červen, 20. (podvečer)

Nakonec to byl Sven, kdo Konstantina přesvědčil, aby to pouzdro když už ne dal mně, tak alespoň položil na zem. Když jsem ho pak brala do ruky, cítila jsem chlad a smrt - než jsem ho uložila k sobě, obalila jsem ho několika vrstvami látky, i přesto jsem pořád tušila zlovolnou auru, která z válečku sálala.
Sven se samo sebou zajímal, jaké mám s tou věcí úmysly - a Konstantin mu přizvukoval. Po pravdě jsem jim odpověděla - chci, aby tu věc prozkoumala paní Alandra, v naší přítomnosti. Jakkoli respektuji Svenovy schopnosti, pořád si myslím, že studovaná čarodějka zmůže víc, než nadšený samouk.
Sven, což není překvapení, není z takového postupu nadšený - v tomhle městě nevěří nikomu a zjevně si myslí, že by za celou tou pohromou mohla klidně stát sama Alandra. Těžko mu budu vysvětlovat, co nás váže a proč jí svým způsobem důvěřuji. Zdá se ale, že prohlížení válečku v naší přítomnosti vzal jako přijatelné řešení. Nebo prostě už zcela rezignoval.
Konstantin si chce o té věci prvně promluvit - a o dalších věcech, což je… ano, myslím, že my všichni bychom si s ním chtěli promluvit. Souhlasila jsem, že než půjdeme za Alandrou, někde si v klidu sedneme a uděláme si chvilku jen na svou smečku.
To přece nemůže ničemu ublížit.

Hliněná hradba byla brzy prolomena - náměstí zaplnil nový ruch, zranění byli odnášeni a započaly první úklidové práce.
Kněžka stála uprostřed toho shonu, jen matně vnímala občasný dotek nebo hlas, zamyšleně sledovala svoje ruce. Rudá mlha se v jejích dlaních měnila na kapičky krve, horké a sladké, a ona cítila, že pokud se neuzavře, mohla by brzy ztratit vědomí. Znělo to lákavě, takový vynucený spánek.
Ale ne, na to nebyl čas. Krátce se soustředila a přerušila tak pramínky života, který z ní doteď odtékal.
Nepřítomně otřela krev do kusu hadru a natáhla si rukavice z bílé kůže.
"Paní z Havranů!"
Aiss vzhlédla a uviděla, jak k ní svižně kráčí pán města. Nebylo tak těžké uhádnout, o koho se jedná - rysy tváře ho snadno vydaly za bratra paní Alandry, ačkoli na něm bylo více znát, že v žilách sourozenců koluje krev eladrinů. Vládce Měsíční věže byl muž středních let, ale ohlédla by se za ním i mnohá mladší dívka.
"Jen Aiss postačí," zamumlala tieflinka překvapeně, když jí letmo políbil ruku. Pak se rozpomněla na tu trochu vychování, které se jí dostalo, a krátce se uklonila. "Pane Durmene," doplnila.
"Vyrozuměl jsem, že je tohle vaše práce," Durmen rozmáchlým gestem zahrnul trosky, jezírka krve a další následky nedávného zápasu. Pak, když zaznamenal dívčin vyděšený výraz, se usmál. "Myslím to, že je po všem," dodal.
Aiss se zmateně rozhlédla kolem. "Já… ano. Asi ano," vysoukala ze sebe.
Tváří pána města se znovu mihnul shovívavý úsměv. "Jistě toužíš po odpočinku. Jen jsem chtěl tebe a tvé přátele pozvat na takovou… menší večeři." Pevně stiskl dívčino rameno v gestu, které mohlo být přátelské, ale především dávalo jasně znát, kdo je tu pán. "Jako projev vděčnosti."
To je od vás nesmírně laskavé, ale já se teď radši tiše stulím někde v koutku a budu spát, chtěla odvětit kněžka, ale namísto toho se ozvalo: "Ráda se zúčastním, ačkoli nemůžu hovořit za svou smečku. Vynasnažím se, aby se připojili i oni." Jak se zdálo, její ústa chápala koncept pozvání, které nelze odmítnout, lépe než její hlava.
"Skvělé!" krátce zazářil pečlivě odměřený úsměv. "Nechám tě tedy zatím oddechnout. A protože Pírko bude vyklizeno kvůli raněným, ve Věži máte samozřejmě k dispozici ubytování."
Kněžka nepřítomně přikývla a Durmen ji nechal stát tam, kde ji předtím našel, jen víc unavenou a zmatenou.
Kdyby alespoň tušila, že odpočinku se hned tak nedočká.

