červen, 27. (dlouhý den)

Překvapení, odpor, zděšení. Viděla jsem to v jejich očích.
Chtěla jsem jim něco říct, nějak to vysvětlit. Těžko se ale hledají slova… A pak se do mě pustil Ghar, jistě po právu, já bych také chtěla vědět. Jenže mě tím zahnal do kouta a já už neřekla vůbec nic. Co bych tak mohla říct.
Když za mnou přišel Konstantin, v prackách svíraje srdce Baelzřiných poskoků, myslela jsem, že se rozbrečím. Takový dojem na něj dělám? Takhle ho učím žít v civilizovaném světě? Naštěstí ho Gaerwyn odehnala, ať si ta srdce uloží ke své mrtvé krávě a nechá mě být.
Ona sama to asi nese těžko - viděla jsem tu hrůzu v její tváři, když jsem se vrátila od Baelzřina těla. Uvědomila jsem si, že elfka nejspíš vnímala i mé pocity během celého toho… masakru, všechnu mou nenávist a zlobu a potěšení z krve a…
A Sven… je tiše. Sotva mi věnoval pohled. A jak bych měla být ráda, že mě ušetřil jízlivých komentářů, trápí mě to. Radši bych věděla, že opovrhuje tím, čím jsem, než si to jen myslet.
Jsem unavená.
Nevím, co mám dělat.

Aiss seděla na kraji stezky, pažemi objímala svoje kolena, pohled upřený do bažiny. Rákosím se líně převalovaly cáry mlhy a vodní hladinu tu a tam zčeřily kruhy. Očima bloudila po přízračném obzoru, její myšlenky byly jinde, podobně mdlé a chladné jako mlžný opar.
Za sebou zaslechla tichoučké kroky - neohlédla se, věděla, kdo to je. Jen jeden člen smečky se dokázal pohybovat s takovou lehkostí.
"Neruším?" zeptala se Gaerwyn tiše.
Aiss se na elfku krátce podívala, tam, kde se předtím zračilo zděšení, teď viděla jen starost a rozpaky. Obrátila pohled nazpět k bažině a slabě zavrtěla hlavou.
"Posaď se," odvětila polohlasem. "Jestli chceš," dodala pak ještě tišeji.
Gaerwyn usedla na ohlazený kámen, sama se zadívala k zapařenému obzoru. Jednou rukou si roztržitě pohrávala se stéblem trávy.
"Poslyš, já nevím, jak to u vás chodí…" začala opatrně, ale okamžitě zmlkla. "Ale to je jedno," vysypala ze sebe náhle. "Mám tě ráda."
Jako by ji snad valoun pálil, vyskočila na nohy a otočila se k odchodu, pak ale zaváhala. Uvědomila si, že se na ni kněžka dívá s podivným leskem v očích, cítila bolest a strach v jejím nitru, a plamínek vděčnosti.
"Já… hrozně si toho cením," řekla tiše Aiss. "Vím, že to není vždycky jednoduché. Se vším… tímhle…" Sklonila hlavu. "Asi bys chtěla nějaké vysvětlení."
Elfka se pousmála. "Ne, ani ne," odpověděla s lehkostí v hlase. "Nebo…" zamyslela se, "Dá se to vůbec vysvětlit?" pokračovala spíš sama k sobě. "Myslela jsem, že to nějak souvisí s těmi… rohy a tak. A s ní, že ona byla taky…" Pokrčila rameny. "A to se vysvětlit asi nedá, ne?"
Kněžka potřásla hlavou. "Těžko se to chápe. Sama pořád nechápu, ani po těch letech. Jen…" odmlčela se, zaváhala. "Nebudu tvrdit, že je to v pořádku. Že se nic neděje. Je čím dál tím silnější." Začala nepřítomně pročesávat trávu prsty. "Doufala jsem ve Spercheiovu pomoc. Radu. Cokoli." Aiss si povzdechla, znovu otočila pohled k mlhám a rákosí. "Budu se snažit, aby se to neopakovalo. Jen je to… těžké."
Po několik úderů srdce bylo ticho.
"Věřím ti," řekla potom Gaerwyn.
"Já ti…" kněžčin hlas se zadrhl, odkašlala si. "Děkuju ti. Je to pro mě důležité."
Nad paloukem se krátce rozlehl elfčin zvonivý smích.
"Není zač, vždyť o nic nejde. A za ten Gharův výraz to stálo."
Kněžka stočila pohled k nazlobenému paladinovi.
"To nevím," zamumlala sklesle.
Gaerwyn na dívku chvilku mlčky hleděla, potom přistoupila blíž. Vztáhla ruku, zaváhala - pak dívku pohladila po rusých vlasech.
"Nebuď smutná, Aiss z Havranů," řekla tiše, konejšivým hlasem. "Nejsi sama." V ten okamžik jako by zářila vnitřním světlem, v její tváři jako by se odrážela moudrost a vznešená krása elfů z dávné minulosti.
Než se Gaerwyn odtáhla, kněžka zachytila její prsty. Chvilku ji držela, pak Aiss zavřela oči a kočičím pohybem otřela tvář o hřbet elfčiny ruky.
Pomalu ji pustila, otevřela oči, usmála se.
Gaerwyn jí úsměv opakovala, nejprve měkce, pak se hravě zazubila.
Dalších slov nebylo třeba.

