srpen, 27. (Vartena)

Rozprchli se, jen co jsme prošli branami města.
Ghar šel ke svým, k rodině drakorozených, která se o něj starala poté, co byl zraněn u čtení závěti.
Sven zamířil ke stájníku Lanarovi, že prý je u něj vždycky vítán. A když ne u něj, tak v některém z místních nevěstinců, troufla bych si říct.
Konstantin zatoužil vyrazit na tržiště, nedočkavý aplikovat své nejnovější poznatky ohledně lidského plémě, jak sám pověděl. Ne však dříve, než jsem mu připomněla, co vše nesmí dělat – vzýváním temných božstev počínaje, ztrátou života konče.
Gaerwyn váhala. Viděla jsem, že ji láká Měsíční věž, či snad možnost setkání s jejím pánem. Přesto se však nakonec rozhodla navštívit mistra kováře, se kterým se při poslední návštěvě Varteny stihla spřátelit.
Tak nezbylo, než abych sama doprovodila Bereviku a její družinu k Měsíční věži.
Lidé s úžasem hleděli na vznešenou paní na koni černém jak noc, klaněli se její kráse. A pokaždé, když si pro mě někdo našel úsměv, když mě zdravily neznámé tváře, připomněla jsem si, jak moc mám tohle město ráda.
Zpráva o našem příchodu se rozšířila rychle a pán Durmen nás osobně přivítal, jen co jsme vstoupili na nádvoří Měsíční věže. Snad jsem zahlédla v jeho očích jistou lítost, že nás nedoprovází i sličná Gaerwyn, slíbila jsem proto, že i ostatní členy smečky uvědomím o pozvání na malou večeři.
Vládce města si odvedl vznešenou návštěvu a já byla ponechána svým starostem a plánům.
Pána Vendamira jsem nezastihla a tak jsem hrad opouštěla jen s nadějí, že se snad vrátí během dne. Přede mnou tak byla jiná, pochmurnější návštěva - ve sdíleném smutku nad ztrátou společného přítele je přece jistá útěcha; Lze však ve sdíleném smutku nad ztrátou milovaného muže najít víc, než jen hořkost?

Paní Alandra kněžčin příchod očekávala - novinky se městem nesly rychle. Nečekala ale, že dívka ponese plášť a hůl svého mistra, odznaky moci a posly trýznivých zpráv.
"Tak brzy…" zašeptala Alandra. Vždy věděla, že přijde den, kdy se Janos zcela oddá své službě Paní Osudu - přesto doufala, že ona sama ten den nespatří.
Aiss mlčky potřásla hlavou, schoulená pod těžkým pláštěm, i když venku stále vládl žár pozdního léta.
"Neměl snad -" čarodějka nedokončila větu. Toužila vědět, zda jí snad něco nevzkázal - tušila ale, že jí jeho poslední myšlenky nepatřily, a z dívčiných úst to slyšet nechtěla.
Několik okamžiků stály v naprostém tichu. Po chvíli Aiss konečně promluvila, hlas plný úzkosti a bolu.
"Janos ve svém životě miloval jedinou ženu," začala zvolna, jako by tuhle myšlenku dlouho nosila v hlavě a jen těžko ji skládala do věty.
Paní Alandra zbledla hněvem - přišla se jí snad kněžka vysmát? Přišla jí vmést do tváře, že ona měla něco, po čem mohla Alandra jen toužit?
Už se nadechovala k odpovědi, Aiss ale se sevřeným hrdlem pokračovala.
"Miloval jedinou ženu," zopakovala. "A tou je Havraní Paní."
Dívka se odmlčela, snad hledala slova, snad dech.
Paní Bílé věže na ni mlčky hleděla, pozvolna jí docházelo, co jí právě Aiss řekla.
Jedinou ženu. Ne mne. Ne tebe.
Mám v tom hledat útěchu?
"Skrze tebe miloval Královnu," sykla bolestivě, v hlase výtku.Není ti to snad dost? neřekla už.
"Královnu," zopakovala dívka, bezbarvě.
Alandra si pomalu uvědomovala, co tak dívka může cítit. Jaké to může být, být jen panenkou, prostředníkem. Jaké to asi je, přijít s takovým přiznáním právě za ní. Pocítila krátký záblesk hořkého uspokojení.
"Potřebuje pomoct," zašeptala Aiss, v očích naléhavou prosbu. "Je uzamčený mimo svět živých i mrtvých, paní Havranů k němu nedosáhne. A já sama nedokážu rozlomit to pouto."
Paní Alandře zatrnulo při pohledu na tu bezmeznou oddanost, zastyděla se nad svou vlastní potěchou z dívčiny bolesti.
Ty víš, že jsi byla jen prostředníkem pro cit k někomu jinému, pomyslela si.Že tě tvůj mistr přes všechnu něhu a starost nikdy nemiloval.
A přece pro něj tvoje srdce bije tak hlasitě, až to ohlušuje.
Přece bys položila vlastní život, aby on byl se svou Paní.
Paní Alandra odvrátila zrak stranou, z okna, na rudé střechy Varteny a hejna ptáků nad nimi.
Až když vrzly dveře, jako by se vrátila myšlenkami do přítomnosti, jako by si znovu vzpomněla, že je tu i kněžka.
"Neodcházej," zastavila dívku, která už se chystala zanechat paní samotnou. "Mezi námi není nic zlého," řekla téměř měkce. "Posaď se, prosím. Vyprávěj mi, co se přihodilo."