Ghar mě požádal, zda by nemohl krátce odejít s jednou místní rodinou drakorozených - prý má jakési zájmy k prodiskutování a pokusí se vrátit před večeří.
Požádal? Mě? Jsem snad jeho nadřízená?
Pán Vendamir pověřil Svena dopravou vozíku s dědictvím zpět na akademii - takže bard, elfka i vozík jsou pryč. Ne, že bych jim nedůvěřovala, ale… ne, v tomhle jim nevěřím. Své pochyby o správnosti takové volby jsem ale před Vendamirem nevyjadřovala, ti dva si dokáží nadělat problémy sami, nepotřebují k tomu mou asistenci.
Konstantin se naopak neustále ochomýtá  kolem, pozorně sleduje každý můj krok. Nevím, zda má starost o mě, nebo o tu věc, co mě tíží v kapse.
I Vendamir zmínil, že bude Pírko nejspíš zaplněno raněnými, a nabídl nám přístřeší v jeho domě. Nevím, jak se odmítá pozvání pána města, ale dala bych přednost nocování u Vendamira - ostatně, už jsem si tam vyhřála postel.
Sven s Gaerwyn se nakonec znovu objevili, vzájemně se obviňujíce, že kvůli tomu druhému zabloudili. Proč jen jim to nevěřím. Konstantin se k nim připojil a i já jsem po pobídce následovala.
Prý se po cestě na akademii dohodneme, co a jak. Stejně tam musím najít Alandru.
Pokud ona dřív nenajde mě.

Kněžka beze spěchu kráčela za vozíkem, ztracená v myšlenkách. Gaerwyn se kamsi ztratila a Aiss nijak netoužila po společnosti Svena nebo Konstantina - ti dva seděli na kozlíku a živě debatovali o počtu mrtvých volků, které by šlo nacpat do podivné taštičky, kterou gnoll našel. (Nebohé zvíře, které vůz táhlo, muselo celou tu rozmluvu poslouchat a ke své vlastní smůle rozumělo víc, než mu bylo milé.)
Zvedla oči, až když zaslechla své jméno - ulicí k ní chvátala paní Alandra se dvěma pomocníky v závěsu. Kněžka udělala dva opatrné kroky nazpět, spíše podvědomě než s nějakým úmyslem, ale to už byla čarodějka u ní a brala její hlavu do dlaní.
"U bohů, jsi v pořádku," vydechla Alandra a po její tváři se rozestřela úleva. "Bála jsem se, že se ti něco…" nedokončila větu.
Aiss uhnula očima, ale doteku se nebránila. "Jsem v pořádku," přikývla pomalu. Takový projev starosti ji překvapil, ale částečně ho chápala. Jestli si paní Alandra jen trochu váží starých přátelství, nemůže připustit, aby se v jejím městě kněžce něco přihodilo - ať už kvůli Janosovi, nebo pánu Spercheiovi.
"Jak to tam vypadá?" Čarodějka dívku pustila a odstoupila, náhle zase odměřená a vážná.
"No…" Aiss zaváhala. "Snažili jsme se…"
Paní Alandra tiše zaúpěla.
"Chci říct, určitě to není tak hrozné, jak by mohlo," doplnila kněžka, ale nezdálo se, že by tím Alandru příliš uklidnila.
"Dobrá. Uvidíme se později." Čarodějka se obrátila k odchodu, ale Aiss ji zarazila.
"Počkejte! Potřebujeme s vámi mluvit…"
Paní Alandra se otočila. "Tak mluvte."
Aiss se ohlédla. Sven s opratěmi v rukou jen znuděně vyčkával, ale Konstantin hleděl na kněžku s naléhavou prosbou. "Tady ne," řekla pak. "Někde v klidu."
"Uvidíme se na večeři."
"To je zase… příliš pozdě…" zamumlala Aiss. Chtěla se už toho kusu chladného kovu zbavit, nechtěla ale upřít smečce jejich rozmluvu. "Mohli bychom se vidět ještě před večeří? Snad to nezabere příliš času."
Paní Alandra přikývla. "Uvidíme, co se dá dělat. Teď už ale musím jít."
Kněžka se chvíli dívala za čarodějkou, jak spěchá pryč. Pak se loudavým krokem opět vydala za vozíkem.