Vydali jsme se nazpět ke křižovatce, ze které jsme původně přišli. Někteří sice chtěli strávit ještě nějaký čas u pramene, nabrat síly po boji s tou pekelnou cháskou - skutečnost, že nám dochází jídlo a i jinak nás tlačí čas, nakonec ale přesvědčila všechny.
Povzbuzena krátkým rozhovorem s Gaerwyn, sebrala jsem odvahu promluvit si i se Svenem. Nakonec, bylo tu něco, co mi působilo více starostí, než můj vlastní pád.
Snažila jsem se zjistit, proč o něj Baelzra tak očividně nejevila zájem. Její chování i jedovaté řeči hadího kněze jasně naznačovaly, že se nemusí snažit - protože bard už Peklu patří.
On sám ale popřel, že by věděl o jakémkoli paktu mezi ním a ďábly, a já nemám důvod mu nevěřit. I jeho meč, jakkoli je zlý, se nezdá být svázán s Peklem.
Víc než bezpečnost jeho duše nebo prokletá zbraň u jeho pasu ale Svena trápilo tohle podivné místo, tohle… vězení, jak říkal on.
Mluvil o doméně děsu, krajině spojené s osudem jejího prokletého pána. Nerozuměla jsem mnohému z toho, co říkal, přesto jsem pochopila jedno - odejít odsud bude více než těžké.
Snažila jsem se mu dát najevo, že mu věřím. Že vím, že on dokáže najít cestu. Jenže je obklopen stíny sama sebe. A i když slyší moje slova, nenaslouchá jim.
Poslouchal ale, když jsem řekla, že vím o někom, kdo možná dokáže zodpovědět některé z našich otázek.

