červen, 23.

Zinnk... čistý, sladký tón.Zinnk... jen tak, bez melodie.Zinnk... znovu a znovu.Zin-
Ruka s brouskem se zastavila v půli ostří, když se dveře otevřely. Sven vzhlédl.
-innk...
Kněžka vstoupila do místnosti, v rukou laskala kuličku černého peří - havran, kterého tak netrpělivě vyčkávala.
"Přišla odpověď," řekla dívka tiše.
A nepotěšila tě, pomyslel si bard, když viděl její ustaranou tvář.
"Co říká?" zeptal se Konstantin zvědavě. Víc než nějaká zpráva ho ale zřejmě zajímal pták v dívčiných dlaních.
Aiss přejela prsty po černé hlavičce. "Pověz jim, příteli."
Havran prohrábl zobákem pírka a napodobil důležité odkašlání. Zlostně blýskl korálkovým okem po Gaerwyn, která se tomu výjevu tiše zasmála.
Pak se z jeho hrdla ozval ženský hlas. Jen Ghar ho bezpečně poznával, ale i ostatní si dokázali domyslet, že mluví paní Maeve.
"Velké Nebezpečí číhá na Cestách," recitoval havran, na některá slova kladl zvláštní důraz. "Sny varují jen blízké, ti však bez Přátel nic nezmůžou. Neotálej, času není Věčnost. Nechť tě křídla Královny provázejí."
V nastalém tichu první promluvil Konstantin, věčně zvědavý. "Co to znamená?"
"Znamená to…" Kněžka rozčileně zamrskala ocáskem. "Potřebuji vaši pomoc."

Důvěra. Je to pro mě nové. Učím se. Učím se věřit jim. Jako bych zkoušela, kam až sahá jejich trpělivost. A cítím se provinile, když je táhnu do temnoty. Ale oni… oni jsou ochotní jít a já… já jsem ráda, že jsou tu.
Vím, že mi stojí za to jít za nimi, až to budou potřebovat.
Vyrazíme ještě dnes - jen pár věcí, které je třeba udělat před odchodem. Sven nechá oslíka v Lanarově stáji - vzhledem k tomu, že se pokusíme dostat přes hory skrze jeskyně pod Hladovou Tlamou, zvíře nepřipadá v úvahu a Sven rád přijme tuhle nevinnou záminku rozloučit se s Jižanem.
Gaerwyn přišla s tím, že potřebuje ještě před cestou někde ukořistit slezinu - nejsem si úplně jistá, co zamýšlí, ale předpokládám, že to souvisí s její novou vášní pro alchymii. Požádala mě proto, abych ji doprovodila do provizorní márničky u Akademie, kde leží těla podivných Oni. Snad doufá, že kdyby se těla příliš lišila od těch, která běžně otevírá, že bych jí dokázala pomoci najít ten správný orgán.
A nebo se prostě necítí dobře mezi mrtvými.
Ale když ji to potěší, proč ne.

Scházely do šera sklepení, tiché klapání kopýtek na kamenných schodech a téměř neslyšné kroky elfčiny. Zatuchlý vzduch, ostrá vůně octa a vlezlý nasládlý odér počínajícího rozkladu. Jemnému čichu návštěva provizorní márnice příliš nesedla, Gaerwyn se ale držela statečně. A Aiss byla na pach smrti zvyklá.
Když se před nimi otevřela tmavá místnost s kamennými kavalci, obě ztuhly překvapením.
Nad hlavou jednoho z nehybných těl se skláněla postava - a nutno podotknout, že nakolik se dalo soudit z výrazu chapadel v jeho tváři, zdálo se, že i nezvaný návštěvník byl zaskočen.
"Nenechte se rušit," vyhrkla elfka téměř ležérně, jako by prostě šlo jen o neobyčejně trapné vyrušení, "Jen si vezmeme slezinu a zase půjdeme."
Obludné stvoření zavlnilo několika chapadly -Třeba to znamenalo "samozřejmě, nabídněte si," pomyslela si Gaerwyn.
Pak klaply zavřené dveře.
Nad schody, po kterých dívky zrovna přišly, se vznášela šerá postava. Aiss si ji pamatovala ze snů, plíživý stín, který se proplétal mezi sloupy Sarbatoinského kláštera. A teď, když viděla do její tváře - nebo spíš do šedé nicoty toho, co tváří mělo být - dokázala ji i pojmenovat.
Jméno však nebylo to, co se jí dralo na jazyk.