Nikdy by mě nenapadlo, že může něco jako koupání vyvolat takové drama. Nakonec jsem se vzdala. Máme k dispozici jak dům pána Vendamira, tak zázemí v Měsíční věži, a proto půjdeme dolů k řece do lázní. To dává dokonalý smysl.
Vůbec celá ta myšlenka společného koupání je… postavená na hlavu. Nechci sdílet koupel s tlupou jedinců, kteří, jak se zdá, používají oblečení, jen aby jim nebyla zima. Svou očistu jsem si odbyla v soukromí a pak jsem seděla zabalená v osuškách na okraji bazénku plného nahých půlelfů a elfek a ani jsem se nesnažila předstírat, že mi to přijde normální. Konstantinova běžná chlupatá nahota byla najednou přípustnou a v podstatě cudnou variantou.
Naštěstí mě nenechali dlouho rozjímat nad tajemstvím elfí výchovy a brzy se dožadovali slibované porady.
Prvně přišla řeč - opět - na to, komu vlastně věříme. Sven dal jasně najevo, že nevěří nikomu, a mám pocit, že do toho zahrnoval i smečku. Co se mě týče…
Panu Vendamirovi důvěřuji, ač pro to nemám o moc větší důvod, než matné vzpomínky z dětství a pocit bezpečí, když je poblíž.
Alandru nemusím mít ráda, abych jí věřila. Prostě… Nemyslím si, že mi chce ublížit. Neublížila by Janosovi.
Kdo ve mně vzbuzuje nejistotu, to je pán Durmen. Alandra zmiňovala občasné spory s bratrem spíš jen tak konverzačně, ale… Nevím, co si o něm myslet, předpokládám, že večer přinese víc.
Další na pořadu byl váleček z náměstí. Stříbřité pouzdro na svitky, na každé straně uzávěr - na jednom strom jako symbol života, na druhém lebka, symbol smrti. Od konců se odvíjely dvě spirály textu, vzájemně se proplétající - v jedné jsem poznala spletitou řeč Prvorozených, ve druhé její zparchantělou odnož, jazyk Propasti. Ani jednu z nich neovládám - a vlastně nikdo z nás. Až na Konstantina, kterému je řeč Propasti rodná.
Přečetl nám spirálu textu, které rozuměl - modlitbu, která měla udržet duše uzamčené uvnitř tam, kde byly. A ačkoli jeho jméno nebylo nikde přímo zmíněno, nepochybovali jsme o tom, že se dovolává Vecny, šejdíře, kejklíře, pána klamu a tajemství.
Tehdy nám Sven přednesl svou teorii - tu, kterou zmiňoval již dříve, které jsem však nikdy nechtěla vyslechnout. Snad to i vzal v úvahu a předvedl, že umí zacházet se slovy, formovat je tak, aby byl ochotný naslouchat i ten, kdo nechce slyšet.
Skoro to znělo, že se to může přihodit každému - jako by to byla jen nějaká nešťastná nehoda. Především mocní mágové prý někdy dokonce nevědomky přistoupí na svody kejklíře Vecny, který přese vše zlé, co znamená, také drží mnohé vědomosti a tajemství. Že se to mohlo stát i Spercheiovi - a jeho duše by mohla teď být uvězněná uvnitř toho pouzdra. A já jsem pro jednou i připustila, že by to mohla být jedna z možností.
Řeč přišla i na Kylaru - zmínila jsem své podezření, že by mohla být spolčená s Šedivcem - alespoň co jsem pochytila z toho, co říkal nešťastný Growald, než zmizel ve Stínopádu. Pak se ale hovor z nějakého důvodu stočil k páření a to doopravdy nebylo něco, co bych považovala za nezbytné konverzační téma.
Když jsem sbalila pouzdro na svitky zpět do látky, ukázala jsem ostatním i druhý předmět spojený se Spercheiovou smrtí - dřevěnou krabičku. Nerada jsem ji pouštěla z ruky, to přiznám. Sven ji prohlédl a prohlásil, že je opředená přírodní magií, stejně jako bariéra, která chrání Spercheiovo tělo tam v márnici - že je ale divočejší, surová.
Vyslovil také domněnku, že by uvnitř mohl být klíč ke Spercheiově návratu - tak, jak jsem si sama myslela. Ukládal mi, abych se jí nevzdávala - ne dokud nezkusíme, zda by s její pomocí nešlo Spercheia oživit. Jen mi nejde z hlavy, proč by to Alandra neudělala už dávno, kdyby to skutečně bylo možné… Tak jako tak je to něco, k čemu se lze upnout.
Až pozdě jsme si všimli, že se Konstantin, který odběhl za voláním přírody, dlouho nevrací.
A že jsou Vecnovy svitky pryč.

