červen, 20. (poznámky k večeři)

Večer se už dávno přehoupl v noc a nebe pokrývaly tisíce hvězd. Aiss postávala u kraje rozlehlého balkónu, opřená o kamenné zábradlí shlížela na spící město.
Zevnitř se ozval smích, jak se Gaerwyn snažila naučit vymóděného Konstantina kroky nějakého tance. Tomu pobaveně přihlížel pán Durmen, dokonce se občas sám zapojil do vysvětlování.
Sven s handlířem Lanarem (který nebyl tak docela handlíř, jak už vyšlo najevo) rozprávěli nad láhví vína, zatímco halas z druhé strany místnosti naznačoval, že se pán Vendamir a Ghar propracovali k těm zábavnějším historkám ze života rytíře.
Vedle kněžky se objevila paní Alandra. Již dříve ji žádala o chvilku někde v klidu, doteď je ale společnost nechala jen stěží o samotě. Aiss jen tiše čekala, až se čarodějka sama svěří s tím, co má na srdci.
"Chtěla jsem se ti omluvit," řekla po chvilce Alandra. "Za to, že jsem tě nechala jít na to náměstí samotnou."
Tieflinka se na ni krátce zadívala, pak pohlédla vzhůru na hvězdy, jako by zvažovala odpověď. Nakonec obrátila oči nazpět k čarodějce.
"Nemám výčitky," odvětila prostě a po tváři se jí mihnul krátký smířlivý úsměv.
Alandra jí ho oplatila - nešel zrovna od srdce, ale jistě se snažila.
"Jsem unavená, myslím, že je načase, abych šla," omluvila se pak.
Kněžka přikývla a jen napůl sledovala malou rozepři o to, zda by pán Vendamir měl nebo neměl doprovodit čarodějku zpět do Bílé věže. Krátce po tom, co odešli, sama popřála zbývající společnosti dobrou noc a vydala se hledat své lůžko v domě velitele stráže.
Lůžko sice našla, až ráno si ale uvědomí, že nespala v místnosti, ve které trávila předešlou noc.
Neprobudil ji ani překvapený pán Vendamir, když si pozdě v noci drze dovolil vstoupit do svého vlastního pokoje.

Nakonec to nebylo ani zdaleka tak zlé, jak jsem čekala. Snad mě nakazil Sven svou podezřívavostí, prostě mi přišlo těžké uvěřit, že by snad měl večer proběhnout bez nějakého ošklivého překvapení. V celku by to byla ale docela příjemná událost, kdybych nebyla tak unavená a kdyby nad vším nevisel stín smrti pána Spercheia.
Během těch několika hodin bylo položeno mnoho otázek. Méně jich bylo zodpovězeno, přesto se nám však začaly vědomosti skládat do ucelenějšího obrazu.
Jména, na která přišla řeč: Páni Roderik a Aldrik z Bree, Dover Rudopírko a paní Berevika; Kelson, Spercheios a Kylara; Šedivec a Growald.
Pán Roderik z Bree. Vyslovila jsem domněnku, že tušil, jaký osud ho čeká. Muži pána Durmena nalezli v jeho kanceláři dokumenty, které stvrzovaly převod Hladové Tlamy a pozemku kolem jeskyně na pána Spercheia. Původním vlastníkem byl pán Aldrik z Bree - možná obchod, co uzavírali v Sarbatoin.
Pán Aldrik z Bree. Jak se zdá, jeho největším zájmem je získání ruky paní Bereviky z Krkavčí Skály. K tomu mu snad mohl Spercheios pomoci - snad byl součástí platby i prsten, který získal od Gaerwyn, prsten, který Gaerwyn našla v divočině - prsten, který měl dokazovat, že jeho vlastník, Dover, už není mezi živými.
Dover Rudopírko. Bývalý pán na Krkavčí Skále. Zřejmě skončil svou cestu vinou vlčího monstra ve Stínopádu. V Divočině? Vzpomínám si na to zvíře, nepatřilo tam, kde jsme ho potkali. Jako vytržené ze svého světa.
Paní Berevika, jeho žena. Po Doverově zmizení odmítá každého nápadníka - a pán Aldrik by o krásnou Bereviku tolik stál. Snad by důkaz Doverovy smrti přesvědčil paní, že nemá smysl dále čekat návrat manžela.
Kelson. Pán Spercheios mi říkal, že ho nezná. Podle paní Alandry to byl ale Spercheiův učedník, tedy do okamžiku, než mu cosi ukradl a zmizel. Knihy z Akademie - ty, které měl půjčené Spercheios.
Pán Spercheios. Co na to říct. Jak obtížné pro mě je někomu důvěřovat. A když to jednou udělám, obtočí si mě kolem prstu a do očí mi lže. Podle Vartenských Pánů není mrtev, není ale ani naživu. Takže vlastně nic moc nového. Jen nějaká ta hořkost a zklamání z někoho, kdo si mě dokázal získat.
