červen, 21. (slavnosti slunovratu)

Slunovrat, svátek života, měl pro místní tento rok zvláštní příchuť. Vždyť smrt se mnohým z nich včera tak těsně vyhnula a oni slavili, jako by neměl přijít další úsvit. Městem se nesla hudba, křik dětí, které směly zůstat vzhůru, se rozléhal vyhřátými uličkami.
Členové smečky si ale jen málo užívali veselí. Po krátké návštěvě v Síních Mrtvých se ubírali k troskám Spercheiova domu - Konstantin, zaujatý novým směrem, který nabrala jeho existence, kladl kněžce jednu otázku za druhou; ta mu ale odpovídala bez nadšení, ztracená v myšlenkách, na čele ustaranou vrásku; sličná Gaerwyn naopak zářila dobrou náladou, šťastná, že její chlupatý přítel dokázal projít zkouškou, kterou mu kněžka nachystala; a průvod uzavíral Sven, který se rozhodl nakonec ještě nějakou domu snášet jejich přítomnost. Ghar někde vyspával, prý chudák trošku přebral, tvrdil bard. A Aiss se raději rozhodla mu věřit, než by se měla znovu vydat do nevěstince po drakorozeném pátrat.
Ostatně, vyhlídky nejsou tak zlé, říkal si Sven, očima bloudě po zadních partiích před ním kráčejících dívek. S chomoutem Havraní Paní na krku snad Konstantin nenatropí tolik problémů - a pokud přece, i Aiss sama bude mít dobrý důvod udělat s ním rychlý proces.
A když by se k tomu neměla…
Sven už dal chlupáči druhých šancí dost.

Poprvé za dobu, kterou jsme strávili ve Varteně, jsme si našli čas a příležitost podívat se na místo činu. Ač dům pána Spercheia již prohledala Alandra a i Šedivec si jistě našel cestu, jak jej prosmýčit, doufali jsme, že snad v troskách spáleniště najdeme nějaké odpovědi, něco čeho by si předchozí průzkumníci nevšimli.
Nakonec, na naší straně byla všetečná Gaerwyn s jejím neobyčejným talentem nacházet to, co uniklo pozornosti ostatních.
Ještě než jsme ale zamířili k samotnému domu, strávili jsme chvilku v Síních Mrtvých, u Spercheiova těla. Nečekala jsem žádný závratný objev, jen jsem si chtěla potvrdit některé myšlenky. Krabička mi umožňuje projít bariérou, která Spercheiovo tělo chrání - a Sven souhlasí s tím, že spolu ty dva zdroje přírodní magie nějak souzní.
Také jsem si ověřila páně Spercheiův stav. Dokázala jsem nahmatat tep, možná slabý a pomalý, ale nepochybně přítomný. Tělo vlažné, ne však mrtvolný chlad a ve tváři jako by se usídlil pobavený úsměšek.

Ruiny je uvítaly tichem, prázdné a šedé. Předchozí pátrači je alespoň učinili průchodnými, i když za cenu toho, že teď mohli členové smečky jen těžko hádat, kde požár vznikl, nebo co jej způsobilo.
Gaerwyn se ztratila kdesi ve zbytcích zhrouceného poschodí, jen občasný zvuk oddroleného kamínku naznačoval její přítomnost.
Sven s Konstantinem obcházeli sochy, které tvořily výzdobu bývalé vstupní haly. Čímsi podobné těm, které smečka nalezla v Šedivcově domě, jen namísto jemné krásy víl se v kameni kroutily jakési ohavné démonické formy. Sven poukázal na dva prázdné podstavce v další části domu a připomněl, že to byl Spercheios, koho zachráněná víla viděla předtím, než upadla do mramorového nevědomí.
Aiss stála stranou svých společníků, netečná k jejich polohlasnému hovoru. Hlavu nakloněnou ke straně, zdálo se, že soustředěně naslouchá šeptajícímu větru.
"Něco přichází," ozvala se najednou, "Se západem slunce." Zahýbala oušky, působilo to skoro komicky ve srovnání s vážným výrazem její tváře. "Nebo tak někdy…" dodala po chvilce. "Nejsem si jistá."
Bard se rozhlédl po rozpadlých zdech.
"No," pokrčil rameny, "Tak uvidíme, až to nastane."

