červen, 30.

"Určitě jsou mrtví?" Gaerwyn si těla prohlížela s dětskou zvědavostí. "Vypadají, jako když spí," podotkla.
Kněžka roztržitě potřásla hlavou. Byli mrtví, dokonale mrtví - proříznutá hrdla nemohla nechat nikoho na pochybách.
Náhlý záchvat paniky ji téměř připravil o dech. Byla to její chyba, její chyba! Ona souhlasila, že se rozdělí. Ona je nechala jít samotné do knihovny. Ona myslela, že Ghar dokáže uhlídat nezkrotného chlupáče. A teď tu oba leží, chladní a nehybní, hlavy téměř oddělené od těl, jak jsou jejich rány hluboké.
"Alespoň to mají za sebou," zabručel Sven, ulehaje na třetí, doposud prázdný kamenný stůl. "Stejně nemá smysl se o cokoli snažit."
Ať to byla Svenova náhlá apatie či snad pohled na elfku, která bezelstně tančila pod pochmurnou střechou márnice, v Aiss se cosi zlomilo. Ochromující strach v jejím nitru ustoupil, aby udělal místo odhodlání, tvrdému odhodlání nenechat věci tak, jak jsou.
Téměř vyběhla ven, nemusela běžet daleko, aby našla převora. Stál tam, kde ho předtím zanechali, na náměstí před malou márnicí, obklopen několika mnichy.
"Doveďte mě na místo, kde jste je našli," nakázala kněžka.
A zase ten přihlouplý úsměv, jako by nevěděl, co po něm žádá.
"Okamžitě mě vezměte tam, kde jste je našli," naléhala dál, ale převor se jen krátce zasmál.
"To odhodlání. Bude z tebe báječný novic, až se přidáš k nám," poznamenal zpěvavým hlasem.
To byla ta poslední kapka do poháru dívčiny trpělivosti.

Neodpustím si to. Měla jsem vědět, že je špatný nápad nechat ty dva samotné potulovat se šerými chodbami kláštera. Vybrala jsem si ten nejhorší možný okamžik, abych jim ukázala, že jim důvěřuji. Raději měli zůstat s námi, nabručení a dotčení, zahořklí vůči mé panovačnosti. Alespoň by teď byli naživu.
Vydali se hledat knihovnu, Konstantin a Ghar.
A já, Gaerwyn a Sven jsme zamířili do klášterních sklepení, i navzdory jen těžko uvěřitelné výmluvě, s jejíž pomocí jsme si vyžádali svolení převora. V temnotě klášterních katakomb jsme našli otisky kejklíře Vecny  a já si začala uvědomovat, jak velká chyba to byla, nechat je jít samotné. Až když jsme se vynořili nazpět na světlo, pochopila jsem, že hrozivá předtucha byla jen slabým stínem skutečného neštěstí.
Leželi na kavalcích, ve tvářích snad nepříčetné úsměvy, snad masky hrůzy. A jako by se něco z  jejich šílenství přenášelo i na nás, na Gaerwyn, která se uzavřela v dětských melodiích a hříčkách, na Svena, který ztrácel vůli žít… na mne?
Jen blázen by přece rozpoutal boj tam, kde není vítězství, obklopen přesilou a tíživým stínem smrti.
Když mniši odhalili své pravé tváře, pokroucené a zohavené temnou magií, poddala jsem se Kněžně, nechala jsem ji, ať se s nimi sama vypořádá.
Jak říkám, bláznovství, ani pekelná krev se jim nemohla jen tak postavit, ne sama, ne jen s Gaerwyn po boku.
Nebylo to poprvé, co jsme jen my dvě stály proti nepříteli, kterého jsme nemohly udolat.