Sven, jak se zdálo, nesdílel potřebu okamžitě se vydat po Konstantinových stopách, namísto toho se pohodlně opřel a se zájmem sledoval, jak se dívky ve spěchu oblékají. Kněžka se sice snažila přemístit z jedné pokrývky těla do druhé pokud možno bez mezifází, tu a tam se ale pod látkou přece jen ukázal nějaký ten růžový kousek. Bard ani nijak neskrýval svůj zájem.
"Vlastně jsem se chtěl ještě na něco zeptat, Aiss," řekl pak nenuceně.
"Co?" Tieflinka rozčileně vykoukla otvorem, který se neúspěšně pokoušela za běhu přebudovat z rukávu na výstřih.
"Jak nám onehdy vstal Konstantin z mrtvých… A ty jsi říkala, že je to v pořádku."
Aiss vyhrála svůj souboj s nástrahami odívání se a zadívala se na barda, obočí ustaraně nakrčené.
"Necítila jsem Královnu. Ale necítila jsem ani žádnou zlou přítomnost." Pokrčila rameny. "V ten okamžik mi přišlo lepší neříct pravdu, než tě nechat zlikvidovat dalšího člena smečky."
Ke kněžčinu překvapení Sven jen klidně přikývnul. "Dobrá." Natáhl se do svého vaku a pak si začal zapalovat doutník. Zvedl oči. "Ještě jste tu?"
"Ne, už odcházíme," odvětila tiše Gaerwyn, která doteď jen mlčky přihlížela, a vzala tieflinku pod paží. "Příjemnou koupel," prohodila ještě přes rameno, když opouštěly lázeň.
"Hm." Bard si narazil klobouk hlouběji do čela.
Jak tak naslouchal šplouchání vody, došel k závěru, že je přece jen čas posunout se zase dál.