Moc se jim to nelíbilo. Představa, že se chce Aiss sama vydat k ostrůvku, aby našla ženštinu, se kterou se potýkali včera, byla trochu divoká i pro Gaerwyn, a ta jinak málokdy zpochybňovala kněžčiny ztřeštěné nápady. Nakonec ale připustili, že to je jistá šance, jak získat nějaké vědomosti tomhle prokletém místě. A že po včerejších událostech bude Aiss zřejmě jediná, s kým budou obyvatelé bažiny ještě ochotní jednat.
A když rozehnala jejich poslední námitky - nemusí se bát průchodu bažinou, má přece ještě prastarý svitek, který jí umožní kráčet po vodní hladině - už jí nic nestálo v cestě.
Proplétala se mezi vysokými trsy orobince, zprvu opatrně, jako by kouzlu docela nevěřila, potom s větší jistotou. Brzy zalitovala, že sama neovládá magii tohoto druhu - jaké by to muselo být, rozběhnout se napříč jezerem, s větrem ve vlasech a sluncem v zádech.
Jen na chvilku si dovolila utéct myšlenkami jinam - ale byla to právě absence slunce a větru, a lezavý, tísnivý chlad bažin, co ji přivedlo nazpět.
Povzdechla si a sklonila se k hladině, konečky prstů rozčeřila vodu.
"Hledám odpovědi," zašeptala kněžka, její slova se s vlnkami rozeběhla do všech směrů.
Zprvu se jí nedostalo žádné odezvy - vydala se proto k ostrůvku, znovu a znovu vysílala svou výzvu po vodní hladině. Nakonec ucítila jakousi odpověď - ne však takovou, jakou by si přála.
Slabé, ale naléhavé, cítila v konečcích svých prstů varování.
Aiss byla příliš odhodlaná dostat své odpovědi. Ohlédla se na své vyčkávající společníky a povzbudivě jim zamávala. Potom vystoupala na samotný ostrov, obezřetně naslouchajíc každému šustnutí.
Nenašla ani Strixis, ani jejího malého přítelíčka, alespoň zpočátku ne. Co našla, byly pozůstatky obřadu - nad místem se vznášela neurčitá těžká magie s chutí krve a popela; A stopy kolem tábora naznačovaly, že na ostrov přišlo velké množství lidí, či snad něco velkého, mohutného.
Kněžka se otočila k návratu, zklamaná neúspěchem a zneklidněná svým nálezem.
V denním světle snad ještě víc pohublá a zubožená, cestu jí zastoupila Strixis.
"Nedbala jsi mého varování," řekla s jistým údivem v hlase.
Aiss pokrčila rameny, její tváří se mihl krátký, skoro omluvný úsměv.
"Obávám se, že nejsem nejostřejším nožem v šuplíku," připustila.

Zdála se ještě jako dítě, jako nedospělá dívka. Nebo jako šelma, šelma s darem řeči.
To všechno byla, to vše v těle stárnoucí ženy. V těle, které i přes svou zdánlivou křehkost ukrývalo tolik síly, že by mi dokázala bez mrknutí zlomit vaz.
Celý náš rozhovor provázelo napětí - ona byla zvědavá, nějaké dodržování odstupu jí bylo neznámé, prohlížela si mě z takové blízkosti, že jsem na kůži mohla cítit její dech. Obcházela mě, zájem v očích, seznamovala se s mým vzezřením i vůní.
Já se snažila působit neškodně - neškodně, ale ne bezbranně. Chtěla jsem, aby cítila, že pokud se pokusí mi ublížit, bude toho hořce litovat. Příliš dobře jsem si ale uvědomovala, že mou hlavní obranou jsou mé rychlé nohy. A že bylo velmi hloupé neodejít, dokud jsem mohla.
Strixis byla ale ochotná přistoupit na obchod - dvě odpovědi za dvě odpovědi.
Ona se ptala na nás, kdo jsme, a zvlášť se zajímala o Svena. Řekla jsem jí, že jsme poutníci na stezce osudu - a Sven je ten, který pořád hledá, hledá svoje místo a sám sebe.
Já chtěla vědět, kde je Věčnost, ta ves. Jen samotné jméno toho místa způsobilo, že se Strixis začala ošívat, vyděšená a naštvaná, že prý nepůjde zpátky, že ji nedostanou - nakonec mi ale potvrdila, že vesnice leží na druhou stranu od křižovatky se stromem.
Nedokázala mi povědět, kdo je pánem téhle domény - jako by vůbec nechápala mou otázku, naléhala, ať jí položím jinou. Ptala jsem se tedy, před kým se v bažině skrývá, kdo ji chce dovést nazpět a kam. Tak, jak jsem si myslela - schovávala se před obyvateli Věčnosti. A já měla pocit, že vím, s kým mám tu čest.
Legenda psala o dceři starosty vesnice, dívce, která svedla udatného hrdinu - a ten, namísto aby dostal zaplaceno za to, že zabil hydru, pak našel v dívčině úskoku zhoubu. Strixis sama o sobě mluvila jako o někom, kdo působí smrt a zkázu, a já si byla jistá, že je to ona, starostova dcera.
Ani nevím, proč jsem to řekla - že jsme si možná bližší, než se zdá. Ona se zdála tak utrápená tím, že je původcem smrti a já jí chtěla jen utěšit, ukázat jí, že smrt je jen brána, jen přirozený průběh… Byla to hloupost, strašná hloupost.
Když mě požádala, abych s ní zůstala, věděla jsem, že to nedělá proto, že by hledala společnost.
Ne, rozhodla se, že mi prostě zabrání v tom, abych dál šířila smrt.
Byla jsem už na útěku, když se Strixis začala měnit. A byla bych to dokázala, nebýt jejího malého společníka - ale jeho příkaz se mi zatnul do mysli, řezavý a nelítostný, a já se musela otočit a kráčet do náruče své zkázy.
Strixis byla dcerou starosty Věčnosti.
Strixis byla i hydrou, kterou hrdina připravil o dvě hlavy.
Když se nade mnou vztyčila, čtyři páry planoucích očí, viděla jsem svůj konec. Neslyšela jsem výkřiky své smečky, přátel, kteří mi přiběhli na pomoc, v uších mi znělo jen nenávistné syčení a chřestění šupin.
A pak ostré zuby a palčivý jed a bolest - a potom už nic.
Vůbec nic.

