divočina

"Aiss?"
Kněžka se ani nepohnula, když ji Gaerwyn oslovila, dál vyhlížela z okna podivná souhvězdí Vílí Divočiny.
Elfka si povzdechla. Nerozuměla tomu chladu, té netečnosti, té nepřítomnosti emocí. Natolik věděla, že co se přihodilo tam v doméně, byla smrt. Přesto z kněžky necítila bolest ani smutek, jen prázdnotu, která elfku děsila.
Teď ji však vyhledala z jiného důvodu.
Když opustili doménu, ocitli se na území nárokovaném eladriny - až setkání s Hvězdnou paní, která tomuto rodu Vznešených vládla, z vězňů udělalo hosty. Smečka teď pod jejich ochranou odpočívala, sbírala síly před další poutí. A Gaerwyn cosi leželo na srdci.
Krkavčí skála byla přece jen blízko a s ní i paní Berevika. Gaerwyn pohlédla na potrhanou košili ve svých rukách, potřásla hlavou a připojila se ke kněžce po jejím boku.
"Měla bys na mě chvilku?" zeptala se tiše.
"Samozřejmě," odpověděla Aiss bezbarvým tónem, aniž by odvrátila pohled od hvězd.
"Říkala jsi, ta košile, že je Doverova duše."
Kněžka přikývla. Košile vylovená z řeky Duší v sobě skutečně skrývala duši Dovera, zesnulého manžela paní Bereviky.
"Já… Neříkej to Gharovi, ale…" pokračovala Gaerwyn opatrně. "Já si myslím, že to byl osud, že se dostala do mých rukou."
"Je to osud," přikývla Aiss znovu, jako by to byla samozřejmost. "Paní nikoho nepouští bez důvodu."
"Takže víš, k čemu ta košile je?" Do elfčina hlasu proklouzl zlomek naléhavosti.
Kněžka se poprvé odvrátila od okna, natáhla ke Gaerwyn ruku.
"Mohu na okamžik?"
Elfka položila rozdrásanou látku do nastavené dlaně.
Aiss si košili chvilku prohlížela, několikrát ji složila do úhledného balíčku, jen aby ji zase rozložila.
"Tělo, které není dlouho po smrti," řekla potom zamyšleně, "By mohlo být použito jako schránka pro tuhle duši. Ale stejně tak jako když jsem tě já přiváděla ze smrti, duše musí souhlasit."
Aiss podala košili elfce a znovu se otočila ke hvězdám.
Gaerwyn stiskla košili v náruči. Myšlenka, že by mohla pána Dovera navrátit krásné Berevice v ní budila úžas i radost.
"Děkuji," řekla měkce a dotkla se kněžčina ramene. "Běž si lehnout, potřebuješ si odpočinout," dodala starostlivě. Potom zvážněla. "Já se připojím k našim hostitelům. Dnes volají své padlé, a já bych snad…"
"Hodně štěstí, Gaerwyn," Aiss položila prsty na elfčinu ruku. "Snad k tobě tvá sestra promluví."

Spánek, i když přijde, mi nedá sílu, nedá mi klid. Je jako studená hluboká tůň, která mě pohltí, a ráno se vynořím promrzlá a unavená. Ani písně Hvězdných, ani šepot jejich stromů mi nepřináší úlevu a já nevím, jak dlouho ještě vydržím.
Jak můžu dosáhnout smíření, když necítím žal?
Naši hosté byli ráno pryč. Jen jídlo, které nám zanechali, svědčilo o tom, že tu kdy byli, že to všechno nebyl jen sen. A my se vydali dál.
Naše cesta ke Krkavčí skále měla vést skrze Divočinu, pod vysokými stromy, mezi přízračnými vodopády. Úsvity hladily měkkým světlem a šírání přinášelo jas tisíců hvězd. Vzduch neustával rezonovat písněmi ptáků, zvířata, která neznala strach z lidí, mnohdy zvědavě přihlížela procházejícím poutníkům. Každý nádech přinášel jinou vůni a já se nemohla než divit všem Svenovým varováním před nástrahami, které Divočina ukrývá.
Vílí kouzlo bylo všude kolem nás a jako by snad konečně lámalo cosi ve mně, jako by mi konečně mělo dopřát útěchu.