Sledovat Konstantinovu stopu nebyl pro Gaerwyn žádný problém - netrvalo dlouho, abychom věděly, že míří k Šedivcovu domu. Přísahám, nejradši bych to prokleté místo spálila ještě jednou, kdyby to mělo něčemu pomoci.
Už jak jsme se blížili, cítila jsem ve vzduchu chvění, a když jsme dorazili na místo, pochopila jsem, co ho způsobuje. Mezi troskami zdí se rozestírala obludná černá trhlina, brána kamsi, na druhé straně jen tma. Bylo nám jasné, že je Konstantin někde na tam - a já jsem věděla, že musíme bránu zavřít, nebo alespoň zpomalit její rozpínání, nebo dříve či později projde něco příšerného. I na dálku byl cítit rozklad a chlad a temnota se uvnitř trhliny výhrůžně přelévala.
A proč by to mělo být jednoduché - když jsme se přiblížily, tak se mezi námi a branou vztyčilo monstrum z kostí, ohavný konstrukt ze zbytků ne jednoho, ale několika tvorů, možná dokonce menšího hřbitova. Byl z něj cítit žár, jak v jeho nitru ještě dohořívaly zbytky velkého ohně, který jsme tu včera způsobili.
Rychle jsme zhodnotily situaci - v žádném případě jsme si nemohly dovolit s tou věcí bojovat přímo (o tom nás přesvědčil už první blízký kontakt, ze kterého jsem tak tak vyvázla), ale možná bychom dokázaly odlákat ji a pak se rychle vrátit a pokusit se zpomalit růst brány, nebo, pokud to nepůjde jinak, zapečetit ji i s Konstantinem uvnitř.
Všechno šlo skvěle - Gaerwyn držela monstrum mimo dosah a já už byla skoro u brány, připravená udělat co bude v mé moci, abych ji ovládla - když ta stvůra odhalila něco ze svého skrytého potenciálu a s duněním vyrazila vpřed a elfku zavalila.

Kněžka se na místě otočila a pelášila nazpět ke Gaerwyn. Několik bolestivých (cítí kosti bolest?) zášlehů narudlého světla odlákalo pozornost příšery od polomrtvé elfky - ale za cenu toho, že se kolem Aiss sevřel kostěný spár a drobné, ostré úlomky se zaryly to její kůže.
Tieflinka nad sebou na okamžik ztratila kontrolu, pekelné dědictví si vyžádalo svou účast. Nevykřikla - zařvala, tak jako řve lovící šelma, a začala se elfce před očima měnit. Drobné růžky zmohutněly, vzrostly, druhý pár rohů se stočil dopředu kolem tváří. Vlasy, jindy rozverně zrzavé, nabraly krvavý odstín i lesk, divoká nespoutaná hříva. Pleť, doteď světlá a pokrytá drobnými pihami, najednou zbělala jak alabastr, vyjma několika černých obrazců, které se zdály žít vlastním životem.
Oči kněžky zaplály ohněm a kolem vyšlehla další vlna světla. Namísto aby se ztratila, držela se kolem, oblévala obě dívky a dodávala jim sílu, zatímco pálila kostěnou zrůdu.
Tehdy, zcela bez varování, brána explodovala (ne však dřív, než z ní s několika kotrmelci vyletěl pomlácený gnoll) - výbuch to byl takový, že se přes celé město přehnala vlna žáru či chladu, jako by se snad vymrštěná síla nemohla rozhodnout. Pokud bránu nikdo necítil, když byla otevřená, tak teď už věděl každý ve městě, že se zavřela.

Ve své pracovně na akademii Umění odložil mistr Hirako vyřezávanou misku. Dřevo jemně kleplo o stůl, githský čaroděj ale naslouchal něčemu jinému, hlavu nakloněnou ke straně.
Paní Alandra ho již dříve instruovala, že je důležité, aby kněžka Královny zůstala naživu - a varovala ho, že má to děvče neobvyklý talent být ve špatný čas na špatném místě. Tohle, zdálo se, byl právě takový čas. A nikdo v tomhle městě se nedokázal dostat na jakékoli místo - špatné nebo dobré - rychleji než Hirako.
Než se hladina čaje v misce ustálila, byl už mistr Hirako v síni Kruhů.