Děkuji Paní za její prozřetelnost, která držela mou smečku poblíž. Protože kdyby vzápětí nepřispěchali na pomoc, čekaly by nás horší věci než jen klidná náruč smrti.
Agera Šedotvář. Sličná elfka, kdysi bývala kněžkou Královny. Pak ale vyměnila svou krásu za moc a zaprodala svou duši jednomu z pekelných pánů. Zradila Paní a všechno, co je Havrany.
Už dlouho o ní nikdo neslyšel a myslelo se, že ji nakonec zničila její pýcha, nebo že ji snad dostihl některý z Královniných Mstitelů a přiměl ji zaplatit za její zradu.
Ale tady stojí, chladná a strašlivá.

"No do chuja Vecny, co ta suka tutaj robi?!"
Ani těžké dveře, ani silná vrstva kamene nedokázaly zahlušit kněžčinu rozčarovanou kletbu.
Malé náměstíčko na chvilku zahalilo překvapené ticho.
První se pohnul Konstantin - sice vůdkyni nerozuměl ani slovo, blízkost nebezpečí ale byla v jejím hlase zcela zřejmá.
Po širokých schodech právě na náměstíčko vysupěl Sven, s paladinem v patách - výkřik zaslechli i oni. "Zase abych to napravoval já…" bard zamířil svižným krokem ke vchodu do márnice.
"Co to říkala?" ptal se Ghar, který ho těsně následoval.
"Taková… trpasličí kletba," odpověděl nepřítomně Sven, zatímco si natahoval rukavice. "Radši se jí zeptej sám."

Byl to krátký boj.
Krátký, prudký, těžký.
Nestála proti nám jen Šedotvář a mozkomor, kterého jsme prvně s Gaerwyn spatřily. Ve stínech se plížila smrt ozbrojená ostrými dýkami a já jsem nejednou ochutnala jejich chlad, a temný bojovník chránil své ještě temnější pány. Jen se štěstím se mi podařilo zavřít chapadlatce v mezisvětí, věděla jsem, že je to ale jen dočasné opatření…
Konstantin se snesl mezi své nepřátele jako bouře, rozséval zkázu a bolest, ale až příchod Svena a Ghara začaly naklánět váhy v náš prospěch.
Plíživý stín na mě dorážel, a pak na Gaerwyn, která mě bránila vlastním tělem, zatímco já se to tělo snažila chránit mocí, kterou mi propůjčila Paní.
Pak se mi to vymklo z rukou. Zahnaná do kouta, v obavách o svůj i elfčin život, neovládla jsem pekelnou krev a bestie zase přišla, vzala si mé tělo. Chránila mě, ano, a chránila i Gaerwyn… Ale za jakou cenu… S každou proměnou cítím peklo blíž a bojím se, že se jednoho dne nedokážu vrátit zpět…
Nakonec - vše utichlo. Mozkomor padl a stejně tak padl tvor, který jej měl chránit. A Šedotvář a zabiják ze stínů, když si uvědomili, že je bitva prohraná, zmizeli. Ztratili se v portálu, který se za nimi rychle zavřel.
Ale já tuším, že se ještě potkáme. Ukážu jí, jak se platí za zradu Královny.
Viděla jsem, jak je smečka vyčerpaná. Nebylo divu, však jsme chvílemi čelili jeden druhému. Šedotvář ovládá moc, která saje sílu přímo z duše a obrací přátele proti sobě.
Ale já jsem v jejich očích pátrala po něčem jiném. S výjimkou elfky, poprvé mě viděli podlehnout peklu. Chtěla jsem vědět, co si myslí. Potřebovala jsem vědět, co si myslí. Bála jsem se vědět, co si myslí…
Konstantin jako by si ani ničeho nevšiml. Já jsem byla já a nejspíš by mu nevadilo, ani kdybych se změnila v samotnou paní osmého kruhu.
Sven je… Je to svým způsobem roztomilé. Navenek se zdá být netečný. Ale pod vrstvou vlažného nezaujetí se přesto blýská jakási zvědavost… I když si nemyslím, že by to byl jen nevinný zájem.
A Ghar. Nejtvrdší oříšek. Viděla jsem zděšení, když si uvědomil, na co se dívá, co jsem. Pak vztek. Pak rezignaci. Kdysi dávno, když naše otčiny válčily, byli takoví jako já důvodem pádu dračí Arkhosie. Jeho krev nenávidí to, co je moje krev. Ale on si uvědomuje, že nemůžeme bojovat dávno vyhaslé války.
Ticho netrvalo dlouho - brzy se venku začaly venku ozývat hlasy a příkazy.
Když začali do sklepení scházet vojáci, uklidila jsem se do stínů. Schoulená v rohu, přála jsem si, aby mě nenašli.
Tušila jsem, že v to nemůžu doufat.