Zaraženě upírala pohled na tmavou skvrnu rychle se šířící po rozervané látce, na svoje ruce zbarvené do ruda. Krev, tolik krve. Její krve.
Nedokázala stát. Nevnímala náraz svého těla o zem, nevnímala ostré trny které trhaly látku i její kůži. Neslyšela Konstantinův řev a ryk bojující hydry, ani Svenovy neúspěšné pokusy obrátit smečku k ústupu. Neviděla Ghara, jak se zoufale snaží prosekat šlahouny jedovatých keřů, ani Gaerwyn, která se navzdory všem svým zvyklostem marně pokoušela přilákat pozornost protivníků k sobě.
Všechno pro ni ztichlo, cítila, jak se jejím tělem rozprostírá chlad. Nebylo by to poprvé, co se pohybovala na hraně smrti, tentokrát to ale bylo tolik jiné. Chyběl konejšivý dotek havraních křídel, scházela bezpečná náruč Královny. Tady čekala jen tma a prázdnota.
Z kněžčina hrdla se vydral tichý vzlyk. Co se s ní stane, když zemře tady, daleko od své Paní? Co čeká její duši, vytrženou z přirozeného řádu věcí?
Poprvé ve svém životě se Aiss bála smrti.

Slova těch, na kterých mi záleží.

Čekal jsem celou věčnost.
Nevěděla jsem, že čekám, až když jsi přišel.
Děkuji Paní za tenhle dar.
Jsem ráda, že jsi tu.

Ty nejlaskavější oči.
Tak se mi ukaž, děvče.
Ta nejlaskavější matka.
Uvidíme, jaký ďáblík se v tobě skrývá.

Budu ji chránit za cenu vlastního života.
Já o tvou ochranu nestála.
Bahamut je mi svědkem.
A svědkem je mi Královna, že ji potřebuji.

Jen tak si přijdeš s tím poťouchlým úšklebkem.
Tak kněžka Královny?
Kéž bys ho ukazoval častěji.
Netušil jsem, že je Havraní Paní i bohyní plodnosti.

Chci se učit - vaše zvyky, váš život.
Chci ti být nápomocná, provést tě divočinou civilizace.
Musíme držet pohromadě, jsme přece smečka.
Je mi ctí být tvou vůdkyní.

