červen, 27.

Bezútěšné ráno. Probudila jsem se s vědomím, že Věčnost, kterou hledáme, leží na druhou stranu od rozcestí se stromem, než jsme se vydali. Proč jsme vlastně zvolili tuto cestu? Věděla jsem, že nás sem něco táhlo, ale nedokázala jsem přesně uchopit, co to nutkání způsobovalo. A teď jsem po ničem netoužila víc, než se na místě otočit a vrátit se nazpět ke stromu.
Byla z toho hádka, jak jinak. Nejhlasitější námitky měl Ghar. Nechápu ho - jako by si myslel, že je všechno jasné, že přece musíme vědět, kam máme jít, ačkoli to on sám neví. Nedokáže přijmout, že se podmínky mění, že získáváme vědomosti, které stáčí naši cestu… Snad je to ale jen jeho vlastní způsob, jak se vyrovnat s nepřítomností svého patrona, i když jsem ho nikdy neslyšela stěžovat si na mlčení Platinového.
A Královna je někde tam za tou stěnou a já na ni nedosáhnu…
Konstantin, když viděl, jak bojuji s tichem, se sám nabídl, že se pokusí modlit se, dotknout se Paní. Ocenila jsem to, jen těžko chápu jeho nechuť, pocity služebníka z donucení - chtěl to udělat proto, aby mi pomohl, nemohla jsem, než jeho snahu podpořit.
Měla jsem být víc opatrná. Měla jsem vědět, že ho budou sledovat. Že jen čekají na pozvání. Že je nepozná.
Neměla jsem dát na jeho pocity - cítil zájem, cítil dotek přátelství.
Měla jsem tušit zradu.
Ale pak bylo příliš pozdě.

Vzduch se zavlnil, na okamžik je ovanul horký, suchý vítr.
Kněžka hned věděla, co se děje, bylo to vepsané někde v její krvi. V rosou pokryté trávě se z kouře zhmotnila skupina ďáblic, které přijaly Konstantinovo pozvání. Všechny do jedné byly když ne krásné, tak rozhodně přitažlivé, oblečené v lesklých plíšcích a kůži. Za nimi se skrývala postava v tmavé kápi, obklopená několika vyzáblými stvořeními. Nikdo z nich ale Aiss nezajímal tolik, jako vysoká pekelnice v jejich čele.
Gaerwyn ten výjev znala. Vídala ho ale v podání divokých šelem, nikdy u myslících bytostí. Jako lesní kočka bránící svoje území vyběhla tieflinka vpřed, postavila se mezi Konstantina a nově příchozí a vycenila tesáky, ocasem rozčileně mrskajíc ze strany na stranu. Vedoucí ďáblice se přikrčila a zaprskala v odpovědi.
Zatím zbytek smečky ostražitě pozoroval pekelnou návštěvu. Představa boje nevypadala příliš lákavě - Sven znovu a znovu počítal šance na přežití a pokaždé došel k nežádoucímu výsledku. Tiše doufal, že Aiss zvládne situaci bez nutnosti násilí - ale s každým dalším okamžikem se té naděje vzdával.
"Běžte, odkud jste přišli!" vyštěkla kněžka. "Nejste tu vítáni!"
Ďáblice se krátce zasmála.
"Přijala jsem pozvání. Jmenuji se Baelzra," krátce, pohrdavě se uklonila. "Jen si vezmeme, co nám patří a zase můžeme jít."
"Tady vám nic nepatří," syčela Aiss, uši sklopené, drápy připravené k úderu.
"Nic?" Baelzra si pobaveně založila ruce na impozantně klenuté hrudi. "Chci Spercheiovu duši."
"Jo tu já bych vám klidně dal, ale-" začal Konstantin, ale Aiss ho tvrdě udeřila do hrudi.
"Mlč!" obořila se na něj. "Nemůžeš dávat něco, co ti nepatří."
Gnoll okamžitě zmlkl - zůstal tiše, i když se z něj ďáblice snažila vymámit víc. Aiss sledovala její snahu s úsměškem na rtech.
"Co taktvoje duše?" změnila Baelzra taktiku, když zjistila, že Konstantin bere kněžčin příkaz vážně. "A jeho," ukázala na gnolla. "Jejich," zahrnula gestem elfku i drakorozeného - jen nad bardem nezaujatě mávla.
"Ruce pryč," varovala ji Aiss, oči přimhouřené. "Jsou moji, nemáš nad nimi moc."
Ďáblice se sklonila ke své sokyni, zuby vyceněné - "Tak tvoji. A co, chceš o ně bojovat?"
Kněžka se narovnala, náhlý obraz klidu a důstojnosti - Gaerwyn, která vnímala její pocity, ale věděla, že dívka uvnitř vře.
"Ne," odvětila prostě. "Odejděte."
I ďáblice se napřímila. "Jak chceš, ať je po tvém." Na místě se otočila a vydala se k odchodu.
Gaerwyn věděla, co se stane - cítila, že to, co vzplanulo mezi Aiss a Baelzrou, je čirá nenávist, divoká a nespoutaná, a že není cesty zpět, nezastaví se, dokud jedna z nich nepadne.
A tak v okamžiku, kdy se ďáblice otočila, aby se vrkla kněžce po krku, už tieflinka plála ve své pekelné kráse, korunu z rohů a krutý úsměšek na rtech; A aniž to Baelzra čekala, do jejího boku se zaryla šipka z kuše, ale to už se elfka skrývala za padlým stromem a nikdo nemohl tušit, odkud střela přiletěla.
Ďáblice vztekle zařvala, okovanými spáry roztrhla bílou kůži kněžčina těla.
"Varovala jsem tě," zasyčela Aiss, spíš provokativně, než bolestí. Stejně jako sevřela ruku v pěst, se kolem Baelzry sevřely stíny a překvapená ďáblice zmizela.
Po několik úderů srdce bylo ticho. Pekelné bojovnice sledovaly celou scénu s jistým zmatením.
"Budete utíkat?" navrhla kněžka s úšklebkem.
Strhnul se boj.

