červen, 18.

Místnost to byla stroze zařízená, přesto jí přišla svým způsobem útulná. Všechno vypadalo jako zlepšení, ve srovnání se společnými pokoji v sirotčinci. Kamenné stěny příležitostně ozdobené gobelíny v měkkých barvách nebo dřevořezy vyobrazujícími scény, které jí nic neříkaly, příběhy, které pozná v nadcházejících letech.
Tieflinka seděla a čekala, tak jak jí řekl Janos. Na něj,pomyslela si, dokážu čekat třeba do skonání světa, protože on sliby dodrží.Život jí už stihnul udělit několik tvrdých lekcí, ale teď někde uvnitř cítila, že se věci obrací k lepšímu. Teď má rodinu, má bratra, má domov a -
Dveře do vedlejšího pokoje se otevřely - "Aiss," ozvalo se zevnitř, "Pojď sem."
Seskočila ze židle, kopýtka zaklapala na kamenné dlažbě. Vešla do pracovny v napjatém očekávání příštích okamžiků - věděla, že se má setkat s někým důležitým a nechtěla nic pokazit. Tolik jí záleželo na tom udělat dobrý dojem.
Paní Maeve - tak ji Janos představil - stála u pracovního stolu. Ten pohled se Aiss navždy vryl do paměti - vysoká žena v prosté říze, ruce sepjaté před sebou. Mládí ji dávno opustilo, přesto z ní vyzařovala energie a chuť do života. Kdysi musela být velmi krásná - dnes její tvář pokrývaly vrásky smíchu i utrpení a silný cop, byť stále sahal až k ženině pasu, byl proplétaný stříbrem. Tieflinka v jejích očích cítila laskavost, i když rty stažené do přísné linky snad měly mluvit jinak.
"Tak se mi ukaž, děvče," nakázala a zároveň poklekla, aby si mohla dívenku lépe prohlédnout.
Aiss se letmo dotkla bratrovy ruky a postoupila k představené - ta ji vzala za bradičku, prohlédla si její tvář a dlouhá ouška. Věnovala pohled i nezvyklým nožkám, nakonec se pousmála. "Zajímavé," řekla zamyšleně a postavila se. "Uvidíme, jaký ďáblík se v tobě skrývá."
Paní Maeve si povšimla krátkého výrazu nelibosti, který se mihnul tváří Havraního kněze.
"Neměj strach, Janosi." Dívku, která jí teď sahala výškou sotva do pasu, pohladila po vlasech. "Jsem si jistá, že spolu budeme vycházet dobře."
Znovu se na tieflinku usmála - tentokrát bez přísné masky, přívětivě, měkce.

Kněžka otevřela oči. Nedokázala dále snít, když se laskavá tvář paní Maeve z dávné vzpomínky změnila ve výraz zármutku a bolesti, když matce představené řekla o smrti pána Spercheia. Převalovala se pod dekou ve snaze znovu usnout, dobře věděla, že potřebuje nabrat síly.
Slunovrat na dosah ruky - jeden z nejdelších dní v roce se brzy přihlásil o slovo, slunce se vyhouplo nad obzor a vzalo tak kněžce veškerou naději, že by ji ještě mohl navštívit spánek.

Vartena, město na zlomu.
Ostatní se zprvu ani nesnažili skrývat nechuť nad brzkou hodinou, kdy jsme se vydali na cestu, později se však zapojili do živé diskuse o našich dalších plánech. Více či méně, nakonec jsme se dohodli, že budeme následovat Gharův plán - prvně se pokusíme nenápadně sebrat nějaké informace, než se oficiálně přihlásíme a upoutáme na sebe pozornost.
Nejsem si ale jistá, jak moc dokážeme být nenápadní - hned u brány jsme se střetli se skupinou jezdců, zřejmě vznešení pánové. Snažil se nedát to najevo, ten, co je vedl, ale když nás zaznamenal, cítila jsem v jeho tváři překvapení, ač ji důmyslně zakrývalo několikadenní strniště. (Něco takového se jeden naučí prokouknout, když musí denně jednat se Svenem.) Jen krátce na nás pohlédl, brzy byl i se svou družinou pryč, zanechávaje za sebou jen zvířený prach a ozvěnu tepajících kopyt.
Sotva jsme vstoupili do města, znovu jsme se pohádali... Totiž, opět jsme rozpoutali diskusi na téma, kdo kam půjde. Gharův plán na místě vyletěl oknem - Gaerwyn s chlupáči se radostně rozběhli hledat nějakou hospodu, zatímco Sven se se zádumčivým výrazem odšoural zkoumat pouliční život. Pokusila jsem se Ghara povzbudit úsměvem a nějakým optimistickým komentářem, ale jen se s bručením vydal po svých.
Takže je to na mně a na Oslíkovi, abychom se poprali s místními duchovními. Doufám, že s požehnáním paní Maeve bych mohla najít nějakou pomoct v chrámu Erathis. A potom, když by zbyl čas, snad se najde příležitost zastavit se ve škole Vysokých umění. I tam mám své záležitosti k vyřízení.