Trvalo nám najít k sobě cestu.
Dávej na sebe pozor.
Teď už se neztratím.
Nejsi sama.

Neměj strach, provedu tě skrz.
Ráda bych šla na jarní ples.
Netušil jsem, že má Janos tak pěknou schovanku.
Jen mi nesmíte lhát.

Přítel tam, kde jsem ho nečekala.
Nechceš snad probudit celé město.
Kotva tam, kde ji potřebuji.
Budu stát za tebou.

Nemůžu je opustit.
Zůstanu.

Zalapala po dechu. Její plíce hořely jak samo peklo, vzduch ale chutnal sladce a Aiss bojovala o každý doušek.
Vlnu tepla, která prohřála její tělo, poznala - to Sven něco křičel, v jeho slovech skrytá píseň moci, která hnala novou sílu do jejích žil.
Hydra, tyčící se nad kněžkou, ztuhla. Napřed jen jedna, potom všechny její hlavy se otočily k bardovi, postupně pouštěly ze smrtícího stisku Konstantina i Ghara. Pozorně naslouchala jeho slovům - Aiss jen málo rozuměla tomu, co Sven říká, stále ještě omámená ztrátou krve, viděla ale děs, který se zračil v očích krutého stvoření.
Strixis výhrůžně zavrčela. Chvilku se zdálo, že se na barda vrhne, že ho roztrhá na kusy - namísto toho se náhle otočila, vlnivými pohyby zmizela v bažině a její společník následoval.
Měla na ně padnout úleva, tak těsně unikli smrti. Kněžka ale vnímala zaražené ticho, které smečku ovládlo.
Něco se stalo a ona nevěděla co.

Gaerwyn si tiše oddechla, když se jim hydra ztratila z očí. Rychle přiklekla ke kněžce, která sváděla marný boj s ostnatými šlahouny - ale pod elfčinýma rukama jako by se větve samy ohýbaly, poddajně ustupovaly z cesty. Brzy byla Aiss volná a Gaerwyn jí pomohla na nohy. Jen se pousmála děkovnému doteku - dnešní ráno mezi nimi něco změnilo, kněžka jako by náhle byla mnohem méně odtažitá.
Jen co se postavila, Aiss se obrátila ke Svenovi. Ten seděl na vyvráceném kameni, se zachmuřeným výrazem znovu a znovu přejížděl brouskem ostří svého meče. Gaerwyn věděla, že se tam v kruhu odehrálo něco špatného a zdálo se, že on se o tom nechystá mluvit. Kněžka to ale viděla jinak.
"Co se stalo, Svene?" zeptala se tiše, "Co jsi jí to pověděl?"
Bard jen pokrčil rameny.
"Jen takové bardské kejkle,"odvětil prostě, aniž by zvedl zrak.
Aiss na něj chvilku mlčky upírala pohled.
"Neříkáš mi pravdu," poznamenala potom bezbarvě.
"Nic se nestalo," odpověděl Sven znovu.
"Nelži mi," sykla kněžka stísněným hlasem. "Ty mi nelži."
"Já ti nelžu," odsekl bard podrážděně, "Nic se -"
"Dost," přerušila ho Aiss zvednutou rukou. Na místě se otočila a vyrazila nazpět k cestě. "Ať je po tvém," prohodila ještě přes rameno. Chytila nic nechápajícího Ghara pod paží a vlekla ho k bažině, aby mu pomohla na druhý břeh.
Gaerwyn sledovala jejich odchod, znepokojená náhlou bolestí, kterou cítila skrze své pouto s kněžkou.
"Ve smečce je možná dost špatných věcí, které si nevyčítáme," obrátila se na barda, ruce založené na hrudi. "Chce se po tobě jediné, abys nelhal."
"A co jí podle tebe mám říct?" zabručel Sven, zasunul meč do pochvy a postavil se.
Elfka pokrčila rameny. "Pravdu?" navrhla.
"No tak, Svene…" ozval se od země Konstantinův hlas. Gnoll, který doposud sledoval celou výměnu mlčky, se zvedl z trávy, otřepal se. "Nevidíš, jak je vůdkyně smutná? Tak jí to pověz," škemral.
"Dobrá," rozhodil bard bezmocně ruce, "Dobrá, máte to mít."