Konstantin se cítil úplně ztracený, nechápal, co se děje, kde je, proč je - zmateně se rozhlížel po ruinách, které mu matně cosi připomínaly, a přemýšlel, kde tak může být jeho smečka. To mu bylo brzy zodpovězeno, když se nedaleko ozval kněžčin bolestivý výkřik.
Hbitě vyskákal na hromadu suti a zahlédl Aiss v sevření hory kostí. Popadl nejbližší kámen a mrštil jím po nestvůře s takovou silou, že jedna z jejích lebek odpadla.
"Já jsem tvůj soupeř!" zařval, v hlase těžko odmítnutelnou výzvu.
Monstrum se otočilo, bez zájmu odhodilo nehybnou kněžku a vydalo se vstříc nové kořisti.
Kněžka se vzepřela na rukou a odvlekla ke zborcené zdi a vysíleně se opřela. Gaerwyn nikde neviděla a dělalo jí to starost - elfka sice často mizela ve stínech, ale jen aby se vzápětí objevila na nečekaném místě a spustila smrtící palbu na svou oběť. Tentokrát se ale žádná palba nekonala.
Příšera se zvolna sunula ke Konstantinovi - Aiss už věděla, že je to jen klam, že vyrazí kupředu, jakmile si bude jistá, že dokáže gnolla srazit k zemi.
Ve spáncích jí bušila krev, krev cítila i na jazyku, sladkou, ohnivou - teď byla nespoutaná, silná, pekelné dědictví si žádalo svoje. Teď to byla jiná Aiss, silná, pyšná a majetnická.Jestli tu bude někdo ubližovat Konstantinovi, pomyslela si,Tak to budu já.
"Tohle jemoje smečka!" vyštěkla a švihla rukou. Hroudu kostí znovu oblila vlna světla - nezdálo se ale, že by měla větší dopad, než že přilákala její pozornost nazpět k tieflince.
Dva skoky - do Aissiny kůže se opět zaryly žhnoucí úlomky kostí, její žebra zapraskala v drtivém sevření.
Vykřikla - táhlý sten plný bolesti - a pak náhle umlkla, tělo bezvládně zplihlo ve smrtícím úchopu.
A potom zmizela.

Mistr Hirako zaváhal. Napřed musel do mezisvětí odeslat elfku, která když ho spatřila, na něj zkusila předstírat slabost - kdo ví, k čemu se chystala. A teď když přivolal ze sevření té stvůry kněžku, bylo v ní víc pekla, než by čekal. Napadlo ho, že paní Alandra možná dělá chybu, když se zaplétá s takovouhle sortou.
Teď ale nebyl vhodný čas polemizovat nad správností voleb paní Alandry, uvědomoval si, a rychle kněžce vnutil mezi rty několik hltů z křišťálového flakónku. Ať to byla magická moc nápoje, nebo jen skutečnost, že musela dívka zabojovat o dech, aby se neutopila ve stříbřité kapalině, přivedlo ji to k vědomí. A musela v tom být i kouzla, myslela si později, protože jí to dodalo tolik síly, aby jí mohl gith pomoci na nohy.
Poplašeně se rozhlédla kolem, ale neviděla ani Gaerwyn, ani Konstantina - jen mezi ruinami zahlédla krvežíznivou hromadu kostí. Oči jí zaplály novým ohněm, vztáhla ruku, snad aby monstrum proklela.
Mistr Hirako ji ale přerušil. "Půjdeme?" zeptal se.
Překvapeně se na něj otočila a rázně zavrtěla hlavou - "Jistěže ne, nemůžu tady nechat smeč-" ale to už ji pevně držel za paži a vzápětí stáli v síni Kruhů v budově Akademie, daleko od Šedivcova domu.
Ani nemrkla, jen vztekle vycenila tesáky.
A dala githovi pěstí.