Pravda, která bolí jako stovka ledových ostří. Jako by však přiznání bolest zmírnilo, snad to, že na ni nejsem sama. A tak jsem získala příslib pomoci svému mistru, nakonec to bylo něco, co mi paní Alandra nemohla odmítnout. Však kdo jiný by mu dokázal pomoci, když ne čarodějka z Bílé věže.
I setkání s pánem Vendamirem měl překrýt stín. Ne tak Janosův odchod, jako by snad i Vendamir tušil, k čemu můj mistr spěje - bylo tu něco jiného, něco, co jsem zahlédla v obrazech mezi světy, snad co jsem zachytila v Janosových vzpomínkách, aniž by to on sám chtěl.
Bylo tomu asi patnáct let, co pán Vendamir nalezl jisté dítě, děvčátko.
A já jen těžko chápala, proč první mé vzpomínky náleží sirotčinci, chladnému, osamělému místu. Jen děti dokážou být tak bezelstně kruté k něčemu, co se jim oškliví. K někomu, kdo se tolik liší. Nechápala jsem, proč jsem musela být tam.
Hnal mě hořký pocit zrady nebo prostá touha dozvědět se cokoli o své minulosti?
Musela jsem se zeptat.

Jen občasné ostrůvky štěrku v trávě naznačovaly, kudy dřív vedla pěšinka. Následovala ho mezi hustými keři, pod korunami starých jabloní. Zahrada působila divoce, přesto však bylo znát, že se o ni někdo stará. Ve stínu vysokého kaštanu, u omšelé zdi v nejzazším místě sadu, se krčil jediný kámen.
Bylo příliš nebezpečné nechat tě ve Varteně, opakovala si Aiss v duchu slova velitele stráže.
Jezdil jsem se na tebe dívat, víš to? Nevěděla to, pamatovala si jen šeď pokojů sirotčince a kruté hry jeho obyvatel.
Pán Vendamir smetl z žulového náhrobku několik uschlých listů. Kámen to byl jednoduchý, nezdobený, jen hrubě opracovaný. Jediná číslice oznamovala letopočet, kdy byl vztyčen - tentýž rok, kdy byla u lesa nalezena dívenka poznamenaná prokletým svazkem.
"Našli jsme ho…" Vendair se odmlčel. "Našli jsme ho u tebe. Dopřál jsem mu alespoň to spočinutí."
V návalu svíravého chladu dívku zradily vlastní nohy, ztěžka dosedla do trávy.
Vždyť ona věděla, co našli. Viděla ho. Unavený muž s kletbou pekel v krvi, v té, která slepovala rusé vlasy a třísnila světlou pleť. V jeho očích byla hrůza a snad nenávist a marnost. Hlava čistě odťatá od těla, dívčin jediný společník, zatímco čekala na kraji hvozdu.
Tady se setkává s tím, co zbylo z její rodiny - a jen proto, aby dala sbohem.
Rozplakala se.