Přišli dříve, než jsem čekala. Možná to bylo tím, že tady, ve stínu útesu, prostě noc nastávala dřív. Nebo to byla přítomnost měsíce, ne absence slunce, co je táhlo ven.
První se objevily můry. Celá hejna malých krvelačných bestií. Pletly se do vlasů, škrábaly svými miniaturními spárky. Naštěstí byly spíše nepříjemné, než nebezpečné.
Měsíc vylákal také duši někoho, kdo zřejmě býval Spercheiovým majordomem - prohnal se mezi námi, tahaje z nás teplo a sílu. Jeho mysl pokroucená, z muže, kterým býval, nezbývalo nic, jen nebohá stvůra hnaná měsíčním světlem.
A nakonec, vysoká postava zahalená ve stínech, svírající kosu v kostnatých spárech. Já jsem ho… poznala. Jako by mi někdo do mysli otiskl čistou znalost, nebo snad jen odhalil vědomost, kterou jsem měla vždy, aniž bych to tušila.
Znala jsem jeho a jemu podobné, služebníka pokřivených pánů.
Temný žnec.

Znič to, zněl v Aissině hlavě tichý příkaz - kněžka ale těžko sbírala sílu vůbec se pohnout, cokoli udělat.
Znovu a znovu se žnec dožadoval Spercheiovy duše, ač mu Konstantin neustále přidrzle opakoval, že už ji odevzdal kamsi do devíti pekel. Zatím na dosah od nich se Sven potýkal s přízračným komořím a občasné syknutí letící šipky dávalo znát, že se kdesi ve stínech skrývá i elfka.
Znič to, opakoval hlas, pevný a naléhavý.
Konstantin a jeho protivník se proplétali ve smrtícím klubku kostí a chlupů, tančili mezi roztříštěnými sloupy, mezi troskami zdí a pod rozpadlou klenbou se rozléhal zvuk boje.
Znič to!
Náhlý výšleh světla všechny na okamžik oslepil - měsíční přízrak krátce zavřeštěl, stáhl se do stínů, odříznutý od zdroje své síly. Ostrá záře, slunce nad sněhovou plání, vycházela snad z kněžky samotné, snad z obrazu nehmotných křídel za jejími rameny.
"Jak se opovažuješ žádat něčí duši, ty karikaturo," pronesla mrazivě, v očích víc než jen náznak šílenství. "Já jsem světlo Královny!"
Těžko soudit výraz tváře bez masa, temný žnec se ale zarazil a možná to bylo hrůzné uvědomění, co se zrcadlilo v prázdných očních důlcích.
Cosi zasyčel snad kletbu, snad výhrůžku.
A zmizel.

Ještě dvakrát se objevil, na krátkou chvíli - zřejmě v marné naději, že bychom zatím zmizeli a nechali za sebou Spercheiovu duši - ale pokaždé unikl. Budí to ve mně tupý vztek a zlobu. Měla jsem ho zničit, měla jsem ho spálit a jeho popel rozhodit do větru. Ani nevím, co se to ve mně vzedmulo, co mě tak hnalo kupředu, co mě tak nutí prahnout po jeho zničení…
Teď už je to pryč. Tedy… částečně. Něco zůstává. Pokaždé, když se mě Paní dotkne, něco zůstane. To světlo, například. Teď je… moje. Moje vlastní.
Zvláštní pocit.
Komoří už ani neznamenal pro Svena žádnou výzvu, jakmile nemohl čerpat sílu z měsíčního světla - bard odeslal utýraného mrtvého tam, kam patřil. Vlastně celá ta potyčka skončila stejně rychle, jako začala, ruiny brzy znovu zahalilo ticho.
Dál jsme pokračovali v průzkumu - Gaerwyn objevila, že stará studna v zadní části domu je víc než jen studnou. Ve skutečnosti tahle kamenem obezděná šachta sloužila jako přístup do katakomb, které, jak se zdá, tvoří síť pod celým městem.
Vstup byl chráněný proti vniknutí zespoda z chodeb - nad pěticí magických pečetí jsme si procvičili jak mysli, tak těla, nakonec jsme je ale dokázali odstranit, aniž by někomu vzplály do obličeje.
Chlad nastávajícího večera jsme nechali za sebou, sestoupili jsme do vlhké zatuchliny podzemních chodeb. Zde elfka objevila dvoje stopy - jedny přicházely ze směru od Šedivcova sídla a zřejmě mířily dál nahoru do Spercheiova domu, podle Gaerwyn patřily Growaldovi. Druhá sada stop se naopak spouštěla ze Spercheiova domu a mizela kdesi v temnotě směrem do vyšších částí města - v těch jsme poznali stopy Talose Gartha.
Dříve jsem se o něm nezmiňovala, možná je na čase udělat si pár poznámek. Talos Garth, již dřív jsme měli tu čest se s ním setkat, byť letmo. Byl to on, kdo spěšně opouštěl město, když jsme vcházeli do Varteny - tehdy jsem věděla, že nás poznal, sama jsem si ale nedokázala vybavit, kde už jsem viděla jeho tvář. Až Lanar mi řekl jeho jméno a pověděl mi, že se tenhle muž po městě vyptával na pána Spercheia. Tehdy jsem si vzpomněla, kde jsem Talose viděla poprvé - v Sarbatoin, v klášteře. Talos Garth náležel do družiny pána z Bree.
Ani Gaerwyn bohužel nedokázala ze stop vyčíst, kdy který z nich prošel.
Rozhodli jsme se sledovat Talosovy stopy - Šedivcův dům už nám zřejmě nic moc nového přinést nemohl, raději se vydáme za novým zdrojem informací.
Cesta podzemím byla nepříjemná, vlhká. Tohle nebyly dobře udržované chodby Domu Mrtvých. Na mnohých místech se podemletá dlažba propadala a z temnoty se ozývalo hučení vody. Občas jsme museli přelézat hromady hlíny deroucí se skrze provalené stěny. Ani Talos nám to nezlehčoval - jakoby tušil, že by snad někdo mohl zkusit sledovat jeho cestu, několikrát se snažil zmást stopy, svést případného pronásledovatele někam do tmy, kde by ho snad čekala nepříjemná smrt.
Dobrý pokus.
Ale k jeho smůle, marný.

