září, 2. (vinice, klášter)

Vzduch se chvěl bzučením, zvuk, který mrazil do morku kostí - nebo ta nejsladší melodie, nedokázali říct. Ranní slunce se jim opíralo do zad, cítili hřejivé paprsky na své kůži, cítili, jak se krajina plní novou silou. Kam až dohlédli, keře karmínových květů, sladká vůně a zápach hniloby. Nebe zářilo nejčistším blankytem, rosa mizela pod narůstajícím náporem slunce. Vzduch chutnal sladce, jako med.
Žádný sen. Až příliš skutečné.
Keře jako by se vlnily v divokém větru, přesto cítili sotva slabý vánek. Až bližší pohled jim ukázal, že květy rozechvívá něco jiného.
Větve byly pokryté včelami. Stovky, tisíce včel, lezly jedna přes druhou, každá velikosti palce. Černá tělíčka se třpytila pylem a drobnými kapénkami krve.
Jedno věděli. Jestli se tohle hejno zvedne, město nepřežije.
Konstantin zavětřil.
"Jeden roj," štěknul krátce. "Bez královny nepoletí," dodal.
"Pak musíme najít jejich královnu," řekla tiše Gaerwyn.
"Hodně štěstí," odfrknul si Sven na půl úst - jeho oči už ale pátraly v moři černých tělíček a rudých květů po čemkoli, co by mohlo pomoct.
Aissinu pozornost zatím upoutalo něco jiného. Někdo.
Vysoký. Pohledný.Medový.
Vzpomínka na sladký, dusivý polibek v ní zvedla vlnu nevolnosti a vzteku.
Jako prasklina se jeho tváří roztáhl nepřirozený úsměv.
"Už jsem myslel, že nepřijdeš."

Viděla jsem ho podruhé v životě - on jako by mě znal celou věčnost. Říkal… věci. Strašlivé věci. Každé slovo jako kapka medu, sladké, vazké, a v něm jed.
Démon zkázy, tak o něm později mluvil Sven. Rozsévá korupci, ničí města - ne násilně, ne útokem. Zevnitř. Pomalu. Plíživě. Plní je vztekem a únavou, pracuje zvolna a trpělivě. A města se rozpadají, hroutí.
Jako by zde však měl důvod pro přímější postup. Sevřela mě hrůza, když jsem si uvědomila, že jsem tím důvodem já. Ničí město, aby zničil mě.
A já nevím proč.
Než jsem mohla zjistit důvod, démon se ztratil, zmizel beze stopy. Bojím se ale, že to nebylo naše poslední střetnutí.
Kletba medu jako by visela na všem, na všech. Dryády z vinice, oči mrtvé, se nás snažily zadusit svými šlahouny. Postavil se nám sám vinař Brachidees a jeho čeledíni - jen prázdné schránky bez vlastní vůle. Jako by jim včely ukradly duši. Smrt pro ně byla jen vysvobozením.
Uprostřed pole, věděli jsme, se pod masou svých služebnic skrývala včelí královna.
Zajistili jsme, aby nikdy nevzlétla, ona, ani její roj.
Červeň květů spolkla červeň plamenů, černá tělíčka se změnila v černý kouř. Královna roje, nepřirozená stvůra, víc démon než včela, žihadlo jako meč a lesknoucí se jedem - dala mi jej okusit, než i ji pohltil oheň.
Teď už městu neublíží.
Nebo snad ano? Nepříjemný medový opar halí mou mysl. Mění moje myšlenky. Mění moje slova, moje činy. A já o tom nedokážu nikomu říct.

Nad městem se znovu rozléhal hlas zvonu. Ne však varování, ne jako při úsvitu.
Zpíval píseň smutku. Hlásal, že městem prošla smrt.
Aiss se nemusela ptát jezdců, kteří smečce jeli vstříc. Jediný pohled na jejich tváře jí stačil, aby rozuměla, co se stalo.
Přesto se zeptala, jako by doufala, že uslyší něco jiného.
"Paní Berevika drží havraní službu u těla matky představené."
Jako by běh mohl něco spravit. Jako by snad rychlýma nohama dokázala předběhnout čas. Kněžka nechala smečku i jezdce za sebou, hnala se nejkratší cestou ke klášteru.
Komnata paní byla právě tak spořádaně uklizená jako vždy. Kolikrát zde dostala vyčiněno za nezbednou hru. Kolikrát zde naslouchala dávným příběhům.
Stará, křehká, slabá - to nebyla ta Maeve, kterou Aiss znala. Jako by s posledním dechem odešlo z jejího těla víc, než jen život. Jediná stříbrná mince ležela vedle zemřelé.
Dívka stěží cítila jemný dotek Mori na své paži. Neslyšela její slova, ani slova paní Bereviky. Jen narůstající vztek a žal a nenávist a medový opar, který halil její mysl.
Vyvlékla se ze stisku té, která byla teď matkou představenou, a sklonila se nad nehybným tělem milované Maeve. Políbila ji na bílé čelo; Stříbrňák sevřela v dlani a bez jediného slova odešla.
Zprvu si ani neuvědomovala, kam kráčí. Až mezi policemi vnitřní knihovny, jako by se zpola probudila z podivně trhaného snu.
Něco bylo strašně zle. Jako by sama nad sebou neměla vládu. Jen stěží slyšela vlastní hlas, jak sama sebe prosí, ať přestane. Ale zlost byla větší a stejně tak odhodlání.
Tohle přece pro Maeve udělat musela.
Nedělej to.
Musela splnit její přání.
Přestaň, prosím.
Musela přivést Spercheia nazpět.
Přestaň, ty hloupá!
Všechno naléhání marné, nedokázala zastavit sama sebe, když odkrývala obvazy z krvácejících kreseb na své paži. Vlastní krví začala na podlahu kreslit neumělý portál, roztřesené runy a magické znaky, kterým stěží rozuměla.
Znala přece cestu, nebylo čeho se bát. Věděla, kde se skrývá Spercheiova duše.
Snad až ubývající síly jí pročistily mysl.
Nebo závan horkého vzduchu, když portál vzplanul bílým světlem.
Čarovná vůně květů a cizokrajného koření.
Konečně si naplno uvědomila, jakou dělá chybu. Konečně by mohla zastavit svoje konání.
Jenže teď už bylo pozdě.