"Jsi v pořádku?"
Aiss poplašeně vzhlédla, pak rychle sklopila hlavu. Váhavě přikývla. Chtěla se zakrýt, schovat se, i když věděla, že to nemá smysl. Takhle ji neměl nikdo vidět, ani Vendamir. Obzvláště ne Vendamir.
Jestli ho ale kněžčin vzhled nějak zneklidnil, nedal to na sobě velitel stráže znát. Ve tváři se mu zračila jen starost.
Pomohl dívce na nohy - ačkoli si sama nebyla jistá, že vstát chce - a přes její ramena přehodil vlastní plášť. Byl sice příliš dlouhý, vláčela ho po zemi, ale kápě pohodlně skryla dva páry rohů i kněžčinu tvář před zraky ostatních.
Vedl ji pryč od lidí, od shonu. Nemluvili, kráčeli mlčky. Po chvilce se kněžka zastavila, vysmekla se zpod ochranné paže.
Ulice Varteny nebyly právě lemované lavičkami - kamenný patník ale posloužil stejně dobře. Dívka se ztěžka posadila, odmítavým gestem zabránila Vendamirovi dotknout se jí. Chápala, že velitel nemíní nic zlého, ale už takhle to pro ni bylo dost ponižující.
Pod pláštěm se něco dělo. I ruka, která svírala okraj pláště, se měnila. Drápy se zmenšily, nepřirozená bělost ustoupila zdravé barvě.
Když shodila kápi na ramena, byla to zase stejná obyčejně neobyčejná Aiss. Pobledlá, s tmavými kruhy pod očima.
"Tolik nesnáším, když se to stane," povzdechla si unaveně a protřela si obličej rukama. "Vždycky mě to tak… vyčerpá."
"Nedokážeš to ovládat?" Ve Vendamirově hlase byl jen starostlivý zájem.
Pokrčila rameny, pak zavrtěla hlavou. "Jen částečně. Pokouším se ji držet na uzdě, ale někdy prostě… přijde. Nedokážu jí v tom zabránit. A chce krev a já se ze všech sil snažím, aby někomu neublížila… A děje se to víc a víc a… já nevím, co mám dělat."
Velitel přikývl. Jako by mu právě neřekla, že se občas mění v krvelačnou vraždící stvůru.
Jen dívce podal ruku, aby jí pomohl vstát.
Co je tohle za člověka, pomyslela si Aiss.Jak může být tak… smířený.
Celou cestu do věže přemýšlela, jestli by ji dokázal zabít, kdyby ohrožovala jeho město.

Je čas se s Vartenou rozloučit. Předpokládám, že se brzy vrátíme, ale teď nás cesta vede dál.
S díky se loučím s pánem Vendamirem. Byl mi v minulých dnech velkou oporou. Snad bude mít klidnější spaní, když ho nebudu budit svými sny. Slibuji, že se brzy vrátím, tentokrát snad s Janosem, aby si konečně mohli připít.
Nakonec necháváme město za sebou.
Naše cesta vede k Hladové Tlamě, odkud chceme jeskyněmi projít na druhou stranu horského hřebenu.
Jenže moje zkratky občas nabírají podivný směr.

Již drahnou chvíli si kněžka špitala s velkým krkavcem. Smečku sledovaly desítky korálkových oči, na okolních stromech byli posazeni další krkavci, havrani, straky… Nakonec Aiss nastavila ruku. V její dlani jiskřila velká kapka čirého světla, tetelila se, hrála ve všech odstínech rudé. Krkavec si ji zaujatě prohlížel, potom zakrákal.
Dohoda byla uzavřena.
S křikem se ptáci zvedli z větví a rozletěli se do všech stran. Zmizel i velký krkavec a tajemný drahokam, který mu kněžka nabídla. Jen jediná vrána seděla na nedalekém stromě a trpělivě čekala.
Aiss se vrátila ke svým.
"Dovedou nás k Tlamě," sdělila jim. "Půjdeme mezi stíny, mnohem rychleji, než bychom museli jít místními cestami."
Dostalo se jí několika váhavých přikývnutí. Její společníci chápali, že je třeba spěchat, ale představa, že je kněžka povede na hraně Stínopádu, nikoho netěšila.
"Není čeho se bát," dodala dívka z úsměvem. "Je to bezpečné."
"Jestli jsme se doteď nebáli," zabručel Sven tiše, "Tak je asi načase s tím začít…"