Zarostlý náhrobek a pár náušnic ze stříbra a smaragdů. Obrazy ze snů, které začínají dávat smysl.
A narůstající pocit, že můj úkol tady obnáší víc, než jen službu Havraní Paní.
To bylo vše, co zůstalo po mé rodině.
Slavnostní večeře v síních pána Měsíční věže mi přinášela jen málo radosti. Paní Alandra se nedostavila a po Svenovi se slehla zem. Konstantin a Ghar se nepřestávali špičkovat. Pán Durmen se snažil rozveselit Gaerwyn, kterou zřejmě svíral můj vlastní smutek - a já se cítila ještě hůře. Paní Berevika byla stejně mlčenlivá jako vždy, i pán Vendamir seděl spíše v tichu, naslouchal rozhovorům ostatních. A víno bylo sladké a já brzy zjistila, že mám až příliš mnoho odvahy předstoupit před pána města se svým podivným požadavkem.
Ale vždyť jsem jen chtěla tělo mladého pána Roderika, abych za něj mohla provdat sličnou Bereviku.
Je to tak zvláštní přání?

"Nepřestáváte mě překvapovat, paní z Havranů," potřásl pán Durmen hlavou. "Můžete mi o tom říct víc?"
Všechny pohledy kolem stolu se upíraly na Aiss, některé chladné nebo pohoršené, jiné povzbuzující. Dívka zrudla, ruku musela sevřít na opěradle Durmenovy židle, aby neztratila rovnováhu. Sklopila hlavu i ouška.
"Mohlo by to počkat do zítřka?" pípla téměř neslyšně. "Nejsem zcela -"
Pán města gestem zastavil Vendamira, který už vstával od tabule, aby opilou dívku odvedl.
"Gaerwyn, prosím, doprovoďte paní z Havranů do jejích komnat."
Elfka jen těžko skrývala překvapení. Nebyla vzdělaná ve dvorských způsobech. Nevěděla, že se pán města snaží chránit kněžčinu pověst. Gaerwyn byla prostě vykázána od stolu, z jeho společnosti - tolik pochopila ona.
"Jistě," sykla tiše, bledá ponížením. V okamžiku byla po boku kněžky, která se zatím s omluvou a rozloučením ubírala ke dveřím.
Kráčely mlčky, dlouhými chodbami paláce se nesl klapot kopýtek a šustění těžkých sukní.
"Pořád to cítíš, můj smutek," promluvila až kněžka, když vstoupily do soukromí jejího pokoje.
Gaerwyn beze slova přikývla, začala dívce pomáhat z šatů.
"Loučila jsem se se svou rodinou," vysvětlovala Aiss ospale. "Dům Maril." Odmlčela se, bojujíc s nástrahami noční košilky. "Musí pokračovat," dodala.
"To jistě počká alespoň do zítřka."
Elfka dívku uložila, posadila se na kraj postele.
Aiss na okamžik zpozorněla, poslední záblesk bdělosti, než se ztratí v hlubokém spánku.
"Měla by ses tam vrátit," pronesla tiše. "Čeká tě."
Gaerwyn odmítavě zavrtěla hlavou.
"Nemyslím si," špitla a zvedla se k odchodu.
Už byla u dveří, když kněžka ještě z polospánku cosi zamumlala.
"...bude pokračovat."