Kylara. Do města přišla se Spercheiem a říká se, že prostě patří k sobě. Ať jako jeho otrokyně, učednice, nebo milenka. Lidé se v zásadě dělí do dvou skupin, na ty, co ji chtějí, a ty, co i nesnáší. Pro jednou mám pocit, že jsme s paní Alandrou našly společnou notu. Podle pána Durmena byla Kylara hlavním důvodem sporu mezi pánem Resvinem a Spercheiem. Prý mu ukradla žezlo Života, jakýsi mocný artefakt… Spercheios ale popřel, že by ho měl.
Growald. Prý on a jeho parta působili jako Šedivcova prodloužená ruka. Potom ale nechápu, proč nás označoval za Šedivcovy služebníky. Ale vzhledem k tomu, že mi zřejmě unikl smysl jeho blábolení také když mluvil o Kylaře, je dost možné, že měl na mysli něco jiného. Obávám se, že už se ho ale nezeptáme.
Šedivec. Zdá se, že jsme městu udělali službu, když jsme ho poslali na věčnost. Sama jsem si téměř jistá, že sloužil Kejklíři - cítila jsem jeho přítomnost, když stařec umíral. Z toho zřejmě plynul i jeho zájem o mě. Těžko Kejklíři přivést zajímavější trofej, než kněžku Královny. Bouří se ve mně krev při vzpomínce na ty doteky.
Stín. Zmíněn byl i tenhle podivný člen naší smečky, který se tak či onak dotkl snad už všech z nás. Možná je to to jediné, co nás drží pohromadě. Možná je to to, co nás žene proti sobě.
Dále věci a místa, které byly (nebo nebyly) zmíněny:
Krvavé svitky. Podle paní Alandry nejsou samy o sobě nijak spjaté s kejklířem Vecnou - prý slouží jako nástroj paktů s démony či ďábly. Vecnovi bylo tedy zřejmě vázané jen pouzdro, které samotné nejspíš mělo určitou moc. Účelem Svitků je připoutat duši tak, aby nemohla odejít. To nastiňuje možnost, že k nim byla připoutána Spercheiova duše. Krajně nepříjemné, vezmeme-li v potaz, že Konstantin Svitky někam odnesl a my ani nevíme kam. Ano, to se Vartenským Pánům také dost těžko vysvětlovalo. Raději bych nebyla na svém místě, když jsem jim musela povědět o jistých potížích uvnitř smečky a o bráně do temnoty, kterou Konstantin nejspíš otevřel. Tak jako tak mám pocit, že Svitky budeme muset najít. Zároveň se obávám, že by to Konstantina mohlo stát život, protože Sven s ním už o moc víc trpělivosti mít nebude.
Spercheiova krabička. Sama jsem o ní nemluvila - nemám v úmyslu se jí vzdát, proto jsem ji nechtěla připomínat, zbytečně vyvolávat konflikt. Alandra ji sice zmínila, ale naštěstí jí někdo skočil do řeči a k tématu už se nevrátila.
Černý Prst. Nejsem si jistá, co nás přivedlo k hovoru o tomhle místě. Paní Alandru ale zjevně překvapilo, že jsme tam byli a že jsme to přežili. V souvislosti s ním byl zmíněn Herald Zimy - znám vílího pána Mrazu a vím, že mezi ním a Paní vládne vzájemná úcta (jeho jméno vyslovil už Konstantin, ale o té události mám své pochyby); a Slonovinový Strom.
Slonovinový Strom Zimy je prý dávno mrtvý - zbytky jeho kořenů však mají spojovat různá místa Podtemní a jeho obrazů v Divočině, nebo silná místa, jako je právě Prst. Nebo Hladová Tlama. A o Tlamě se zase říká, že když člověk prochází jeskyněmi dost dlouho, dojde právě až do Vílích Temnot.
Podtemní, Vílí Temnoty, Temnopád. Říká se, že v podzemních říších jsou přirozené opony mezi světy nejslabší a zkušený cestovatel dokáže procházet mezi Divočinou, světem živých a Stínopádem jak se mu zlíbí. Osobně bych nerada zkoušela, jak moc zkušená jsem… ale… mám ošklivé tušení. I tak jsem připravená na všechno. I na cestu do temnot, bude-li to nutné.
Tolik k tématům našich rozmluv. Pán Durmen nás požádal, zda bychom se oficiálně neujali šetření smrti pána Spercheia. Ne, že by na tom záleželo. Stejně bych to udělala, ať už kvůli paní Maeve, nebo proto, že se na celé té záležitosti promítal i Vecnův vliv - to je něco, co jako Havran nemohu nechat bez povšimnutí.
Sven jediný odmítl, zítra chce odjet. Asi ho chápu. Svým způsobem mě to mrzí, ale nemyslím si, že mám právo ho k něčemu nutit.
Ostatní, předpokládám, zůstávají. Gaerwyn jsem nejspíš zaskočila, když jsem jí nabídla svou pomoc při pátrání po Gailin, její sestře. Konstantina bych ani jít nenechala, ale stejně ho tu drží smečka. A Ghar nejspíš setrvává, protože má pořád pocit, že mě musí hlídat. I když se mu tak zvláštně leskly oči, když Sven mluvil o odjezdu… Možná zvažuje, zda by neměl barda následovat.
Zítra je Slunovrat. Celé město bude oslavovat. Zřejmě mají důvod, ti co přežili dnešek.
Ale mě čeká hlavně práce. Nás všechny.