červen, 16.

Jestli prý už jsem vzhůru, ptá se Konstantin. Jak bych mohla nebýt vzhůru, když on a jeho nemluvný bratr strávili poslední dvě hodiny tichým tlapkáním kolem mě. Nakonec jsem vzdala svou snahu spát a rozhodla jsem se vyhlásit nový den. Kupodivu ani nejsem unavená tak, jak bych čekala. Mám pocit, že magie Svenova tábořiště mimo jiné pomáhá načerpat nové síly těm, kteří v něm odpočívají.
Vím, proč byl Konstantin tak netrpělivý. Čeká na můj názor ohledně dalšího průzkumu jeskyně. Osobně bych se chtěla podívat dovnitř, i když jsou moje důvody asi jiné, než jeho. Nebo Gaerwyn, která také projevila zájem. I když si myslím, že by se nutkání nás všech dalo shrnout jako zvědavost.
Jen Sven je otevřeně proti. Vidím mu ale na očích, že je mu jasné, že už teď prohrál. Přesto stále opakuje, že je to hloupost. Chápu ho. Jen doufám, že nedostane důvod říct nám, že nám to říkal.

Úzké hrdlo jeskyně se po několika krocích rozšířilo do větší prostory, lucernička tak tak prosvětlila malý úsek cesty před smečkou.
"Musíme alespoň nějak značit cestu," zamumlal Sven. "Až budeme s křikem utíkat, abychom věděli kudy."
"Postarám se o to!" nabídl se nadšeně Konstantin. Tieflinka odvrátila zrak - už si v téhle společnosti zvykla na leccos, ale močící gnoll stále nepatřil mezi ty druhy podívané, které by vyhledávala.
"Já..." Odkašlala si. "Budu dělat značky. Pro ty z nás, kteří neumí používat nos namísto očí." Letmo se dotkla jednoho z krápníků - od jejího prstu se rozlilo několik vlnek nevýrazného světla, které se pak ustálily do jednoduchého obrazce, prázdného kruhu s něčím, co pozorovatel mohl identifikovat jako rohy a ocásek se špicí. Symbol svítil matnou červenou, ne tak, aby ozářil okolí, ale dost na to, aby byl viděn z poměrně velké dálky.
Kráčeli tmou, následovali lucerničku hlouběji a hlouběji do útrob jeskyně.

Během cesty dolů jsme nacházeli jak pozůstatky lidské přítomnosti z doby, kdy jeskyně sloužila jako útočiště pro obyvatelstvo ukrývající se před válkou, tak i různé známky nedávnějšího pobytu gnollů. Podle Konstantina v jeskyni ještě někdo - nebo něco - byl, snažili jsme se proto postupovat s nejvyšší opatrností. Bohužel jsme asi nebyli tak tiší a nenápadní, jak jsme si mysleli, že jsme - Sven brzy dostal příležitost říct nám, že jsme udělali hloupost.
Moje znalosti o Zřících nejsou velké - když se ale ze tmy vylouplo něco, co si při rozdávání očí stouplo do fronty hned několikrát, ale zapomnělo navštívit stánek s údy, tušila jsem, na čem jsme. A věděla jsem, že máme problém.

Hned několik problémů, přesněji. Všechno se odehrálo naráz. Ghar nedobrovolně odletěl do vyschlého jezírka, sražen náporem magie Zřícího. Než vůbec mohla zareagovat na jeho náhlé zmizení, kněžka vykřikla bolestí a málem padla na kolena - ze tmy vyšlehlo několik chapadel, po podlaze se rozstříkly drobné kapky krve. Tvora, kterému chapadla náležela, vzápětí jak chlupatá střela smetl Konstantin bránící svou smečku, těsně následován poštěkávajícím Metodějam.Konstantin z toho střetu nevyšel právě skvěle - bestie ho omotala svými šlahouny a znemožnila mu tak jakýkoli pohyb. Smečce přibyla další starost, když vzduchem začaly hvízdat šípy.
Ve víru boje si Sven dokázal zachovat tolik duchapřítomnosti, aby vedl svou družinu k útoku na jediný cíl, nestvůru, která držela Konstantina v šachu. Nejen jeho však vyvedl z koncentrace známý hlas - sérií nadávek, které by dívka snad ani neměla znát, se na scénu uvedla -