Když se konečně propracovali zpět na povrch, i poslední zbytky denního světla už byly pryč. Nebe pokrývaly tisíce hvězd a v ulicích měkce zářily pochodně a lampióny.
Sotva pomohla tieflince vyškrabat se ze strmé chodbičky, Gaerwyn zase zmizela vysoko v korunách stromů, a Konstantin odčenichal kamsi do stínů.
Byli v řemeslnické čtvrti, soudil Sven - v zadní uličce za jednou ze zbrojířských dílen. Nechali své plíživé přátele jejích plíživé práci, bard a kněžka se rozhodli pro bezprostřednější přístup, čelními dveřmi.
Na hlavní ulici ale byly rozestavené dlouhé stoly přeplněné jídlem a pitím, mezi nimi se proplétali veselící se lidé. To Aiss nečekala, a ještě méně čekala nadšení, se kterým je místní přivítali, jakmile nově příchozí spatřili.
"Slunovrat," připomněl jí polohlasem Sven, když je už lehce podnapilí hostitelé táhli do víru veselí.
Neméně překvapená byla Gaerwyn, která se objevila o chvilku později. V ruce se jí jako zázrakem objevil kalíšek s kořalkou, kterou nenápadně ulévala do cizích skleniček, zatímco ostatním naléhavě vyprávěla, že se ve stromech za dílnou Talos zřejmě nějakou dobu zdržel.
Konstantin se do proudu oslavy kupodivu vmísil zcela nenuceně - stejně tak Sven, ale to už nikoho překvapit nemohlo. Mezi přípitky a poplácáváním po zádech dokázal zjistit, co Talose vedlo do téhle části města. Předtím, než Vartenu ve spěchu opustil, totiž zřejmě ukradl z dílny trpaslíka Gorbika vzácnou zbroj, kterou mistr kovář vyráběl na zakázku pána Durmena.
Snad měl pán Aldrik ve městě více zájmů, než jen jeho tajemné obchody se Spercheiem.

Společnost jsem opustila brzy - zdálo se, že se ostatní dobře baví, já si ale zoufale potřebovala odpočinout.
Jenže jsem Vartenské podcenila. Všude v ulicích se slavilo - a oni si mě pamatovali, moc dobře si mě pamatovali. I přesto, že jsem Turathijka - a Havran k tomu, i přesto mě rádi viděli. Nezvyk, s takovou se mnou většinou jednali jen nejbližší přátelé z Ptáčat.
Brzy jsem zjistila, že tu a tam přistoupit na přípitek je jediný způsob, jak se vyvléct z přespříliš přátelského objetí, abych mohla jít dál. Byla jsem vděčná, že si kdysi dali Patrik Káně a Marek tolik práce, aby mě naučili pít.
I tak jsem měla dost, než jsem došla do Věže - ale došla jsem, to bylo důležité.
Než jít spát se zamlženou hlavou, raději jsem si sedla v zahradě a čekala, až opilost opadne. Možná jsem i na chvilku usnula v trávě, co já vím.
Když jsem se ukládala na lože, cítila jsem se svěží. S lehkou hlavou, nic jsem se nebála zlých snů.
Možná proto udeřily tak silně.

