červen, 14.

Včera jsem celý den strávila v tichu knihovny opisováním map a plánováním trasy, včetně návštěvy Hladové Tlamy - nebo Zpívající jeskyně, jak uváděl jeden starý zdroj. Celou dobu jsem doufala, že se snad Janos stihne vrátit, i když jsem věděla, že to není moc pravděpodobné - nechával přece zprávu, že se vrátí se Slunovratem. To je ještě týden a my musíme být před Slunovratem ve Varteně. Nezbylo mi, než mu napsat odměřenou, skoro formální zprávu, kterou mu přečte paní Maeve, až se Janos vrátí. Prosím ho v ní, aby vyčkal mého návratu, že potřebuji jeho radu. Nepíše se tam, že mi chybí... ale vím, že dokáže hledat mezi řádky.
Je čas jít vyzvednout osla, který nám (přiznávám, hlavně mně) ponese zavazadla, a vyrazit na cestu.

Cesta probíhala v neobvyklé tichosti. Jindy si téma k hovoru našli, ať už tieflinka ochotně zodpovídala Konstantinovy otázky ohledně lidské společnosti, nebo se jen sama ptala na život gnollů, nebo je snad dokonce Sven bavil nějakým příběhem z minulosti. Tentokrát však bylo ticho. Aiss promlouvala málo, jedině když pobízela oslíka ke svižnějšímu tempu, nebo zdráhavě odpovídala na přímý dotaz. A ostatní si snad užívali neobvyklé ticho v nepřítomnosti jejího jinak věčného štěbetání.
Následovali řeku ve směru jejího toku, po stopách staré obchodní stezky, takže cesta ubíhala rychle. Brzy druhý den došli k místu, kde se terén začal svažovat dolů do úrodných planin. Řeka tu za tisíciletí vymlela zářez ve skalách, které tvořily prudký spád, a vytvořila tak volněji klesající, ne však přívětivější, peřeje. Podél levého břehu se vinula stezka, kterou loďaři využívali k přetahování svých plavidel.
Zatímco zvolna klesali mezi ostrými útesy, Sven jim vyprávěl, jak titáni vytesali tento stupeň v krajině, když chtěli vystavět schodiště pro Prvorozené. Slunce bylo ještě vysoko, když dorazili k táboru tahačů. Aiss zpovzdálí sledovala, jak se její společníci jeden po druhém zapojují do sporu, který mezi sebou vedli místní. Chvílemi litovala, že se nevydala na cestu sama, tohle byl jeden z těch okamžiků.
Nechápala, proč byli povoláni všichni. Nechápala, proč musí tohle trpět.

Někdo tu jejich hádku nakonec utnul, snad Sven. Nevím. Ani si nejsem jistá, o co se jednalo. A pak další zdržení, pozdní oběd s obchodníkem, který se právě plavil do Sarbatoin. Když jsme opět vyrazili, slunce už se povážlivě sklánělo k obzoru.
Už jsme se odchýlili od říční cesty, míříme teď k Hladové Tlamě. Nevím, jak se to přihodilo, všichni nějak spoléhají na to, že znám cestu. Pak je tu tedy ještě Sven, který mi v každý vhodný okamžik nezapomene připomenout, že on přece znát cestu nemůže, protože vůdce jsem tu já. Jen kritika a hloupé poznámky. Jako by se nedokázal srovnat s tím, že teď Konstantin následuje mě, ne jeho. Unavuje mě to.
Prosila jsem se snad o to, aby mě Konstantin prohlásil vůdcem smečky?