*

Peklo voní, pomyslela si Daera, když portál vzplanul bílým světlem. Vzduchem zavanuly oleandr a jasmín a cedrové dřevo.
Kdokoli byl na druhé straně, dával si načas. Ale Daera z domu Maril byla trpělivá. Jedno špatné gesto, jedno nedočkavé slovo a veškerá práce, kterou ona a Argeadh vynaložili, by přišla vniveč. Tolik si přála, aby tu mohl být s ní. Jenže když už se zdálo, že je úspěch na dosah, její muž byl zabit, oběť politických her, a ona zůstala sama, s dítětem na cestě a císařem dychtivým výsledků jejich snažení. Nesměla zklamat.
Zatajila dech, když se v kruhu zatetelil vzduch a světlo začalo nabírat tvar postavy. A jen těžko skrývala svoje překvapení, když ji poznala.
"Paní," sklopila hlavu - úcta, ne však ponížení. I tváří v tvář pekelné šlechtě si Daera vážila sebe a své krve.
"Otec jistě oceňuje, co jste pro nás udělali," broukla žena v kruhu, "Když poslal právě mne, abych vyslyšela dům Maril." Každé její slovo bylo jako sladký polibek. V každém se skrýval jedový zub. "Můžeš říct vašemu císaři, že další přijdou."
Kočičím krokem pekelnice obkroužila Daeru, letmo se dotkla jejích rusých vlasů.
"Jsi krásná," zavrněla pak paní Šestého kruhu potěšeně. "I tvoje dcery budou." Postavila se před Daeru, ruce v bok, tělo ve svůdné křivce. "Tak jaké je přání Maril?"
První z domu Maril se pousmála.

*

"Jsi příliš pěkná pro tohle místo," zanotovala pekelnice sladce. "Pojď se mnou, budeš ozdobou mých zahrad."
Jak milenka, jak had ovíjela bezbrannou kněžku. Rukama přejížděla po jejím těle, netrpělivé, hladové doteky.
"Pojď se mnou, pryč od všeho toho smutku," naléhala.
Jako by její šaty byly méně než pavučina, Aiss cítila hladkou kůži ďáblice na té své, opojnou vůni koření a svůdnou horkost jejího těla. Jejich rty se téměř dotýkaly v polibku, a bohové věděli, jak moc Aiss toužila pekelnou krásku políbit.
Protože taková byla moc paní Šestého kruhu, budit vášeň a touhu v jiných. A tak jako kněžka tohle věděla, věděla také, že pokud přijme to pozvání, je její duše ztracená.
Dívčin svět se zmenšil na dvě těla, vůni květů a pryskyřice, teplo a měkký dotek.
Byla by se ztratila v tom opojení, byla by se poddala volání pekelné paní.
Z mlhy nevědomí ale povstala ta, které Aiss říkala Kněžna, Bestie; Krev jejích předků jí nedovolila padnout.
"Nemáš…" Aiss stěží šeptala, drápky zaryté do ramen ďáblice, "Nemáš nade mnou moc. Moje duše patří Královně."
Facka přišla bez varování, záblesk bílé bolesti.
Nádherná a strašlivá, pekelná paní se tyčila nad kněžkou, ruku sevřenou na jejím hrdle.
"Už jste mi vzali dost," zasyčela, tvář zkroucenou hněvem. "Sven mi ukradl Kylaru. Tys mě připravila o Baelzru. Je čas platit, má milá."
Něco upoutalo její pozornost. Kněžčina tornička odhozená a zapomenutá v rohu místnosti.
Paní Šestého kruhu se usmála nad tímhle nečekaným darem.
Políbila chabě se vzpírající kněžku na tvář.
"Je čas platit, milovaná," zašeptala.