Kylara? Tady, teď?
Když jsem ji viděla, jak se vyhrabala s hromady krápníků, otlučená a špinavá, a s výkřikem "Utíkejte, já je zdržím!" se snažila zachránit náš den, uvědomila jsem si dvě věci.
Za prvé, nemůžu ji vystát. Nikdy mi nebyla po srsti, na způsobu, kterým jednala s pánem Spercheiem mě vždycky cosi rozčilovalo, ale až tady, mezi krápníky a chapadly, jsem si uvědomila to neuvěřitelné nutkání vrazit jí pár facek, smáznout jí z obličeje tu aroganci.
Za druhé, moje hrdost by neunesla, kdyby se tu onaměla za nás obětovat. Byla jsem pevně rozhodnutá, že ji odsud dostaneme, i kdybych ji měla táhnout za límec.
Asi jsem se měla méně zaobírat Kylarou. Možná jsem si měla všimnout, že se mi spustila krev z nosu, když jsem se snažila léčit zraněného Konstantina a pocuchanou Gaerwyn. Třeba mě tak zaskočilo planoucí rudé oko na gnollově čele, když se konečně vymanil ze sevření a obrátil se do útoku, že jsem ignorovala rychle ubývající síly.
A nebo jsem se prostě měla lépe krýt před těmi střelci. Tak jako tak -

Lucernička, doteď držená průsvitnou ručkou, zakolísala - potom, stejně jako kněžka, padla k zemi, kde zůstala ležet. Světýlko povážlivě zablikalo, na chvíli jeskyni osvětlovala jen zbytková magie z poletujících kouzel. Pak se plamínek zase ustálil, teplé světlo zahnalo temnotu zas o kousek dál.
Kněžka sevřela ruku na medailonu na jejím krku - hřál a ona přemýšlela, jestli to je dílo Královny, že Sven někde vyhrabal takový poklad, který jí již podruhé dodal sílu přežít, když ji nejvíc potřebovala.
"Jsem... v pořádku," vypravila ze sebe s obtížemi, když se nad ní sklonila Gaerwyn, v očích možná záblesk obav. Přijala elfčinu ruku a nechala se vytáhnout na nohy.
"Dávej na sebe pozor," zamumlala Gaerwyn, stavíc se tak, aby kněžku štítila před dalšími střelami.
Situace na bojišti se, jak se tieflince zdálo, částečně obrátila. Po zemi se válela odsekaná chapadla poražené stvůry, Konstantin s Metodějem proháněli střelce ve stínech. Zřící však stále dorážel na Ghara, který nyní stál nad bezvědomou Kylarou - nebezpečně blízko trhlině ve dně blízkého jezírka, kde snad kdysi padala do hlubin ledová voda.
"Ne..." zašeptala Aiss, v nepříjemné vidině blízké budoucnosti, rozběhla se k paladinovi.
Příliš pozdě.

Zmizel v temnotě, Kylara hned za ním. Co bylo platné, že jsme Zřícího vzápětí srazili k zemi, museli jsme jednat rychle, abychom zachránili ty dva - kdo ví, s čím se potýkali dole, kdo ví, v jakém byli stavu.
Nebyl čas otálet - jen jsem vykřikla, že jdu dolů a už jsem kolem pasu cítila elfčiny ruce, ovazovala mě lanem. Sven prodlužoval provaz na druhé straně a já se už už chystala k seskoku, když se na kraji trhliny z čistého vzduchu objevil Ghar.
Když se ho elfka zeptala, zda máme zachraňovat Kylaru, odpověděl, že to zřejmě nepomůže.
Jakoby mě to snad zajímalo, jako bych ji tam dole mohla nechat.