Pevná zeď lesklého ledu se táhla od obzoru k obzoru, z nejhlubší propasti k nebeské výši. Za ní mohla zuřit ohnivá bouře, možná se tam bojovala krvavá válka. Před ledovou zdí ale vládla jen chladná, pokroucená racionalita, která málem Aiss přiměla zůstat v té prokleté doméně.
Alespoň tak od chvíle, co opustili katedrálu, Gaerwyn vnímala kněžčinu mysl, echo zprostředkované podivným poutem, které mezi sebou měly.
Teď se ale cosi změnilo.
Gaerwyn to pocítila těsně předtím, než kněžka zastavila svoje kroky.
Prasklina narušila lesklý povrch ledové zdi. Zprvu jen tenká jako vlas, ale jak se rozbíhala do stran, nabírala na šíři a další pukliny se rychle objevovaly. Zeď se začala hroutit.
"Běžte napřed…" špitla elfka.
Sven se otočil, očima spočinul nejprve na ní, potom na nehybné Aiss.
"Běžte, dojdeme vás," zopakovala Gaerwyn naléhavě, hrdlo stažené úzkostí.
Bard svraštil obočí. "Počkáme na vás dál," zamumlal a pokračoval v chůzi. Pouhým pohledem umlčel protestujícího paladina - naopak Konstantin prokázal netušenou dávku empatie, jen s tichým zakňučením sklopil slechy a dál si razil svou cestu kupředu.
Gaerwyn sledovala, jak mizí mezi stromy - až když si byla jistá, že jsou z bezprostředního doslechu, vyšla naproti kněžce.
Jakmile se dotkla jejího ramene, zeď padla.
Nebyl to ani pláč, spíš nářek poraněného zvířete, tichý a zoufalý. Aiss se schoulila v elfčině objetí, roztřesená a zlomená. Všechna bolest, co byla v ní, všechen vztek a žal se draly ven, konečně volné, bez okovů.
Gaerwyn chvilku myslela, že snad prší, než si uvědomila, že jsou to slzy, co máčí i její skráně. Jejich pouto jí dávalo chutnat každou z kněžčiných emocí, bolest, smutek, ale i úlevu, kterou Aiss konečně cítila, a nakonec i hořkosladký pocit smíření.
Dlouho seděly schoulené v bohaté trávě, dlouho poté, co slzy přestaly téct.
Nakonec se Aiss podívala na elfku, oči zrudlé pláčem, ústa zvlněná takřka neznatelným, vděčným úsměvem.
"Jsem volná," špitla.
Naklonila se a vtiskla překvapené Gaerwyn polibek na rty.
"Děkuji ti, že jsi tu byla," zašeptala znovu. "Nezapomenu ti to."
A jako by z ní spadla i všechna únava, hned byla na nohou, nabízejíc elfce ruku ke zvednutí.
"Půjdeme? Jistě jsou netrpěliví…"

Svoboda.
Je to zvláštní pocit. Poprvé ve svém životě jsem svobodná.
A poprvé můžu říct, že má láska k Janosovi plyne z mého vlastního srdce, ne z Královniny vůle. Poprvé vím, že dokážu milovat sama za sebe, pro to, kdojsem, ne jen cojsem.
Ta láska nikdy nebyla větší.
Nebráním se bolesti, nebráním se vzpomínkám. Vždyť to jsou důkazy, že žiji a že to bylo skutečné. Slzy hojí rány a já se ničeho nebojím.
Vím, že se mi to místo podaří zlomit. Vím, že svého mistra propustím z toho vězení, vím, že otevřu jeho cestu ke Královně. Vím, že až dokončím svůj úkol, připojím se k němu.
Život Havrana je osamělá cesta, trpkost a chlad nikdy nečekají daleko. Přesto je však útěcha v našem údělu, Havran ví, co jej čeká na konci jeho dní. Jen tolik, co může Královna nabídnout svým věrným - útočiště pro duši, jistotu a bezpečí.
Nebojím se smrti… ale to neznamená, že si nevážím toho, co mi dává život.

"Myslíš, že mi schází rozum?" ozval se do ticha Konstantin.
Po celou dobu, co kněžka ošetřovala zohavený oční důlek, seděl bez hnutí. Nakonec ale otázka, která ho trápila, přece jen vyklouzla.
"Ne," zavrtěla Aiss hlavou, aniž by ustala v práci. "Řekla jsem to ve vzteku. Omlouvám se."
Mýtinu znovu zahalilo mlčení. Jen Ghar stál na stráži, ti dva s Divočinou v krvi se před nějakou chvíli vydali hledat nejvhodnější místo pro přechod mezi světy.
"Tak co to je?" zeptala se nakonec kněžka, převazujíc ránu čistým plátnem. "Co jim schází?"
Poprvé se Konstantin zachvěl, sklopil slechy.
"Máma," pípnul.
Kněžka jen na okamžik zaváhala, bez dalšího slova dokončila svou práci.
Vzala gnollovu hlavu do dlaní a přitiskla rty na chlupaté čelo.
Nedaleké zapraskání a tlumené zvuky hádky naznačily, že se Sven s Gaerwyn vrací z průzkumu.
Než se Aiss postavila na nohy, ještě krátce podrbala Konstantina za uchem.
"Večer se mi připomeň," broukla měkce. "Dostaneš čistý převaz."