Kněžka usrkla ze džbírku s chladivým pivem - nezdálo se silné, ale dobře věděla, jak mohou být tyhle věci záludné. Když přijde na pití, trpaslíkovi se věřit nedá. I když je to kněz bohyně Erathis.
Pán Resvin. Aiss měla pocit, že si jeho tvář vybavuje, snad kdysi několikrát navštívil paní Maeve přímo v Sarbatoin. Rozhodně ji znal, a ač se o ní zmiňoval jako o staré čarodějnici, jiskřička v očích napovídala, že je to označení veskrze škádlivé.
Tieflinka se v duši zaradovala, že v tomhle městě našla oporu, která jí snad pomůže najít nějaké stopy v celé té záležitosti. O to víc ji překvapilo, jak Resvinova tvář ztvrdla, když jmenovala pána Spercheia.
Zdálo se, že nedokáže uvěřit, že by měl být pán Spercheios blízkým přítelem matky představené. Přívětivost celého rozhovoru se rychle vytratila a o pár chvil později Aiss odcházela s tím, že jak ona, tak pán Resvin jistě mají hromadu práce, kterou je třeba dokončit.
Nezískala informace, nezískala pomoc. Jen příslib mlčení a vědomí, že se jí řád Erathis nebude stavět do cesty v jejím vyšetřování - jen kvůli paní Maeve.
Věděla, že na půdě chrámu není více vítána.
Zachmuřeně svraštěné obočí, rozčileně pošlehávajíc ocáskem, vedla Oslíka ulicemi Varteny. Měla v plánu navštívit akademii Umění, aby vrátila ukradené knihy a snad získala nějakou pomoc, ale příhoda v chrámové zahradě jí vzala všechen elán.
Zrovna zmateně otáčela mapu kolem dokola, ve snaze najít cestu k akademii, když ji obstoupil svíravý chlad. Zprvu si nedokázala vysvětlit jeho původ, postupně však pocit nabíral jasnějších kontur.
Věděla, že musí najít Gaerwyn, jinak se jí stane něco moc zlého.

Gnoll se opřel o bar, celou scénu sledoval s nakrčeným čenichem. Nelíbilo se mu, co se u toho stolu dělo, ale elfka trvala na tom, že je vše v pořádku, že brzy vyhraje a pak můžou jít. Jenže to 'brzy' se ne a ne přiblížit.
Kolem stolu jich ze začátku sedělo pět - Gaerwyn a čtyři místní povaleči, kteří usoudili, že na ní mohou vyhrát velké peníze. Ona si zase myslela, že z nich dokáže vytahat nejen nějaký drobný obnos, ale i tolik ceněné informace. Jen těžko si připouštěla, že to nešlo tak, jak původně doufala. Ale tahle hra s jedinou kostkou, ta byla chytlavá. Nemohla přestat. Nechtěla přestat.
"Pojď už, Dlouhonohá," naléhal Konstantin, ale odstrčila jeho čenich jako by byl jen hladový pes.
"Brzy, Konstantine, už to mám skoro v kapse," řekla nepřítomně.
Jeden z jejích spoluhráčů se sesunul pod stůl, ale ostatní to nechávalo netečné.
Gnoll se posadil k vedlejšímu stolu a ustaraně sledoval, jak mu elfka před očima bledne, jak znovu a znovu chřestila o dřevěnou desku stolu podivná kostka.