Sprška střepů se rozletěla do všech stran, když kladivo jen těsně minulo kněžku a zabořilo se do dlažby.
Byli jí v patách a ona se jen stěží mohla utěšovat tím, že je láká pryč od Gaerwyn, od Svena… Vždyť ti sotva stihnou zmizet, ne když Sven ztratil vůli bojovat, utíkat, snad i dýchat.
Mniši, jen co Aiss doženou, se k márnici jisté vrátí, aby dokončili svou špinavou práci.
A doženou ji brzy, uvědomovala si dívka - zdánlivě neohrabaná těla skrývala překvapivou hbitost, která se snadno vyrovnala i jejím rychlým nohám. Kopýtka zuřivě tepala vyhlazenou žulu, pod nízkými klenbami se odrážel jejich klapot i dunění nohou kněžčiných pronásledovatelů. Jinak bylo všude ticho, dusivé ticho.
Ostrý svist ji varoval příliš pozdě.
Náhlý úder ji zasáhl do boku a ona ztratila rovnováhu. Sklouzla na chladnou dlažbu, jen těsně uhnula kopanci a snažila se odkulit z dosahu jejich zbraní.
Jenže už nebylo kam, za zády ucítila chladnou zeď a oni ji obstoupili ze všech zbývajících stran.
Převor se tyčil nad Aiss, v ohavné tváři úšklebek a těžké kladivo v nápřahu.
Roztřásla se. Tohle místo bylo tak prázdné, tak špatné.
A přece něco jako by se jí dotklo. Možná jeho blízkost, možná jen vzpomínka na mistra, dívka jako by ucítila závan známé vůně a podivnou jistotu.
Nesmím tu zemřít, blesklo jí hlavou.
Teď nevnímala blížící se hlavici, ani převorův škleb, jen zběsilý tlukot vlastního srdce.
A pak tlukot desítek párů černých křídel.
Tam, kde kladivo dopadlo na kámen, náhle nebylo nic.
Jen hejno vran s křikem kroužilo mezi překvapenými pronásledovateli.

Být vranami v Mezisvětí, to je jen hra. Žádné tělo, které by mě svazovalo, jen obraz vlastního vědomí. Jen hra.
Ne tak ve hmotném světě. Tělo se musí stát myslí. Mysl se roztříští do desítek střepů a přesto zůstává celá. Křehká rovnováha ve světě protkaném vlastními pravidly.
Ale pokud je víra silná a silná je i mysl, pravidla se dají ohnout a Havran se stává hejnem.
Janos rád cestoval v podobě hejna, ačkoli jeho slepota vyžadovala zvláštní přístup. Dokázal s sebou stáhnout jiné, aby s ním splynuli v havrany, aby s ním splynuli v jedno. Byl to opojný zážitek, hluboký a nádherný - a nejspíš strašlivý pro někoho, kdo byl vtažen proti své vůli.
Nikdy jsem nevěřila, že bych v sobě sama našla sílu stát se vranami. Vyžadovalo to tolik soustředění, tolik víry v sama sebe i v mou Paní. To, co Janos dělal pro zábavu, se zdálo jako nemožný úkol pro mě.
A přesto, tady jsem.
Jsem vrána a jsem dvě a jsem mnohem víc.
Jsem hejno.

Ze své apatie Sven upadl do horečnatých snů. Alespoň si to myslel. To, co se dělo, nedávalo smysl. Ne, že by svět jinak nějaký smysl měl.
Promlouvaly k němu desítky vran. Jejich hlas zněl s podivnou ozvěnou - některá začala o málo dřív, jiná zase o vlásek později - přesto to byl nepochybně hlas kněžčin. Co na tom, to přece bylo jedno.
Upíraly se na něj desítky párů černých očí, nebo snad povědomě rudých. Nebyl si jistý. Ale na tom přece nezáleželo.
Ptačí hlavy mírně nakloněné ke straně, někdy krůček či zaplácání křídly. Snažily se upoutat bardovu pozornost a on musel připustit, že se to podivnému hejnu daří.
"…Svene…" zase ta rozvláčná ozvěna.
"Nechte mě být," zabručel a přitáhl si nohy pevněji k tělu.
"…Nesmíš spát…"
Teď už si byl jistý, že se oči ptáků mění, černotou zvolna procházela rudá barva, tu slabší u několika vran, tu silnější u jediné.
"…Nespi, Svene. Potřebujeme tě…"
"To nemá smysl, nechte mě být," odsekl nepřesvědčivě. Cítil, jak se mu drápky ptáků zarývají do paží a ramen.
Pak to náhle nebyly ptačí spárky, ale ostré nehty kněžčiny, ne desítky párů černých korálků, jen dvě oči s duhovkami barvy čerstvé krve.
"Vstávej," sykla mu do obličeje.
Něco se zlomilo.
Tohle nebyl horečný sen a svět smysl měl.
Tedy, bude ho mít, jen co ho Sven dá zase trochu do pořádku.

