březen, 19.

Jsme v Sarbatoin. Tak nějak. Kdybych chtěla být kousavá, jemně bych naznačila, že Sven někde špatně odbočil. Zdá se, že se nám nepodařilo vymanit se ze Stínopádu. Sven nicméně trvá na tom, že půjdeme ke kláštěru a necháme mě vymýtat - nebo upálit, podle možností. Nesdílím jeho optimismus.
Mezi Svenem a Konstantinem se přihodilo něco podivného. Zdá se, že Sven udělal něco, co způsobilo, že ho Konstantin dál neuznává jako vůdce. Tak jako tak, Konstantin s Metodějem a Gaerwyn se vydali hledat otevřenou krčmu, a Sven, Ghar a já jdeme ke klášteru.
Jsem zvědavá, co najdeme, vážně jsem zvědavá.

Klášter je prázdný - nemůžu si pomoct, nepřekvapuje mě to. Stínopád dodává budovám příšerný nádech zkázy. Už se chci dostat pryč, nesnáším ten hlodavý pocit, toho ducha uvnitř. Vždycky když se mi některý z těch neléčených škrábanců otevře, nechávám za sebou několik zmatených krvemůr. Ve vší té temnotě mi to přijde nějak tak smutně zábavné.
Je tu Janos. Ale je to... špatně... A tím nemyslím to, že je proměněný v kámen, přesně tam, kde jsem ho tehdy viděla hovořit s tou temnou věcí. Našli jsme kroniku, podle ní jsem měla z kláštera odejít po tom, co se Janos záhadně obrátil v kámen. Beru to jako důkaz toho, že to není skutečné... Ale stejně... to tak nemůžu nechat. I kdyby tohle měl být jiný svět, Janos je pořád můj bratr a učitel a... můj. Měl ve tváři překvapení, ale ne strach... Vlastně vypadal docela... potěšeně. Musím mu pomoci...
Poslední stránky kroniky psal někdo, koho opouštěl zdravý rozum. Zdá se, že se tu stalo něco, co způsobilo smrt (zmizení?) všech obyvatel. Poslední zápis říká "Jsem tu sama..." Kdo tu byl sám?
Ghar měl malý konflikt s nějakým duchem, podařilo se mi ho zahnat. Dveře do zadní knihovny jsou zamčené a opatřené nějakou magickou ochranou, jak jsem bohužel zjistila na vlastní kůži - našli jsme ale klíč.
Půjdeme se tam znovu podívat, snad mezi utajenými svazky najdeme víc informací...