Tohle proklaté město. Motala jsem se s Oslíkem v závěsu nevím jak dlouho a nedokázala jsem najít ani Gaerwyn, ani Konstantina - čekala bych, že si lidé všimnou dvou chlupatých potvor v ulicích, ale nikdo mi nedokázal nic říct. Nakonec jsem našla alespoň Svena, v jednom z posledních domů na kraji města. Válel si šunky na polštářkách, ozobával nějaké podivné ovoce a jen nezaujatě přikyvoval, když jsem se mu snažila vysvětlit, že má Gaerwyn problém a že ji potřebuju okamžitě najít. Natvrdlý půlelf!
Nechala jsem na místě Oslíka, ať je bard alespoň k něčemu užitečný, a vydala se zpět do města. Doba ale značně pokročila a na město se začala snášet tma a já pořád nenašla ani náznak stop hyen nebo elfky.
Nakonec jsem vběhla do Ghara.

Drakorozený vyšel před hospodu a ustaraně se rozhlédl kolem. Slunce už zapadlo a nebe zaplňovaly první hvězdy, ale po zbytku smečky ani stopy. Dvakrát se ujišťoval, že je v hostinci U Pírka, kde se měli sejít - pak se zašel podívat k hospodě U Houžvičky, kdyby ostatní přece jen změnili plán a chystali se strávit noc tam. Ale ani U Houžvičky nepochodil.
Nelíbila se mu představa, že by se zase měl vydat do toho příšerného bludiště, aby je hledal - přes den se nachodil až až, několikrát se ve spleti úzkých uliček ztratil a navíc se mu zdálo, že mu místní svými 'radami' jen házejí další klacky pod nohy.
Nemusel ale jít daleko, brzy zaslechl povědomé klapání a než se nadál, zpoza rohu se vyřítila kněžka a s heknutím narazila do jeho hrudního plátu. Vypadala hodně rozčileně, když jí pomáhal na nohy, rty zkroucené do ustarané vlnky.
"Nemůžu najít Gaerwyn," vysypala ze sebe a zmateně pobíhala kolem, ve snaze rozhodnout se, kudy se dál vydat. "Něco se jí děje, musím ji najít."
"Tak klid," položil jí drakorozený ruku na rameno - pokud ji nezastavila váha jeho slov, tak přinejmenším jeho síla. "Kam si myslíš, že mohla jít?" zeptal se. "Šla s Konstantinem, kam by se tak spolu vydali?"
Kněžka si chvilku zamyšleně ohryzávala prst, pak vztyčila ouška a v očích se jí zablesklo. "K domu pána Spercheia," vyhrkla. "Domlouvali jsme se sice, že se mu zatím budeme vyhýbat, ale třeba si nedali říct."
"Tak prosím," pokynul Ghar tlapou směrem, o kterém doufal, že by mohl být správný. "Najdeme je."

Ve dvou se to zřejmě opravdu lépe táhne - s Gharovou pomocí jsme ruiny Spercheiova domu našli během chvilky. Mezi vysokými stromy se tyčily ohořelé zdi a prázdná okna na nás sledovala jako nevidoucí oči - ne však měkký pohled Janosův, ale chladný, bezvýrazný pohled mrtvých.
Chvíli jsme volali elfčino jméno i jména obou chlupáčů, ale neodpovědělo nám nic, než občasný závan větru v listoví. Rozhodla jsem se proto nechat alespoň světelnou značku na brance, kdyby se tu snad v nejbližší době měl někdo z nich zastavit.
Pak jsem uviděla ten zvláštní záblesk v paladinově pohledu, když si prohlížel podivný kámen, který mu prý dala Kylara. V jeho očích planul oheň a hlad po krvi a já jsem věděla, že pokud by mi chtěl někdoublížit, tak tohle je to místo, kde by nikdo nezaslechl můj křik.

Ghar si moc dobře všiml, jak najednou ztuhla. Jak podezřívavě se na něj kouká. Jak se jí napínají svaly, jako by byla připravená každou chvíli vyrazit a běžet.
A jeho už štvalo, že mu nevěří.
"Co je?" obořil se.
"Očividně tu... um... nejsou," odpověděla váhavě.
"No, to vidím. Takže co s tím hodláš dělat?"
"Ještě by snad mohli být v nějaké putyce? Za hazardem?" Kněžka cítila, že se elfčin čas krátí - navíc se snažila najít záminku, proč se vydat do rušnější části města.
"To zní rozumně," kývl drakorozený úsečně. "Takže půjdeme?"
"Jistě, tak nás veď," pokynula tieflinka rukou. "Jsem ti v zádech..." Zarazila se, stejně jako se zarazil i paladin. "Totiž..." začala opatrně, "Jdu hned za tebou..."
Teď to byl Ghar, kdo naznačil směr. "Myslím, že je tahle cesta dost široká pro nás pro oba," řekl důrazně a Aiss jen přikývla. Bála se mu odporovat, netušila, čeho všeho byl schopný.
"Jaký máš se mnou problém?" zasyčel paladin po chvilce tichého dusání - všímal si, jak se kněžka nedůvěřivě pocukává při každém jeho prudším pohybu.
"Problém, já?" Její hlas zněl nervózněji, než sama chtěla. "Já s tebou žádný problém nemám, spíš mi přijde, že ty máš problém se mnou."
"Vůbec nechápu, o čem to mluvíš," teď už skoro vrčel drakorozený.
Tieflinka ho sledovala přimhouřenýma očima, uši sklopené - v okamžiku, kdy by se jen pokusil se jí dotknout, jednu by mu -
"Hej!" noční ticho i napjatou náladu přeťalo zvolání ze tmy. "Co se to tam děje? Ukažte se, a pěkně pomalu!"
Městská stráž.

