květen, 28.

Bolí mě celé tělo. Jsem pomlácená, ale nic vážného. Chápu, co se mi snažili říct - mohlo by to být mnohem horší a nechali jsme tě jít, protože jsme chtěli. Některé z nich jsem poznala, výrostky z Bobovy party. Ale Bobo by na nic takového sám nepřišel, netroufl by si zasáhnout tak daleko na území Písklat. Války mezi gangy mladých jsou vážná věc. Stojí za tím někdo další, nemusím ani hádat kdo. Stříbrná mince, kterou mi hodili před nos, když odcházeli, mluví sama za sebe. Poté, co mě nechali být, když jsem se vracela domů, mě někdo sledoval. Někdo, kdo chtěl, abych věděla, že mě sleduje.
Musím do Svena s Konstantinem vtlouct nějaký rozum. Nebudu sloužit jako nárazník mezi Stříbrňákem a Svenem, nebo jako zvonek, do kterého si Stříbrňák bouchne, když chce upoutat Svenu pozornost. Ne pokud o to Sven nejeví zájem. Jestli se mi nepodaří přesvědčit ho k nějakému jednání, tak... tak nevím, třeba půjdu a dohledám Stříbrňáka sama, to je jedno... Jen nebudu nikomu za hračku...
Šaty... pán Spercheios mi poslal... šaty. Hloupá ozdoba. Co bych tak s nimi asi dělala...
Musím jít, už na mě čekají.

Vešli do krčmy U Oka, bard, kněžka, gnoll. Půlelf se potěšeně ušklíbl, když u jednoho ze stolů zahlédl pána Spercheia a hned zamířil k němu. Konstantin, ve tváři velmi gnollí výraz, ho následoval. Poslední si přisedla tieflinka, rty mírně našpulené, jasná známka nespokojenosti.
Nedalo se říct, že by nedosáhla svého. Ano, půjdou do Uliček, půjdou hledat Bobovu partu a Stříbrňáka - ale celé to bylo tak postavené na hlavu. Když to bard prezentoval jako svůj plán, rezignovala. Kromě toho, její společníci trvali na tom, že se půjdou do chrámu zeptat na možnosti vymítání, kromě získání informace, že nejlepší vymítač v okolí je Janos (což jim, ostatně, mohla říct sama), se jim podařilo vzbudit podezření otce Cedrika a dívka si byla jistá, že půjde velmi brzy na kobereček k paní Maeve.
Zdvořile poděkovala za šaty, které ani nezkusila - kdyby se na ně pán Spercheios nezeptal, dočista by na to zapomněla. Na bardovo vyzvání ukázala kupci stříbrnou minci, teď už poměrně klidně, ne jako když s ní předtím před bardem dramaticky uhodila o stůl - "To není obyčejná mince," řekl on na to. Udělal několik jednoduchých gest a peníz podal dívce zpět. "Teď už to je obyčejná mince," usmál se.
"Tak to můžeme začít plánovat znovu," poznamenal půlelf, kterému došlo, že cokoli bylo řečeno v blízkosti mince, bylo vyposlechnuto.
Dívka jen nezaujatě pokrčila rameny. Když se její společníci a kupec začali bavit o zbraních, - Proč, proč já? říkala si v duchu - zcela se ztratila ve svých myšlenkách.
Pán Spercheios se konečně projevil jako obchodník - dal Konstantinovi dost najevo, že kladka, jakkoli užitečný a skvělý nástroj, jistě nebude stačit jako protiváha za meč, který by on dokázal gnollovi sehnat. Bard se zapojil do hovoru - dobře věděl, že nejhorší monstrum, které může dobrodruh na cestách natrefit, je smlouvající obchodník.
Nakonec se tiefling zahleděl na duchem nepřítomnou dívku. "I když, jsou věci, které mají vyšší hodnotu, než jakýkoli obnos peněz..." prohlásil zamyšleně, pak dopil svou sklenici a zvedl se od stolu. "Předpokládám, že máte svou práci," řekl, potom dodal: "Pokud ne, zřejmě doprovodím dámu zpět ke klášteru, aby se jí opět nepřihodila nějaká nepříjemnost."
"Nebude třeba, půjdeme," zavrčel půlelf - dívka zvedla překvapený pohled, nevědomá ničeho, co se v posledních okamžicích řeklo či událo.
"To už jdeme?" zeptala se skoro zaskočeně. "A já myslela, že tu dřív zapustím kořínky a vykvetu..."