"Najdu ji," zavrčela kněžka, v očích odhodlání, sveřepě klapala k okraji zející jámy. Snad v náhlém nutkání odvděčit se jí za nedávný výlet do hlubin, ji Sven postrčil, tiše vykvikla, když se kolem ní sevřel vlhký chlad a lano se zdálo jen mírně zpomalovat její pád.
Když dosedla na zem - překvapivě měkce - prudkým gestem rozžhnula ruce bílým plamenem. Trik, který nedokázala udržet dlouho, ale snad dost dlouho, doufala, aby se odsud dostala celá. Zjistila, že je v obklíčení, náhlý záblesk světla zahnal skupinku červovitých věcí se zobany dál od ní - kruh se však začal znovu stahovat.
"Kylaro!" křikla, skoro vztekle. Dívku nikde neviděla.
Z temnoty se však ozval hlas. "Vypadni, ty pitomá čůzo!" Známý hlas.
"Ani mě-" chtěla tieflinka odpovědět, Kylara ji však přerušila.
"Zachraňte Spercheia. Musím tu něco dokončit, postarám se o sebe."
To jméno, na to Aiss slyšela. Měla vztek, že ji Kylara tak snadno přesvědčila - ale těžko dokázala odporovat.
Škubla lanem - "Nahoru!"
"Díky za pomoc s tím Zřícím," zaslechla ještě ze tmy, když stoupala tunelem zpět.

To jediné, co mi mohla říct, abych se nepokusila tam zůstat a za vlasy ji vytáhnout zpět. To jediné, co mě mohlo přimět na místě se otočit a jít.
Zachraňte Spercheia.
Je Spercheios naživu? Nebo máme snad zachránit jeho duši? Nebo to řekla jen, aby se mě zbavila?
A kdyby to byly ty jediné otázky, které vyvstaly. Co tu Kylara vlastně dělala? Co musí dokončit?
Nemůžu ji vystát, vážně ne.

"Co bylo dole?" zeptal se Sven, když se vraceli nazpět k dennímu světlu. "Je... mrtvá?"
"Nemyslím," pokrčila rameny kněžka. Snažila se spěchat a teď měla víc než jindy pocit, že ji všichni zdržují. "Postará se o sebe," pokračovala po chvilce. "Je to její problém, ne můj," dodala.
"Snad nežárlíš," řekl bard škádlivým tónem - snad tam byla i špetka dobře skrývané úlevy nad Kylařiným osudem.
Aiss odsekla: "Žárlím, jistě - ale ne kvůli tobě."
Ještě měla před sebou jeden důležitý rozhovor a Svenovy žerty jí lezly krkem.

Konstantin.
Už dřív jsem si všimla zvláštních věcí. Špatný pocit, chlad, zápach smrti, který běžný člověk neucítí. Teď jsem si byla jistá, ale nedokázala jsem si to vysvětlit.
Konstantin prošel smrtí.
Nechápala jsem to. Vlastníma rukama jsem ho ošetřovala, po té nehodě s vozem. Byla jsem si jistá, že se ze svých zranění vylíže. Ale jak se zdá, hrubě jsem přecenila své schopnosti léčitele.
Ani Konstantin mi to nedokáže vysvětlit. Říká, že prostě zemřel - ale na cestě ho zastavil muž s rudým okem a poslal ho zpět. Nevím, co to má znamenat. A nevím, co s tím mám dělat.
Konstantil zmiňoval dva možné odkazy toho znaku - zřejmě se sám snažil hledat smysl svého návratu. Jedním z nich je symbol mstitelů Královny. To by nebylo tak zlé. Druhá ovšem vede k Vecnovi, temnému pánu, který se již dlouho snaží získat moc nad doménou mé Paní, nad smrtí. Pokud je tohle pravdivé... Je možné, že bych ho byla nucená zabít? Dokázala bych to vůbec?
Musím pátrat.
Tolik věcí, tolik odpovědí musím najít.