Nevím, zda to víc překvapilo mě nebo jeho. Ale jestli ho čelist bolela alespoň z části tak, jako mě ruka, tak jsem mu to nepřála.
A jeho to vážněnaštvalo. Viděla jsem, jak sám sebe přesvědčuje, aby mě na místě nezabil. Tohle si prý k němu nikdy nikdo nedovolil.
A ve mně vřela pekelná krev, žádala si, abych ho na místě potrestala za tu opovážlivost, za to, že mě odvlekl proti mé vůli a nechal tam mou smečku napospas té zrůdnosti.
Ale moje dědictví už nadělalo dost škody.
Omluvila jsem se. Nuceně, neupřímně, ale omluvila jsem se. Snažila jsem se vysvětlit, že se potřebuji vrátit nazpět, jinak se někomu z mých přátel může něco stát.
Nakonec mě začal poučovat, že pokud je něčím osudem tam zemřít, tak se tak stane - mě, kněžku Osudu a Smrti. Nechápe, že teď není ta doba, kdy by Havrani tiše stáli stranou a sledovali, jak se Osud prostě děje. Tohle je čas, kdy musíme sami zasahovat do běhu věcí, abychom drželi Osud ve správných kolejích.

Gaerwyn se krčila na zbytcích zhrouceného pilíře a sledovala, jak Konstantin obezřetně obchází horu kostí. Ta teď seděla v černé hlíně, jako by se snad chystala zakořenit. Gnoll jí to ztěžoval zdí, kterou se mu podařilo částečně na ni svalit, ale jinak se nezdálo, že by měli být o co blíže k tomu to monstrum zlikvidovat.
"Jen ho potřebujeme udržet na místě, než se vrátí Aiss," sykla na něj.
Konstantin zastříhal ušima. "Kam zmizela?" ptal se.
"Nevím," odpověděla elfka. Sama strávila několik ošklivých chvil v mezisvětí a neměla pochyb o tom, že za kněžčiným zmizení stojí ten gith, co se tu najednou objevil. "Ale určitě se vrátí," dodala, ačkoli si sama nebyla tak jistá.
Pořád kněžku cítila - její pocity. Napřed vztek, pak odhodlání. Ty ale brzy nahradilo zoufalství a beznaděj. Gaerwyn si byla jistá, že se tieflinka chce vrátit - ale že neví jak.

Nechal ji samotnou v síni Kruhů, odešel, když si sedla na zem, bezmocná, apatická, bez zájmu. Natáhla se na chladnou dlažbu, zahleděla se do stropu. V žilách jí stále pěnila ohnivá krev, ale srdce se začalo zvolna uklidňovat, zpomalovat. Ztěžka vydechla.
Co jsem to udělala, zeptala se sama sebe a v zápětí si odpověděla.Musela jsem to udělat. Tak dlouho to v sobě držím, snažím se zapadnout. A pak to prostě nechám… vybuchnout.Musela jsem to udělat! Zemřela bych tam! A proto jsem se vrhla po hlavě do dalšího boje, abych se nechala zabít.Jinak to neumím. Aiss zavřela oči, však já vím, pomyslela si.
Cítila, jak transformace ustupuje. Trny a spáry zvolna zmizely, i ostny a čepele na špici ocasu. Pomalu se ztratil nadbytečný pár rohů a zbyly jen dva růžky jako obvykle, malé a vesměs nevinné. Vlasy i pleť získaly zpět přirozenou barvu a nakonec se ztratily i temné ornamenty s vlastní vůlí.
Po chvíli se zvedla a znovu vyhledala mistra Hiraka.
Tentokrát svou omluvu myslela upřímně, a on ji tentokrát doopravdy přijal.