Dva mrtví.
Dvě těla, která jsem musela připravit.
Dvě duše, které jsem musela přivést.
Tohle bylo špatné místo pro smrt. Duše, která opustila tělo, se nemohla připojit ke Královně, nemohla pokračovat v přirozeném cyklu. Taková duše měla být navěky uzavřená ve vězení této domény.
Však proto se sem Janos vydal, aby zlomil její zámky. Ale dokud neuspěje, dokud jsou zemřelí v okovech tohoto místa, smrt není přirozená a je třeba ji zvrátit, zahnat, přivést ty dva nazpět.
Nebylo to poprvé, co jsem se měla vydat pro Konstantinovu duši. Už jednou jsem ho hledala, poté, co jsem vlastní rukou přeťala nit jeho života. Možná právě proto jsem tušila, že jeho návrat obtížnější, než prvně. A tísnivý pocit napovídal, že je Konstantin nebezpečný i nám samotným.
Proto měl být Ghar první, koho přivedu nazpět. Protože on je ten, který mě chrání.
Když jsem započala obřad oživení, bylo matné slunce vysoko na obloze. Věděla jsem, že než skončím, bude už hluboká noc, ne-li před svítáním.
A to jen pokud se nevyskytnou obtíže.

Jako by padla do hluboké, studené vody. Tohle bylo tolik jiné, než když se vydala hledat duši Gaerwyn nebo Konstantina. Mezisvětí bývalo šedé, chladné, ale šerem vždy prostupovat svit neviděných hvězd.
Tady byla jen tma, tma a dusivý mráz.
Krvavá kresba na bílé kůži jen pálila, kněžka necítila ten jemný tah, který ji měl přivést k jejímu ochránci.
Jen se vznášela v nehybné temnotě, neschopná určit směr, stěží si vědoma sama sebe.
Dokáže Ghara najít?
Dokáže se vůbec vrátit?
Možná to bylo nekonečně dlouhé čekání, možná jen pár úderů srdce - nakonec si ale uvědomila, že v temnotě není sama.

Zprvu to bylo jen zdání přítomnosti.
Jako vzpomínka, která přichází z velké dálky, nebo snad jen zbožné přání.
Dotek teplých dlaní na mých tvářích.
Závan dechu na rtech.
Lehký polibek na čelo, na nos, na ústa.
Má milá.Můj pane.
Byl tu, Janos.
Neviděný, nedokázala jsem se ho dotknout, přesto pevně svíral mou dlaň, vedl mě temnotou.

