třináctý rok Aissina života

Kněz zvolna kráčel po cestě - tieflinka rozpustile pobíhala po přilehlých loukách, nadšená z náhlé volnosti mimo klášterní zahrady a z nadcházející cesty. Janos se tu a tam pousmál nadšenému vyvýsknutí, když přeskočila strouhu nebo násep.
Byl by ji rád bral s sebou častěji, ale její setrvání v klášteře kvůli výuce bylo... součástí platby za to, že tam smí zůstat kvůli výuce. Pokud chtěl, aby se jí dostalo patřičného vzdělání, musela se prostě podřídit jejich pravidlům. Alespoň čas od času však vycházeli na pouť spolu, jako zrovna dnes.
Na cestě za ním se ozval prudký dusot dvou kopýtek, dívka se smíchem přiběhla, chytila Janose za ruku a setrvačností jím dvakrát otočila kolem osy. "Jsem tak ráda, že můžu jít zase s tebou!" skoro vykřikla.
Janosovi ale přeběhl po tváři zamyšlený výraz, kněz se soustředil na ruku, kterou držel ve své. "Co to je?" zeptal se, ačkoli tušil.
"To je... rukavice," odpověděla tieflinka váhavě a stáhla ruku z bratrova stisku. Rychle postřehla, že se mu něco nelíbí.
"Proč bys měla nosit rukavice v tuhle roční dobu..." Janos měl svou představu, a skutečně, ani trochu se mu to nelíbilo.
"To ty drápky... Poškrábala jsem pána Lebharlana, omylem. Nechtěla jsem, prostě jsem..." Dívka rozčileně zamrskala ocasem. "Prostě jsem byla zbrklá, nedala jsem si pozor."
"Aiss..." Janos si klekl, odložil hůl, chytil dívku za obě paže. Tohle bylo její třinácté léto, jak Janos odhadoval, a ona byla pořád natolik malá, aby shlížela jen lehce dolů, když tohle udělal. "Pokud se tak cítíš lépe mezi ostatními, pokud máš pocit, že tě lépe přijmou, když vidí, že se snažíš, pak je to v pořádku." Uchopil jednu drobnou ručku a rukavici z ní stáhl. "Pokud jsi ale se mnou, nedělej to." Zbavil ji i druhé rukavice a obě její ruce si položil na líce - dívčiny prsty, zakončené ostrými drápky namísto nehtů, se lehce chvěly. "Nechci, aby ses se mnou omezovala. Proto spolu nejsme." Jednou rukou jí prohrábl kudrnaté vlasy. "Tak tě prosím, se mnou žádné rukavice."
"Rozumím," přikývla, lehce zkroušeně, a stáhla dlaně z jeho tváří - nesnášela tenhle pocit, když se jí zdálo, že nesplňuje Janosova očekávání, že není tak silná, jak by měla být.
Postřehl tón jejího hlasu. "A úsměv, prosil bych," lehce zmáčkl tieflinčin drobný nosík, zvedl se zpět na nohy. "Potřebuju tě takovou, jaká jsi. Ne obalenou vrstvami látky."
Podala mu jeho hůl, zmatená z toho co řekl.
"Nevidím tě, Aiss," vysvětloval, zatímco si oklepával kolena od prachu. "Dotek mi řekne hodně. To proto." Usmál se a nabídl jí ruku. "Měli bychom jít, nechceš přece spát v lese."
"To jistě ne," zakřenila se a přijala nastavenou dlaň, "Povíš mi, kam jdeme? Co tam budeme dělat? Už jsi tam někdy byl? Znáš ty lidi? Budeme lovit nemrtvé?"
Zodpověděl všechny její všetečné otázky. Nikdy jí ale neřekl, že je něco, co on vidí. Zářivý, hřejivý plamínek v místě jejího srdce.
Ale to mohlo být tím, že se nikdy neptala.