Protože portálové cestování není nejjednodušší zábava, Mistr Hirako mi nechal vypravit vůz, který mě vzal k Šedivcově domu. Věděla jsem, že je Gaerwyn naživu, přesto jsem netrpělivě vyhlížela z okénka a litovala, že úzké uličky a klikaté cesty neumožňují kočímu hnát koně rychleji.
Na místo jsem dorazila přibližně ve stejnou dobu, jako pán Vendamir a jeho muži - vypadal překvapeně, když mě viděl mezi příchozími a ne na místě činu. Kdyby tak tušil.
K překvapení mému byl na místě i Sven. Bez přílišných vytáček mě odvedl k hromádce kostí, která ze mě ani ne před půl hodinou málem vymáčkla život - prý je třeba zbytky vysvětit, aby se stvůra nevrátila. To nejmenší, co můžu udělat.
Konstantin je naživu - a jak se zdá, nepamatuje si… no, většinu věcí. Nepamatuje si žádné svitky. Nepamatuje si útěk ani bránu. A co je nejzvláštnější, nepamatuje si ani Metoděje. I když jsme si skoro jistí, že se s ním musel setkat. Protože Stín, který z křišťálové lebky unikl ke mně a pak k hyeně, teď sídlí v Konstantinovi.
Jako by to už byl stálý člen smečky. Přesvědčila jsem Svena, aby ho nezabíjel - mě přece také nezabil, i když určitě chtěl. Nakonec svolil.
Snažila jsem se s Gaerwyn mluvit o tom, co viděla - o mé… druhé stránce. Čekala jsem nějaké pochyby, nebo námitky. Čekala jsem… odpor? Nečekala jsem, že bude nadšená. Prý bych to měla dělat častěji.
Já… Nevím, co na to říct.
Jak se zdá, jsme za hrdiny. Napřed jsme zažehnali masakr na náměstí a teď se nám podařilo zlikvidovat zlo, které se plížilo troskami Šedivcova domu. Ne že bychom především nebyli důvodem, proč se tam to zlo potuluje.
Ale nad tím asi nikdo moc nepřemýšlí.
Byl to náročný den a ještě zdaleka neskončil. Ještě nás čeká večeře u pána Věže.
A já jsem tak unavená.
Všichni jsme.

Využila těch pár okamžiků, kdy Sven v rychlosti osvěžoval svázanému Konstantinovi chybějící vzpomínky, a zmizela do ústraní. Našla si klidný koutek za jednou ze zhroucených zdí, posadila se a složila hlavu do dlaní.
Po chvilce uslyšela křupání kroků v suti, ale nevěnovala jim moc pozornosti, dokud se nezastavily vedle ní a neucítila dotek na rameni.
Zvedla oči, aby uviděla starostlivý výraz velitele stráže.
"Tady jsi… Jsi v pořádku?" zeptal se Vendamir.
Potřásla hlavou - ani ano, ani ne. "Jsem utahaná," odpověděla pak tiše. "Nechci tam jít…"
Bylo to jen povzdechnutí, oba věděli, že nemá moc na výběr.
"Budu stát za tebou," řekl pán Vendamir pak. Přidřepnul k dívce a jemně jí stisknul paži. Zřejmě věděl víc, než jí říkal, Aiss se ale neptala, jen přikývla a na chvilku zavřela oči.
"Než půjdeme…" Kněžka se na moment odmlčela. "Můžete pro mě něco udělat?"
"Cokoli," odvětil velitel a vzápětí ztuhnul, když proklouzla pod jeho pažemi a schoulila se k němu.
"Jen objetí. Nic víc," zamumlala, hlavu zabořenou ve Vendamirově plášti.
Váhavě ji sevřel v náruči. Pak aniž by věděl proč, začal dívku něžně kolébat, dokud se nepřestala otřásat vzlyky.
Teď si myslel, že konečně chápe, proč se jí Janos kdysi ujal.
Ve skutečnosti se mýlil.
Na tom ale nezáleží.