"Vítej nazpět," pozdravil Ghara bard. "Ctnostný až za hrob, jak vidím," uchechtnul se nahořkle, zatímco pomáhal kněžce na nohy.
Tu paladin shodil z kamenného stolu, sotva se probudil k životu. Zřejmě soudil, že není příliš paladinské ležet polonahý se spoře oděnou tieflinkou po svém boku.
Sven si pomyslel, že jeho by ani nemuseli dvakrát přemlouvat. Jen kdyby to nezahrnovalo tu nutnost napřed zemřít.
Jen co se postavila, Aiss se bardovi vysmekla a už se hrnula ke Konstantinovi. V jejích pohybech byla naléhavost a napětí, ruce roztřesené a oči lesklé horečkou.
"Měla by sis napřed odpočinout," namítnul bard, nezdálo se ale že ho dívka poslouchá.
"Musím nazpět," mumlala zastřeně, myšlenkami někde v dálce. "Musím za ním…"
Bard nějak tušil, že se kněžka nežene zrovna za svým chlupatým učedníkem. S obavami sledoval, jak Aiss vyřezává nové a nové tvary do vlastní kůže a pak je nepřítomně přenáší na gnollovo tělo. Šepot na jejích rtech zněl spíš jako volání někoho drahého, než jako modlitba.
"Svene!" Ze tmy se vyloupla elfka, která doteď držela stráž na střeše márnice. "Něco se blíží," řekla stísněně.
Bard vyhlédl ven. Na hraně nádvoří se skutečně pohybovaly stíny.
S povzdechem se zvedl na nohy a vyšel pod noční oblohu. Hvězdy zářily jasněji, než kdy předtím viděl.
Ohlédl se na kněžku, která se právě ukládala po boku Konstantina. Ve tváři měla stále ten nepřítomný výraz, tolik spěchala za hranice žití.
"Hlavně se vrať," řekl Sven tiše.

Tak jak mi Janos pomohl při hledání Gharovy duše, vést mě ke Konstantinovi se zdráhal. Snažil se mě odradit, možná mi dokonce zabránit v tom, abych gnolla navrátila k životu.
Ale vzít to civilizované zvíře pod má křídla, to byla moje volba - a nakonec mi mistr přestal odpírat duši mého žáka.
Neochotně mi ukázal cestu, snažil se mě před Konstantinem varovat, před nebezpečím, které pro mě gnoll znamená.
Pak se obrátil k odchodu.
Nechtěla jsem. Prosila jsem ho. Škemrala.
Vrať se se mnou, pane.
Nemusela jsem vidět jeho tvář. Znala jsem ten shovívavý, posmutnělý úsměv.
Nebylo to odmítnutí, a přece bylo.
Rád by šel nazpět se mnou, ale nemůže. Nechce.
Služba Paní je vždy na prvním místě.
Tomu musím rozumět.
A ačkoli to bolí, rozumím.

"Oko je tady! Oko je tady!" burácel Konstantin.
Jen spojené úsilí zbytku smečky a několik silných provazů jej částečně zklidnilo. Teď jen dokola opakoval ta samá slova - Oko je tady! - a divoce zíral na ostatní tím jedním okem, které mu zbývalo.
Druhá bulva se zatím odkutálela někam pod stůl.
Přitom se zdálo, že to začalo tak dobře. Konstantin měl, na rozdíl od Ghara, předchozí zkušenosti s překročením hranice mezi smrtí a životem. Tiše se probudil, když ho Aiss přivedla nazpět, a pak jen trpělivě čekal pod dohledem podezřívavého barda. Když se kněžka oblékla, začala se vyptávat na ty hlasy, které prý k němu hovořily v temnotách.
A tehdy zabořil spáry do své tváře, a řvouce - "Oko je tady!" - si vyrval svoje vlastní.

Moc dobře jsme věděli, jaké Oko způsobilo Konstantinovo šílenství. Nebyla to první známka přítomnosti kultu Pána Tajemství, na kterou jsme zde narazili.
Sama sobě jsem přísahala - pokud se Konstantin byť jen pokusí vztáhnout ruku na prokletý dar Kejklíře, jestli zradí svou službu Královně, sama ho zabiju.
Znovu.
A tentokrát bez návratu.