Nechápu, co se to s námi dělo. Než jsme stráži vyložili, kdo jsme, nedůvěra a napětí byly ty tam, zůstal jen neuvěřitelně hloupý pocit. Oni nám tedy nevěřili, ale to bylo nakonec jedno - v ten okamžik jsem neměla trpělivost ani sílu nikomu vysvětlovat, že nejsem prostitutka.
Když odešli, chvilku jsme s Gharem postávali v takovém trapném tichu, pak se zamumlalo několik omluv. Usoudili jsme, že byl zřejmě dům pána Spercheia hlídaný nějakou magií, která pomátla naše vnímání. Teď bych si nedovedla představit, že by mi paladin mohl nebo chtěl nějak ublížit.
Protože jsem ale cítila, že Gaerwyn slábne, vydali jsme se zase dál. Podařilo se nám zjistit, že někdo viděl nějaké hyeny v hospodě U Kostky, ale ne a ne ji najít.
A pak jsem věděla, že je na tom elfka opravdu zle.

Kněžka se zastavila, zalapala po dechu. Ghar s vytřeštěnýma očima sledoval, jak tieflinčin rukáv tmavne krví, bělostnou rukavici zbarvují rudé stroužky.
"Kde je ta... pitomá... hospoda," procedila Aiss mezi zuby.
"Jaká hospoda?" ozvalo se ze stínů a z úzké uličky se vyloupl Sven. "Řeknu vám, vy dva naděláte... hluku..." Jeho hlas zvolna umlkal, když se jeho oči zastavily na kněžčině paži.
"Taverna U Kostky, nemůžeme ji najít," odpověděla dívka, hrdlo sevřené zoufalstvím.
"Tu jsem před chvilkou minul," ukázal bard skoro nepřítomně za sebe, jeho myšlenky pádily stejně rychle jako Aiss vyrazila směrem, který právě naznačil.

Konečně, po takové době, jsem našla Gaerwyn - dlouho, moc dlouho to trvalo a já už si myslela, že jsem ji zase ztratila. Když jsem viděla Konstantina, jak nese její bezvládné tělo, skoro se ve mně zastavilo srdce. Sven ale reagoval pohotově - magie, prý. Proklatá magie. Zřejmě věděl, jak elfce pomoct.
Jednalo se o nějakou hru v kostky, v ničem se nepodobala tomu, co jsme hráli s Ptáčaty, kdy šlo hlavně o to opít se a ukrást nějaké ty polibky. Když jsme přišli na místo, kolem stolu ležela dvě těla a nezdálo se, že by to někoho znervózňovalo. Hra se prý musela dohrát - a Sven se toho chopil.
A všechno by to šlo skvěle, kdyby... Kdyby.
No, to je jedno. I přes Konstantinovu urputnou snahu pomoci to nakonec dopadlo tak nějak dobře. Nakonec mezi mrtvými neskončil žádný člen smečky. I jednoho z těch pobudů se mi podařilo zachránit. A těm zbylým, těm jsem alespoň chtěla poskytnout poslední službu.
Sven na hostinském vymámil vozík - naložili jsme těla a vydali se noční Vartenou k přelomu. Tam, vprostřed výšky stěny, uhýbala ze spojovací cesty dlážděná odbočka, která se po chvilce zanořovala do skály. Tady se nacházelo prastaré pohřebiště. Tak staré, že se mezi zobrazovanými bohy stále ještě vyskytoval padlý Nerull. Pár znamení mé Paní, ano, ale jen málo. Nikdo se neobtěžoval vyměnit výzdobu. Vstupní halu strážila čtveřice soch a já jsem cítila, jak se o nás otřela tichá dřímající moc.
Proto mě ani nepřekvapilo, když se odnikud ozval majestátní hlas a zeptal se, co na tom místě v takový čas pohledáváme.