Sladká, sladká bolest.
Žhavá, žhavá nenávist.
Vrhly se na mě, plné hněvu, zášti, touhy mě zničit. Já s nimi tančila, smála se - smála jsem se, když mě ostří minulo, smála jsem se, když se chladný kov zabořil do mého masa. Jejich nenávist ke mně chránila mou smečku, znovu a znovu chutnaly jejich meče mou krev, zabijte tu kurvu, bijte ji, bijte ji - a má smečka chránila mě, úder za úderem pomalu udolávali ty pekelné mrchy. Ona se navrátila z mezisvětí, slepá zuřivostí, chtěla mě roztrhat na kusy a stejně tak já ji. Tančila jsem v kruhu z plamenů a pálila všechno kolem sebe, a když už jsem nemohla tančit, tak jsem se jen smála.
Pamatuji si Svena, přitáhl mě k sobě, hojivý dotek, domlouval mi - proč je k sobě lákám, proč se vystavuji jejich ranám - copak něžná vílí krev může chápat nenávist, která pramení přímo z pekelných ohňů? Já ho neslyšela, křičela jsem na Baelzru, jen si pro mě pojď, ty děvko!
A ona šla, nedbala ran, které utržila, nedbala výkřiků svých umírajících společnic.
Čekala jsem na ni.

Ďáblice se naklonila nad kněžku, téměř o hlavu vyšší, napřáhla se k úderu.
"Na kolena!" štěkla jí Aiss do obličeje.
K Baelzřinu vlastnímu překvapení vypověděly její nohy poslušnost, ztěžka dopadla na zem. Věnovala kněžce nenávistný pohled, pak se jí ale tváří mihnul krutý úsměv.
"Stejně nezachráníš toho, na kom ti nejvíc záleží," ušklíbla se posměšně.
Dívčiny oči zaplály hněvem. Tvrdě ďáblici uhodila, a znovu, spíš než její tělo zraňovala její hrdost, ponížila ji, přinutila pokleknout a teď ji fackovala jako neposlušné dítě.
Zdánlivě odnikud se vynořila postava v kápi a překvapenou kněžku odstrčila.
"Zklamala jsi," zasyčel chraplavý hlas ďáblici u ucha. Jeho majitel se krátce otočil na Aiss, ve stínech pod kápí se zaleskl zlý, hadí úsměšek. Znovu se sklonil k Baelzře. "Skonči to."
"Ne…" zasípala ďáblice ve snaze vzdorovat, nedokázala ale zastavit vlastní ruku, která sahala po dýce.
"Ne!" vykřikla kněžka se zoufalou nenávistí, když viděla, co se děje.
Než ale stihla cokoli udělat, Baelzra sevřela ruku na jílci ostrého nože a jedním rychlým tahem si sama prořízla hrdlo.
Plameny kolem Aiss vybuchovaly v zuřivých vírech, bezmocná nenávist a zášť.
"Byla moje," křičela, "Já ji měla zabít!"

