květen, 29.

Strašná noc. Nevyspala jsem se, ani trochu. Jsem strašně unavená. Nic se v noci nepřihodilo, to ne... jen jsem prostě nedokázala spát s vědomím, že by Stříbrňák mohlpřijít, kdyby jen trochu chtěl.
Půjdu teď za ostatními - jistě budou mít z další mince radost - a chtěla bych se znovu zastavit u starého Jaseba, pro případ, že se tam třeba Bobo přes noc objevil. Také jsem chtěla zastihnout pána Spercheia, než odjede, rozloučit se. A pak... zpátky do Uliček, nejspíš, a hledat a hledat...

*

Byla jsem zkontrolovat Konstantina, vypadá lépe - když pominu tu modrou barvu, no. Také jsem byla ostatním předvést minci a přednesla svůj návrh - v podstatě s návštěvou Jaseba souhlasili, napřed si ale chtěli zařídit svoje - nemohla jsem nic namítat.
Nazpět v klášteře se mi ještě podařilo odchytit pána Spercheia, když uzavíral nějaký obchod s pánem Aldrikem z Bree. Našel si na mě čas, a na moje hloupé otázky. Ukázala jsem mu i tuhle minci, podle něj je zcela obyčejná, i tak však prý posloužila svému účelu dobře, když jsem se kvůli ní nevyspala. Jak se zdá, Stříbrňák neopakuje svoje triky dvakrát. Hra, tak o tom pán Spercheios mluvil - nelíbí se mi být něčí figurkou, on míní, že jí být nemusím. Má asi pravdu. Přislíbila jsem, že mu dám vědět o výsledku celé téhle hry.
Rozloučili jsme se, odjel.
K Jasebovi jsme šli všichni společně, v naději, že nám řekne něco nového. No... vlastně řekl. Řekl, že o toho zaklínače, o Kelsona, se už starat nemusíme, že si ho našla noc. Tam, v ruinách. Jen hlupák zůstane na Hřbitově když zapadne slunce.
A pak někdo našel toho utopeného.

Když dorazili na místo, byl už kolem těla pěkný hlouček lidí - náhodní přihlížející, dva nebo tři strážní, čekali na lékaře. Ne, že by tu měl být něco platný - někdo poznamenal, že přítomnost kněžky smrti je více než příhodná. Ta, když uviděla tělo, ne Kelsona, jak předpokládala, ale Boba, cosi nespokojeně zamumlala a podala bardovi minci.
Zrovna se chystala tělo ohledat, ale když spustil Sven svou etudu na témaBobo, nééé! , zírala na něj stejně překvapeně jako ostatní - až potom si všimla Gaerwyn, která k tělu obratně vklouzla a v rychlosti ho ohledávala - zřejmě ve snaze zajistit všechny falešné stopy, které vrah mohl nachystat. V jeho ústech našla stříbrňák.
Lékař nakonec přišel a konstatoval smrt bodnutím do zad. Jak Gaerwyn, tak Aiss, se nevesele ušklíbly - obě měly možnost si mrtvého prohlédnout zblízka a obě věděly, že dýka smrt nezpůsobila. Pak se konečně směla kněžka ujmout své role, nechala Boba naložit na vozík a odvézt do márnice. Zatímco společnost kráčela za vozem, tichým hlasem jim sdělovala, jaká byla skutečná příčina smrti. Ne bodnutí do zad, ne utopení, jak by se mohlo zdát, z nešťastného Boba prostě někdo vysál veškerou životní sílu.
Osaměli s tělem v márnici, kde Sven, konečně v klidu, mrtvého sám prohlédl. Aiss moc nechápala, co se jim pak snažil říct - něco o říších za Stínopádem, něco o prokletém Sarbatoin, něco o hrůzách, které číhají na hranicích existence a hledají cestu dovnitř - nevěděla, zda jsou z toho ostatní moudří, ale bard vypadal natolik neklidně, aby si sama dělala starosti. Celou dobu myslela na to, jak předešlého večera mluvil pán Spercheios o utopených ve výpusti.
Nakonec zůstala s mrtvým sama, aby mu poskytla poslední službu, aby vyprovodila jeho duši do Letherny. Když se ho dotkla, hrdlo jí sevřel okov ledové hrůzy, hnusu - tam, kde měl být stín mrtvého, tam, kde se měla dotknout jeho duše, byla jen prázdnota. Ne klidná prázdnota odeslaného, ale bezútěšné temné místo, jako krvavá rána po ukradené, vyrvané duši. Ji, průvodkyni mrtvých, to zasáhlo jako rána kopím.
Stáhla roztřesené ruce, přikryla mrtvého - měla nutkání utéct, běžet, nezastavit se, dokud nepadne.
Namísto toho jen velmi pomalu, velmi opatrně došla ke dveřím a otevřela.
Až venku se dokázala znovu nadechnout.