"Jsem Aiss z Havranů a přišla jsem vyprovodit mrtvé. Tak, jak mi velí moje povinnost." Ta slova zněla kněžce cize. Možná to bylo ozvěnou, která jej kroutila a ohýbala, ale tohle přece nebyl její hlas, zněl jí tak... cize. Mocně.
Sochy je propustily dovnitř krypt. Rychle našli místo, kam složit těla, a tieflinka pak každého z nich vyprovodila krátkou modlitbou na cestu do Letherny. Nebylo to nic vznešeného, ale pořád to bylo víc, než v co takovíhle pobudové mohli vůbec doufat. Živí nevítají Havrany s otevřenou náručí, ale ti, jejichž dny jsou sečteny, mnohdy považují za štěstí, dohlíží-li na jejich odchod služebník Královny osobně.
Ačkoli měla kněžka pocit, že ani nechce znát pravdu, vydala se, jen co skončila s těmi nešťastníky, prozkoumat tiché, chladné chodby - tušila, že tu někde najde odpověď na to, co ji tolik sžíralo. Ani nemusela chodit daleko. V jedné z předních místností zahlédla odlesk drahých látek, na mramorovém stole spočívalo tělo.
Chvatně vyrazila k němu, musela se přesvědčit - ale jakmile překročila práh pokoje s mrtvým, zkroutila se bolestí a něco ji odhodilo nazpět do chodby. Padla do měkkého - Sven ji zachytil a několika konejšivými slovy uklidnil křeče, ale ona ho stejně sotva poslouchala. Moc dobře věděla, koho uvnitř viděla.
Něco v její mysli se zlomilo. Neměla sílu jít dnes dál. Ticho krypt ji lákalo. Aiss toužila na chvilku se posadit v domě mrtvých, pryč ode všech, jen naslouchat šepotu kamenů. Zároveň si uvědomovala, že teď to udělat nesmí.
"Půjdeme," řekla se sevřeným hrdlem. "Potřebujete odpočinek."

Měla jsem tušit, že nás sochy nenechají odejít jen tak. Ne s Konstantinem.
Víc štěstí než rozumu - jako obvykle. I když Gharovi se nemůže upřít neobyčejná duchapřítomnost, když s vozíkem naloženým oběma chlupáči a elfkou prokličkoval mezi rukama soch, které se ho snažily zadržet. Přiznám se, že jsem se ze začátku spíš starala o zdraví Oslíkovo, než o to svoje nebo Svenovo. Od chvíle, kdy mu chlapci v klášteře ostříhali žíně z oháňky, takže jeho ocásek tvoří jen smutná špička sotva vhodná k odhánění much, ho táhneme jen horšími a horšími zážitky, to poslední, co pro něj můžu udělat, je postarat se, aby nám ještě nějaký ten den vydržel.
S trochou spolupráce jsme nechali pohřebiště za sebou, alespoň prozatím. Jsem si skoro jistá, že se tam stejně budeme muset vrátit, i když si myslím, že tentokrát raději necháme Konstantina čekat venku. Nebo by možná stačilo jen přijít ve dne - strážné sochy přece jen říkaly, že mrtví nesmí rušit spánek živých. O bdění živých nepadlo ani slovo.

Elfka usnula dřív, než byla Aiss hotová s převazem její paže. Kněžku to ani nepřekvapilo, takový taneček na hraně smrti musel jednoho unavit. Rány na Gaerwynině ruce byly skoro zhojené, brzy po nich zůstanou jen jizvy.
Aiss spící dívku přikryla, posadila se na svou polovinu postele. Nepřítomně promnula svou vlastní paži - nechápala, proč se dnes otevřely její rány - možná chyba v obřadu přivolávání mrtvých, možná Královna nechtěla, aby se Aiss musela pro elfku zase vracet do mezisvětí - ale byla za to vděčná. I když to znamená, že bude muset zítra vyprat šaty od krve.
Vklouzla pod deku - měla pramalou chuť pouštět sny do své hlavy, ale načerpat síly musela. A noc v hostinci byla po několika dnech spaní pod širým nebem příjemnou změnou.
A spánek přišel brzy a s ním i obávané sny.