo přepásané stříbrnými kroužky.
Krátce se dotkl její tváře.
"Přál si, abys ji měla," řekl Cadfan měkce.
Ani jiskřička citů v dívčině tváři, ani zachvění, když přes její ramena přehodil těžký Janosův plášť. Prázdný pohled upírala kamsi za tento svět a pokud někde uvnitř byly nějaké emoce, skrývala je dobře.
S jediným slovem díků, tichým a nepřítomným, se s eladrinem rozloučila.
Pomalé kroky pak kněžku dovedly až k planoucímu pilíři. Téměř opatrně vztáhla ruku před sebe, ponořila ji do proudu světla.
Ještě jednou zavřela oči.
"Tohle je naše cesta ven," zašeptala, ozvěna nesla její slova pod chvějícími se oblouky vysoké lodě.
Nechala vše za sebou - smečku, katedrálu, hroutící se dveře a záplavu nemrtvých bojovníků.
S rukama rozpřáhnutýma a zakloněnou hlavou padla do zářivé hloubky Studně Šepotu.
Naposledy se poddala pečující náruči svého pána.