Tábořištěm se vinula vůně pečeně. Chlupatí bratři ulovili pár králíčků, po předchozích zkušenostech s elfčiným vařením se tentokrát ujal přípravy Sven.
Ostatní posedávali, kde se dalo. Kněžka se choulila na hranici mezi světlem a nocí, pohled upřený někam k Varteně - chtěla jít dál, nechtěla tu sedět a zahálet.
"Aiss."
Když se Gaerwyn nehlučně vynořila po jejím boku, tieflinka sebou trhla. Byla by přísahala, že není možné se takhle připlížit po štěrkové cestě. Když si však uvědomila, o koho se jedná, oddechla si a gestem ruky jí nabídla místo vedle sebe.
Elfka potlačila úsměv - sama podobně nadskočila, když chvíli předtím třídila drahokamy a kolem prošel Sven. Posadila se, přemýšlejíc, co může kněžka skrývat, že je tak napjatá.
"V té jeskyni," začala jen tak mimochodem, "Našla jsem tam ještě pár věcí." Natáhla k Aiss ruku, na dlani vyskládáno několik hladce vybroušených smaragdových slz.
Kněžka jim věnovala krátký pohled, pak pokrčila rameny. "K čemu by mi byly. Nepotřebuju je."
Gaerwyn se zarazila - chvíli jí trvalo uvědomit si, že to bylo odmítnutí. Už vůbec nepochopila, jak někdo může tohle odmítnout. "Ah..." Zamyslela se. "No, podívej... To chceš žít v klášteře do konce života?"
Další pokrčení ramen. "V podstatě... to tak funguje. Je nás málo, cestujeme, ale jinak..." Aiss konečně odpoutala zrak od temného obzoru, sedla si čelem k elfce. "Ano, klášter je místo, kam se vždycky vracíme." Tváří se jí mihnul nepřítomný úsměv. "Není to tak zlé."
"Tak jsem to nemyslela," opáčila elfka. "Jen prostě... Nemůžeš věčně spoléhat na to, že budeš životem proplouvat jen za úsměv. Všichni nejsou jako pán Spercheios."
Kněžka krátce uhnula pohledem, špičkou ocásku rozčileně zakývala ze strany na stranu. Cokoli chtěla říct, spolkla to.
"Nemůžeš počítat s tím, že ti lidé nabídnou pomoc jen proto, že máš dobré srdce," pokračovala nevzrušeně Gaerwyn, "Nebo proto, že si nechtějí rozhněvat tvou Paní. Měla bys prostě... myslet na budoucnost."
"Prostě si myslím, že je někdo z váš dokáže využít lépe," povzdechla si Aiss. "Co já bych si tak s nimi počala. Mám vše, co potřebuju."
"No, třeba já bych si z nich na tvém místě nechala udělat náhrdelník," zkusila elfka jiný přístup. Natáhla se k tieflince, přiložila jí ke krku jeden z drahokamů. "Jdou ti k pleti, kdyby byly zasazené v nějakém světlém kovu... Máš štíhlou šíji, hezky by vynikl nějaký jednoduchý ornament. Víc než dva kameny bych tam tedy nedávala, ale zase by ti zbyly nějaké do jiných kousků. Cokoli tě napadne."
Kněžka zamyšleně vzala jednu slzu mezi prsty. "Vyznáš se," řekla pak. "Netušila jsem, že se zajímáš o tvorbu šperků."
Elfka se usmála - potěšilo ji, že s kněžkou našla společné téma. "Znám jednoho kováře," pokračovala, "Udělal by ti velmi dobrou cenu. A nebydlí tak daleko od Sarbatoin, mohla bych mu tvou objednávku donést... Stejně tam občas mám cestu."
"Myslím..." Aiss zaváhala. "Myslím, že si je nakonec vezmu."
"Dobrá volba." Gaerwyn jí vtiskla zbylé drahokamy do dlaně. Potom se zvedla. "Asi půjdu vyzkoušet Svenův kulinářský pokus. Ty?"
"Možná později," zavrtěla hlavou kněžka. "Nemám hlad." Zadívala se do tmy. "Radši bych šla dál," zamumlala pak.
"Jak chceš." Elfka se obrátila k odchodu.
"Um, Gaerwyn... Díky."
"Není zač," zasmála se Gaerwyn - z tieflinčina tůnu pochopila, že dívka mluví o dění v jeskyni, ne o kamenech. "Byla jsi na tom bledě, někdo ti musel chránit ocas." O poznání tišeji a beze smíchu v hlase dodala - "Ráda jsem se mohla alespoň trochu odvděčit."

Mít tak křídla.
Nejistota, ta je zlá. Vědět tak, co nás ve Varteně čeká.
A ještě horší než nejistota, plané naděje.