srpen, 26. (stezkami Divočiny)

Proč jsi tak toužil po Krkavčí skále?
Kdo jí vládne, vládne Krkavcům.
Čím je důležitá Hladová Tlama?
Kdo má moc, projde kamkoli.
Čí moc čerpáš ty, pane Aldriku?
…pána chamtivosti.
Vracím tvou duši nazpět Krá-
Poslední slovo jako by kněžce někdo vyrval z úst.
Sípavě se nadechla, zakolísala - snad mrtvý sám ji táhl k sobě, snad se ji snažila strhnout jiná síla. Nakonec ale odolala, vyškubla se z neviděných pout. Odpotácela se od Aldrikova těla, pravé předloktí si křečovitě tiskla k hrudi.
"Spalte ho," procedila mezi zuby, když konečně popadla dech. "Není tam nic, co bych mohla zachránit."

A tak nebyla žádná svatba a to, co čekalo pána Aldrika, by se stěží dalo nazvat slušným pohřbem.
Koho však zajímá, co se stalo s jeho tělem - jeho duši lapenou pekelným pánem Mammonem čekalo věčné utrpení v řetězech Minauru, Třetího kruhu. Sama jsem měla možnost tam nahlédnout, ač jsem o to jen málo stála. Nemnoho chybělo, abych sama zaplatila duší.
Kresba na mé kůži, která mě dříve zavedla k páně Spercheiově duši, rána, která se nikdy nezhojila, se tehdy změnila. To, že je stále čerstvá, jsem vždy považovala za dobré znamení, za důkaz toho, že Spercheios ještě není ztracen světu živých. Pokud selžu, mapa se zahojí, zanechá jizvy jako připomínku ztraceného života. Navrátí-li se Spercheios k žití, zacelí se, zmizí beze stopy tak, jako by nikdy nebyla, a jen Spercheios sám si ponese stopy jejího dvojčete. Tak jsem tupou bolest vždy jen trpělivě snášela jako posla naděje.
Teď ale bylo něco jinak, něco bylo nové. Jako by byla právě vyřezaná, či snad postižená zánětem, rána se zjitřila a připomněla se bolestí novou, palčivou. Moji paži zachvátila horkost, slabost jako by se šířila do celého mého těla - a to vše od toho prokletého obřadu, který mi dal nahlédnout za závoj Aldrikových intrik. Ani veškeré moje znalosti nestačí, abych dokázala bolest zmírnit, proto ji stejně jako doposud musím jen trpělivě snášet.

A tak nebyla žádná svatba a dvě panství by zůstala bez pána, nebýt Svenovy výřečnosti.
Paní Berevika se ukázala být slabší, než jsme čekali. A aniž bych ze sebe chtěla nechat mluvit Gaerwyninu hořkost - protože elfka se ve sličné paní zklamala nejvíc - ani její cit k pánu Doverovi nebyl tak silný, jak se nám prvně doneslo. Ale tak pět let je pět let, stěží by se jí dalo vyčítat, že její láska ochladla. Přesto mě její pramalý zájem zůstat na Krkavčí skále překvapil - sama přece věděla, že tím chrání svůj lid, divoké elfy, Krkavce.
Druhým panstvím bez vládce měla být Bree. Vždyť Roderik, jediný dědic titulu, zemřel při čtení závěti, kde jsem měla zemřít i já.
Z téhle beznaděje jako by náhle povstalo řešení. Byl to snad otec Triur, kdo to řekl - pokud je pán Durmen tak chytrý, jak býval, a to on jistě je, tak je Roderikovo tělo stále ještě ve Varteně, opatřené rituálem zachování. A já jsem věděla, že je to pravda - kvůli vyšetřování byl Roderikův pohřeb odložen.
Nakonec si paní Berevika přece může vzít pána z Bree. Nakonec bychom přece našli vhodnou schránu pro duši pána Dovera.
A tak než aby si Doverovu košili vzala Berevika, bohové vědí kam, a opatrovala ji do konce svých dnů, než aby Krkavčí skála padla gnollím nájezdům a Bree chátrala bez pána, Sven ji přesvědčil, že existuje jiná cesta. Když se nechce rozhodnout ona, ať dá alespoň Doverovi šanci rozhodnout se. Ať si on sám určí, zda chce být znovu pánem na Krkavčí skále, a zda chce být pánem z Bree.

A tak nebyla žádná svatba a my se znovu vydali na cestu.
Vedla nás paní Berevika a vedli nás její krkavci. Tak jako nás přes hory provedl mezi stíny Janos, když jsem se jen snažila zkrátit cestu k Hladové Tlamě, tak nám teď Berevika otevírala stezky Divočiny. Namísto týdnů cesty kolem hor jsme měli být ve Varteně za jednu noc.
Cítila jsem pohledy své smečky. Tak takhle to mělo vypadat, když nás vedli tví havrani.Snažila jsem se nevšímat si toho. Snažila jsem se nedat najevo křivdu, kterou jsem cítila. Snažila jsem se potlačit to nutkání bránit se jejich nevyslovené výtce.
Dá-li ublížené mlčení považovat za úspěch, pak jsem zřejmě uspěla.
Když se slunce vyhouplo nad obzor, otevřel se nám pohled na Vartenu, město na Zlomu.
Jen pár mil cesty.