První bylo ticho.
Vlna těžkého sametu se převalila přes klášter, přes nádvoří s márnicí, přes smečku. Trhala jim slova od úst, umlčela naléhavý hovor.
Potom přišlo světlo.
Nezastavily ho silné zdi ani hrubá skála, procházelo vším živým i neživým. Snad více pocit, než skutečný vjem.
A země se začala chvět.
Kněžka sevřela pěst na své hrudi, ve tváři překvapení. Prázdné místo, kde doposud chyběl dotek Královny, náhle nebylo více prázdné. Byla tam a přece ne zcela. Něco bylo jiné a zároveň tak známé.
Překvapení vystřídal krátký záblesk radosti, ten však rychle nahradilo uvědomění a zděšení.
Obrátila pohled ke katedrále, která se tyčila pod hvězdným nebem. Ani dlouholeté nánosy prachu a špíny nedokázaly zadusit paprsky světla, které se nyní draly vysokými okny z jejího nitra.
"Dveře chrámu jsou pro nás otevřené do úsvitu," zašeptal bard - však to mu řekl sám opat, svým chladným, skřípavým hlasem, když se střetli v temnotě noci. Teď se úsvit rychle blížil - a Sven tušil, že události nabraly svůj spád i bez přispění smečky.
Aiss ho ale neposlouchala. Jako by náhle na celou smečku zapomněla. Oči upřené před sebe, zamířila ke katedrále, zprvu krokem, potom zrychlila do běhu.
Běželi za ní?
Nevěděla, nestarala se.
Nevnímala praskliny v dlažbě ani drolící se zdi. Nevšímala si mnichů, kteří v panice pobíhali z místa na místo, v podobách lidských i démonických. Neslyšela praštění brány, jejíž vyschlé dřevo se lámalo pod silnými údery zvenčí.
Nikdo jí nekladl odpor, nikdo se jí nestavěl do cesty.
Po dvou vyběhla široké schody před katedrálou, zastavila se mezi mohutnými křídly dveří.
Když si její oči přivykly jasné záři, kněžka zakolísala.
Měla na to být připravená.
Věděla, že není.

Jako věčná píseň se mým životem proplétaly dva silné city.
Má víra v Paní.
Má láska k Janosovi.
Teď se ty dvě spojily v jednu, tak jak se Janos stal jedním s Královnou. Stal se její součástí, jejím ztělesněním. Perutě v havraní černi a ty druhé, spletené ze zlatého světla, které se rozepínaly ode zdi ke zdi. Janosova tvář jako vyhlazená z ledu a oči žhnoucí zlatavou září, oči, které mu nepatřily. Už nebyl sám sebou. Byl Paní.
A já se bála - tušila jsem - věděla, že není cesty zpět.
Světlo mého mistra - mé Královny - zářilo tak jasně, že se to druhé světlo, chladné světlo Hvězdonoše, zdálo být jen stínem. Protože to opat byl, Hvězdonoš, krutý služebník krutých hvězd.
Pod mohutnými oblouky katedrály vedli svůj tichý souboj, venku se zvedl vítr a země se otřásla v křeči.
Svět kolem se začal rozpadat.

Brána padla, jen jedno z křídel zůstalo viset v pantu. Nádvoří se začalo plnit těly, mrtví postupovali zvolna, s bezmyšlenkovitým odhodláním. Mezi nimi Bílý Sadař, vysoký a strašlivý ve své masce z kostí.
Po mniších nebylo ani památky - snad se skrývali v chodbách a ve sklepeních. Mniši ho však zajímali jen málo.
To, co Sadař chtěl, se nacházelo uvnitř katedrály, za zavřenými dveřmi.
Nedovolí jim, aby mu vzali jeho zemi. Nedovolí jim, aby mu ukradli jeho duše.
Zvolna vystoupal po kamenných stupních, jako by trhliny a třesoucí se zem nic neznamenaly, a položil kostnatou ruku na prastaré dřevo.
Se syknutím ucuknul, když celým jeho tělem projela palčivá bolest. Otisk jeho dlaně ještě chvilku škvířil na hrubém povrchu, než se jako námraza odpařil.
Dveře svěcené mocí Královny, pochopil. Jen malé zdržení.
Ustoupil stranou, aby udělal cestu svým služebníkům.
"Strhněte je," nakázal Bílý Sadař. Slova by ve skutečnosti nebyla nutná, on ale využil každou vzácnou příležitost vyslechnout svůj hlas.
Dveře katedrály se otřásly pod prvním úderem.
Nebude potřeba mnoho dalších.