Jestli byla moje nenávist k ní živá, vášnivá, planoucí všemi pekelnými ohni, tak zášť, kterou jsem cítila k tomu hadímu knězi, byla dusivá, plná jedu a hořkosti. Vždyť ji zabil, jen aby mně odepřel to potěšení.
Proplétal se mezi námi a šeptal mi temné hrozby - že svého mistra nezachráním a že ztratím i ty, na kterých mi záleží.
Nakonec i jeho srazil Konstantin - popadl ho za hadí ocas a tvrdě s ním udeřil o zem. Nezabil ho, přece nám mohl poskytnout důležité vědomosti.
Nezabil ho…

Jako blesk se sklonila k nehybnému tělu a zanořila tesáky hluboko do štíhlého hrdla. Škubla, z rány se vyvalila krev, rozlila se po podupané zemi, vpíjela se do hlíny.
Gaerwyn v sobě zadusila překvapený výkřik, ostatní jen v šoku sledovali pekelnou kněžku, jak se sklopenou hlavou klečí nad hadím knězem, kterého rychle opouštěl život.
Potom se postavila, oheň v očích, jeho krev na alabastrově bílé kůži. Přešla k Baelzřinu tělu a popadla mrtvou ďáblici za vlasy.
Vlekla ji nízkou travou, dokud neztratila smečku z očí. Nechtěla se skrývat, ale zároveň se nechtěla stavět na odiv. Někteří se možná budou dívat. Bylo jí to jedno. Jen ať se dívají, pokud chtějí.
"Měla jsi být moje…" zavrčela tieflinka a pohodila mrtvou na zem. "Moje!" vyštěkla do její tváře.
Odpovědí jí byl jen úsměšek na rtech, chladný a nehybný.
Aiss sevřela v rukou rohy, které se stáčely kolem její tváře, obrátila tvář k nebi a nasála vzduch. Věděla, co chce udělat. A už tomu nechtěla vzdorovat.
Obkročmo sedla na Baelzřino tělo, ušklíbla se. Sáhla k pasu - když ostrá dýka zajela až po jílec do hrudi mrtvé, ozvalo se zapraštění. Ještě několik ran, každá stejně tvrdá, jako ta předchozí.
Tieflinka bez zájmu odhodila zkrvavenou zbraň a zabořila do protáhlé rány prsty. A pak trhání masa a praskání lámaných kostí, kdo by řekl, že se v drobném těle skrývá dost síly otevřít hrudní koš.
Krátce ponořila ruku do nitra své oběti, škubla…
Vítězně si odfrkla, v dlani svírajíc srdce, rudé, lesklé, stále ještě horké. Pomalu pozvedla svou kořist, skoro s úžasem sledovala stroužky krve, které se hrnuly po jejím předloktí. Dlouhým červeným jazykem olízla jednu z nich, zvolna, vychutnávala si oheň, který cítila.
Zachvěla se, když zabořila tesáky do poddajného masa - jen trochu, jen otevřít. Potom zaklonila hlavu, nechala do svých úst téct tu rudou, horkou sladkost. Jen pár doušků, jen tolik, co dokáže pojmout jedno ďábelské srdce.
Otřela si ústa hřbetem ruky, navenek klidná, její vlastní krev však vřela, uspokojením i zklamáním. Mohlo to být o tolik sladší, kdyby ji zabila sama.
Sevřela prsty kolem srdce, drápy se zanořily do poddajné tkáně. Prsten na její ruce začal žhnout, vzduchem se brzy rozšířil zápach spáleniny, ona však jen nehybně sledovala, jak se v její ruce mění srdce na prach a popel.
Znovu se zachvěla. A ještě jednou.
Celé její tělo se otřáslo v křeči. Bestie v ní se konečně vzdala, ustoupila.
Jen pár okamžiků, byla zase sama sebou, něžná dívka s drobnými růžky. Seděla na mrtvé, ztěžka oddechovala. Očima bloudila po brutální scéně před sebou, popel v dlani a roztrhané tělo její sokyně.
Otřásla se hrůzou, hnusem. Neděsilo ji, co viděla. Nevadilo jí to. A nevadila jí to, že to udělala ona sama.
To bylo nejhorší.