Pána Vendamira probudil křik.
Kněžčin hlas poznal okamžitě, s kletbami na rtech se vyhrabal z postele a chvátal k Aissině pokoji.
Vše utichlo, jakmile rozrazil dveře - Vendamir si uvědomil, že musel dívku probudit, zřejmě křičela ze spaní.
Seděla na posteli, ztěžka oddechovala. Tváře a paže pokryté krví, krev na jejích rukách. Něco z toho byly slzy, to už Vendamir věděl, viděl ale také, že Aissina ramena nesou stopy jejích vlastních drápků.
"Co se děje?" zeptal se velitel stráže obezřetně.
Jen se na něj vyděšeně ohlédla. Mezi vzlyky ze sebe vysoukala několik nesouvislých vět, Vendamir však jen stěží vyrozuměl, že ji trápil zlý sen. Ale jaký sen to musel být, pomyslel si při pohledu na tu spoušť.
Náhle byla na nohou, několik nejistých kroků. Pak se s odhodláním v očích rozeběhla ke dveřím.
Vendamir ji zachytil, když se chtěla prosmýknout kolem něj. Bránila se, chtěla se mu vytrhnout. "Klid, uklidni se," snažil se ji utišit. Svíjela se jako hádě, chtěla se vyvléct z jeho stisku.
Co by ale zmohla drobná dívka proti jeho síle, i ve svém věku dokázal velitel porazit kteréhokoli z mužů posádky.
Nakonec se přestala vzpírat. Přivinul dívku k sobě, utěšoval ji.
"Pověz mi, co se děje," naléhal Vendamir, když se tieflinka zcela uklidnila.
Roztřeseně přikývla.
Její slova zprvu nedávala smysl, ale brzy si velitel dokázal poskládat obraz jejího snu.

Katedrála.
Pokřivený oltář se vzpíná do výše, do tmy mezi oblouky. Stíny kloužou mezi rozbitými lavicemi, otírají se o sloupoví. Okny proniká matné světlo, ne dost silné, aby hlavní loď osvětlilo, ale dost jasné na to, aby zvýraznilo ponuré vitráže.
Hlavu skloněnou, na chladné dlažbě klečí Janos. Ruce sepjaté na své holi, opírá se o ni, jako by mu měla být poslední oporou. Od kamenných kleneb se odráží šepot, rozléhá se katedrálou, snad trochu zahání tmu - ale ne moc, ne tak jako předtím. Už nemá takovou moc, stejně jako ústa, ze kterých vychází, už ztrácí svou sílu.
Stíny narůstají, plíží se, sunou se podél stěn a po stropě. Jakoby hnané vlastní vůli, nebo snad touhou po teple, touhou po krvi, stahují se blíž a blíž.
Kruh se pomalu uzavírá.
Modlitba slábne.

"Potřebuji jít do Domu Mrtvých," zašeptala stísněně.
"Teď, o noci slunovratu?" Vendamir rázně zavrtěl hlavou. "To nepřipadá v úvahu."
"Ty obrazy se mě prvně dotkly ve svatyni, musím-"
"Tahle noc patří mrtvým," přerušil Aiss velitel stráže, "Živým je vstup zapovězen. Myslel jsem, že bys to zrovna ty měla vědět."
"Ale to já vím," přisvědčila kněžka, "Ale mně od nich nic nehrozí…"
Vendamir se odmlčel, zachmuřená tvář. "Dobrá," připustil nakonec. "Ale já půjdu s tebou."
Dívka se nadechla k odpovědi, zaváhala. Pak jen sklonila hlavu, sklopila ouška. "Zůstanu tady," svolila tiše. Možná si byla jistá, že se jí samotné nic stát nemůže, stejně tak ale tušila, že na Vendamira by se křehká neutralita nevztahovala.
Velitel si neznatelně oddechl, povzbudivě stiskl dívčinu ruku. "Janos se o sebe dokáže postarat. Ty bys měla spát," řekl s ustaraným úsměvem, pak ale sám dodal: "Ty ale spát nebudeš, že…"
Nakázal jí, ať počká - během okamžiku byl nazpět, aby našel dívku přesně tam, kde ji zanechal, nehybně seděla na hraně postele, oči upřené na své ruce. Beze slova si vzala opotřebovaný svazek, který jí Vendamir podával.
"Když tu byl naposledy, Janos si v téhle knize… četl," vysvětloval. "Třeba ti to pomůže."
Aiss se vděčně pousmála. "Omlouvám se za to probuzení. A za ten nepořádek."
Pouze mávl rukou.
Tam na náměstí mu dívka zachránila život, tohle byla pro Vendamira jen malá platba.