*

Na tenhle úkol čekal celou věčnost. Bohové vědí, že byly takové dny, kdy se Janos téměř těšil, když svět nebyl nic než stíny a chlad a i služba Paní se zdála marná a zbytečná.
Jenže pak přišla ona a Janos najednou nacházel smysl žít více, než jen pro další den. A zároveň tušil, že její příchod značí předzvěst konce.
Byly chvíle, kdy si přál, aby směl svůj úkol odmítnout. Když mu předčítala z knih, schoulená v jeho objetí. Když poslouchal její radostné štěbetání po návratu z dlouhé cesty. Když cítil její chuť a vůni, měkké křivky proti vlastní kůži a hebkost vlasů mezi prsty.
Ale tady žádné odmítnutí nebylo, moc dobře to věděl. Královna ho povolala a on udělá vše, aby její žádost vyplnil.
Jeho společník nespokojeně zasyčel. Janos si příliš pozdě uvědomil, že v klášterní zahradě nejsou sami - stála pár kroků od nich, mohl slyšet divoce bijící srdce, vyděšené, zoufalé. Jestli neslyšela vše, tak přinejmenším velkou část toho, co si tu dva Havrani pověděli. Slyšela příliš mnoho.
"Aiss…" obrátil se, vykročil jejím směrem.
Za jeho zády Královnin posel zmizel, ševelení větru a vzdálené údery křídel.
Ona před ním ustupovala, neviděl nic než její plamen v temnotě, roztřesený a zmatený. Vešla do chladu svatyně, kopýtka zaklapala na mramorové dlažbě.
"Jak po mně můžeš něco takového chtít…" špitla nevěřícně, hlas sevřený úzkostí.
Jeden úder srdce - náhle stál u ní, rukama svíral dívčina ramena.
"Neměla jsi to slyšet," cedil slova mezi zuby, naléhavě a zároveň omluvně. "Nic z toho jsi neměla slyšet."
Odstrčila ho - ne, odstrčila se od něj, utekla jeho doteku a nechala ho ve tmě. Ozvalo se zařinčení kovu o mramor, jak vrazila do podstavce s věčným ohněm a shodila měděnou mísu. Hořící olej se rozstříknul po interiéru kaple, po tapiseriích a náboženských obrazech, vzduch začal rychle plnit štiplavý zápach spálené látky.
"Jak bych mohla něco takového udělat," potácela se mezi šeptem a křikem, "Jak si můžeš myslet, že tě dokážu -"
Janos sáhl k poslednímu, zoufalému řešení.
" Zapomeň na to," přikázal. " Zapomeň na to, co jsi tu viděla a slyšela."
Nechtěl to udělat - vždy doufal, že nebude muset.
Nedala mu jinou možnost.
Mocnější než jakákoli magie, jeho slova se zaryla hluboko do dívčiny duše. Nedokázala odmítnout hlas svého pána.
Zalapala po dechu. Vždyť z jejího vědomí právě vytrhl živé  myšlenky, zmatenou a ztracenou, dívku rychle přemáhaly milosrdné stíny.
Zachytil ji, než se zhroutila k zemi, a sám pomalu usedl na dlažbu, bezvládné tělo v objetí.
Plameny pohasly, nepřirozený mráz brzy zadusil i ty nejvytrvalejší jiskry.
Jen jeden oheň pro kněze zářil dál, jasné světlo v místě dívčina srdce.
V očích ho začaly pálit slzy. Poprvé po desetiletích, snad staletích?
Nechal je téct - možná odplaví alespoň něco z té bolesti.