Kněžna, Bestie.
Je silnější, než kdy předtím. Nedokážu s ní bojovat. Nedokážu jí vzdorovat.
Tohle přece nejsem já.
Nebo jsem?

*

Chvátal ztemnělým klášterem, známými chodbami - noční klid narušovalo jen občasné klepnutí hole o kámen.
Bratr Cedrik, vyděšený a rozechvělý, na něj čekal u zavřených dveří do malé studovny.
Všude bylo podezřelé ticho.
"Jak se to stalo?" zeptal se slepý kněz.
"Nevím, v jednu chvíli byla v pořádku a pak prostě… vybuchla," odpověděl Cedrik.
Janos věděl, že mu neříká celou pravdu, ale teď nebyl čas na otázky.
"Půjdu dovnitř." Opřel hůl o stěnu a vzal za kliku.
"Jste si jistý, pane?" Cedrikův hlas se stále chvěl. "Ji muselo vyvrhnout samotné Peklo." O krok ustoupil, když se na něj Havran otočil, slepé oči se blýskaly hněvem. "O-omlouvám se," vykoktal Cedrik.
Janos vstoupil do místnosti a zavřel za sebou dveře. Vzduch skoro žhnul, suchý a štípavý. Slyšel jen těžké oddechování, praštění chladnoucího kamene. Cítil dívčino srdce v pokroucených barvách, rudé a černé, ne přátelský ohníček, na který byl zvyklý. Uvědomil si, že musí vidět víc, že musí vědět, proti čemu stojí.
S krátkou modlitbou na rtech se dotkl vlastních oči - Paní, zapůjči mi svůj zrak- krátce syknul bolestí, po jeho tvářích seběhlo několik kapek krve. Ale viděl, i když jeho pohled nebyl pohled smrtelníka.
Stála v rohu místnosti, hlavu skloněnou, ruce sevřené v pěst. Obklopovaly ji temné plameny, ale nezdálo se, že jí ubližují. Plazily se po bělostné kůži, splétaly se s krvavě rudou hřívou, obtáčely dva páry mohutných rohů.
Kněz si s neklidem uvědomil, že Cedrik možná nebyl daleko od pravdy.
Jeho přítomnosti si všimla, až když byl v půli místnosti a tiše ji oslovil.
"Ty!" vykřikla. "Je to tvoje vina! Ty mě tu držíš, ty a tvoje Paní!"
Vrhla se na něj, stěží stihnul uskočit ostrým drápům, které v oblouku sykly kolem jeho tváře. Než ale znovu zaútočila, stál už za ní, paže sevřené kolem drobného těla, rukama držel její zápěstí. Jen bolestivě zamrkal, když ucítil žár plamenů.
"Přestaň s tím, maličká," zašeptal naléhavě.
Tiše zaskučela, nešťastný zvířecí sten. Nedokázala se mu bránit, nedokázala tomu hlasu odporovat.
"Nenech se ovládat krví," pokračoval, tisknul ji k sobě, nedbaje palčivého horka, "Nenech se ovládat chybami svých předků."
Roztřásla se, z hrdla se jí začaly drát přerývané vzlyky. Plameny opadly, s nimi zmizel i žár. Dívka se rozplakala a s krvavými slzami jako by odtékal i pekelný oheň z jejích žil. V jeho rukách se měnila, bestie v ní se dala na ústup, znovu se ukryla v nějakém temném koutě její duše.
Držel Aiss, dokud se nepřestala chvět, a ještě hodnou chvíli potom.
Nakonec si těžce povzdechla.
"Už je to dobré," řekla tiše. "Už je to pryč."
"Co to bylo?" vyzvídal. Takovou ji neznal a pochyboval, že ona sama kdy zakusila tuhle svou stránku, v takové síle.
"Nevím. Dívá se. Vyčkává." Uchopila Janosovy ruce, prohlédla si rychle se tvořící puchýře na jeho dlaních. "Ublížila jsem ti."
"Trochu."
"Nenechám ji ubližovat svým blízkým."