Když se znovu sešli na hrázní cestě, kněžka byla nanejvýš zaujatá obsahem své torny. Až když Sven přidřepl vedle ní, zvedla zrak nejprve ke křehkým plátkům kamenné růže, potom k jeho tváři.
"Omlouvám se," natáhl k ní ruku s květinou.
"To ty jsi říkal, že před sebou nemůžeme mít tajemství," připomněla mu, teď už zase klidná.
Sven přikývl.
"Jsem s tou hydrou spojený poutem krve," začal vysvětlovat. "Nezamýšlel jsem to, ale stalo se. Když zemřu já, zemře i ona, a naopak." Na okamžik se odmlčel, čekal nějakou reakci, ale kněžka ho jen tiše sledovala. "Může to vyprchat s hranicemi domény," pokračoval, "Může to vyprchat s časem. Nemusí to vyprchat nikdy. Nechci, aby ses tím teď zabývala," dodal nakonec.
"Rozumím," kývla po chvilce zamyšleného ticha Aiss. Pozvedla koutky v úsměvu. "Díky."
Vzala do ruky chladivý květ a vetkla si ho do vlasů.
"Přijímám tvou omluvu," usmála se znovu.

Jako se pročistí vzduch po bouřce, i napětí ve smečce povolilo. K dobrému či zlému, na povrch vypluly i další skryté věci.
Konstantin si myslí, že se do něj vkradla Baelzřina duše, když ďáblice zemřela. Cítí ji, jak v něm hlodá, snaží se získat vládu nad jeho tělem. Podivné, jak se historie opakuje.
Rozhodli jsme se zatím ji ponechat tam, kde je. Nemáme teď čas zabývat se pokusy o nějaké vymýtání, ani nevíme, jak by taková věc dopadla v tomhle prokletém místě. A je tu ještě něco - tam na hrázi, když jsme bojovali, zdálo se, že Baelzra je jediná, kdo dokáže ďáblice propustit nazpět. Možná bychom ji dokázali využít, možná bychom ji dokázali svázat a přimět ji, aby otevřela cestu nám.
Ta představa, že dostanu šanci dokončit, co mi ten had překazil…
Ne, pekelná princezno, ještě jsem s tebou neskončila.

Cesta je bezpečně dovedla nazpět na rozcestí se stromem.
Sven pochyboval o tom, že by měli přespávat právě tady, měl obavy z dalšího pekelného snu - kněžka se ale sotva vlekla, vyčerpaná dnešními boji a přílišnou blízkostí smrti, a i ostatní vypadali ztrhaně. Bard se zachmuřeně zadíval na temnou oblohu. Kráčeli velkou část noci, ale i přesto byl úsvit ještě daleko a on věděl, že v nejbližších hodinách nebude moci spát.
"Dobrá," svolil nakonec. "Vezmu si první hlídku."
Ustlali si jen tak mezi kořeny stromu, ani nestavěli tábor. Jen starému dubu znovu zaplatili mýto, za průchod a za ochranu.
Kněžka usnula, jen co ulehla, stočená do klubíčka v mělké prohlubni. Deka s vybledlou výšivkou s králíčky se poklidně zvedala v rytmu jejího dechu a jen občasné škubnutí špičky dívčina ocasu naznačovalo, že ji trápí temné sny, snad sny naplněné ostrým syčením a chřestotem drsných šupin.
I ostatní se zvolna ukládali, jen Sven zůstal sedět opřený o kmen stromu, očima bloudil ve stínech.
"Když už tak dneska sdílíme ta tajemství," ozval se náhle, poutaje pozornost svých společníků, "A když Aiss už spí… Je tu ještě jedna věc, kterou byste měli vědět."