červen, 26. (asi)

Nad táborem leželo tísnivé ticho. Nemluvili, nebylo třeba. Stačil jim jediný pohled na ty druhé, aby věděli, že to nebyl tak docela sen. I Ghar, zmatený jejich podivným spánkem, se nakonec přestal ptát.
Kněžka seděla schoulená u paty stromu. Nedokázala najít svou Paní. Stále dokázala uchopit její moc, neměla ale její vedení. Modlila se, bez odpovědi. Ticho, ne mlčení neochotné bohyně, ne jako když se vzpírala její vůli tam v Síních Mrtvých. Spíš jako by mezi ní a Královnou někdo vztyčil silnou zeď, nedokázala se jí vůbec dotknout, všechno její volání se vracelo v prázdné ozvěně. Dívka se jen těžko bránila zoufalství.
Bez výrazu v tváři si prohlížela svou paži, předloktí pokryté krvavou kresbou. Nehojila se - to znamenalo, že se Spercheios stále nacházel na hranici mezi životem a smrtí. Také krabička byla stále na svém místě, stejně hřejivá jako předtím. Ale duši, jejíž přítomnost ji provázela ve spánku, Aiss nedokázala nikde najít.
Cítila se osamělá, ztracená.
Spěšně ránu obvázala, nic nedbajíc bolesti, kterou si působila - naopak, bolest byla dobrá, pomáhala jí soustředit se, připomínala jí, že musí chvátat.
Pohledem přelétla svou smečku. Sven zcela zaměstnaný opravou svých bot, Ghar seděl u vyhaslého ohniště a s trucovitým mlčením znovu a znovu přejížděl ostří svého meče brouskem. Konstantin posedával na krajiny mýtiny, nehybný a tichý, zaujatě sledoval každý kněžčin pohyb. A Gaerwyn zahlédla v koruně stromu, s kočičí elegancí odpočívala v rozsoše dvou větví.
"Půjdeme," postavila se kněžka na nohy. "Času není nazbyt."

Sven tvrdí, že jsme ztratili tři dny. Tedy ztratili. Někdo nám je vzal. Někdo si dal tu práci, vymazal je z naší paměti, zanechal jen úzkost a nejistotu.
Vím, že pán Spercheios není mrtvý - ale také není naživu. Dokázali jsme donést jeho duši nazpět do Varteny? Co se přihodilo, proč jsem ho nepřivedla k životu? Otázky bez odpovědí…
A proč necítím Královnu… To ticho, ta prázdnota je k nesnesení. Křičela bych, ale bojím se, že se vrátí jen ozvěna. Nedokážu s nikým mluvit, dokonce jsem musela odehnat Konstantina s jeho všetečnými, starostlivými otázkami. Možná bych se cítila lépe, kdybych se někomu svěřila, ale je tak těžké jen tak za někým přijít a začít povídat o tom, co mě tíží.
Musíme se vydat dál, musím najít odpovědi.
Po krátké rozmluvě o tom, kterou cestou se vydat, jsme se shodli na pravé stezce. Nevím proč. Ghar tvrdil, že jsme ji vybrali už včera, já neměla sílu odporovat nebo důvod mu nevěřit. Byla to tedy pravá odbočka.
Cesta se zvolna svažovala, lužní les postupně nahradila blata. Kráčeli jsme po hrázní stezce mezi vlhkou půdou, jezírky a rákosím, občas nuceni překonat zhroucený úsek. Začala opět padat tma a vesnice Věčnost v nedohlednu.
Ostatní naléhali, abychom strávili noc ve světě živých. Naléhal tedy především Ghar, když se ale přimluvil i Sven, že se jen potřebujeme vyspat na nějakém přívětivějším místě, a ráno že se zase můžeme vrátit nazpět, souhlasila jsem - najdu hranu stínů, slabé místo v oponě mezi světy a otevřu průchod.
Snadno se to řekne.
Byla už skoro tma, když jsme v bažině, kousek od cesty, uviděli malý ostrov s pohasínajícím světýlkem.

"Chápu správně, že vidíme světlo v bažině a chceme jít k němu," ujišťovala se kněžka, zatímco postupovali nejistou pěšinkou mezi rákosím.
"Ano," přikývl horlivě Konstantin.
"Vám jedna zkušenost s bludičkami nestačila…"
"Ale prosím tě," ozval se Sven. "Bludičky? V bažině? Kdo to kdy slyšel?"
Aiss si povzdechla. Neměla sílu se hádat a ostatní si byli zřejmě jistí, že jde spíš o nějaké tábořiště, než svůdné světýlko vedoucí k záhubě.
To, co našli, se stěží mohlo pyšnit označením tábořiště - vyhasínající ohniště uprostřed prastarých ruin, hromádka rozházených hadrů, otevřená polorozpadlá truhlička, všude známky spěšného ústupu. Při svém příchodu se nijak nesnažili skrýt svou přítomnost, kdokoli zde pobýval, se s nimi zřejmě nechtěl setkat.
Ve zhroucené zdi nalezla Aiss zbytky starého dveřního portálu. Prsty sledovala linii rozpraskaného kamene, oči zavřené. Přece jen se jí podařilo najít slabé místo. Ano, tady dokáže otevřít průchod do -
Překvapené zavytí ji vytrhlo ze soustředění - Konstantin, který doposud čmuchal v blízkém křoví, náhle zmizel pod zemí. V okamžiku se sama prodírala roštím, až uviděla jámu, do které se gnoll musel zřítit. Mezitím se objevili i ostatní, přilákáni hlukem - asi čekali boj nebo jiné nebezpečí. Zjištění,  že Konstantin jen někam zapadl kvůli svému zvědavému nosu, vyvolalo pár uštěpačných poznámek.
Zatím se kněžka opatrně blížila k okraji díry, nechtěla sama skončit s polámanými kostmi někde v temnotě - rozčilené poštěkávání ale naznačovalo, že je Konstantin přinejmenším naživu a zřejmě i v pořádku.
Sklonila se nad temným otvorem, rukou se přidržujíc seschlého roští. Až když rozevřela křídla z bílého světla, uviděla na dně známou hromádku chlupů.
Ve stejném okamžiku se ale tvor, kterého doteď měla jen za klubko pavučin, zvedl z větví keře a zaskočenou kněžku ovinul provazci spalujících vláken.
Zasyčela bolestí - jen s vypjetím veškerých sil dokázala ještě poručit stínům, aby spolkly Konstantina a znovu ho pustily nahoře, v bezpečí.
Pak ji podivný smotek stáhl dolů, do tmy, zadusil její vlastní světlo.

Zatočil se se mnou svět, když mě Sven přivolal nazpět na povrch. Byl tak daleko - a přece jako by stál hned nade mnou, jako by mi jen podal ruku a vytáhl mě k sobě; a zároveň jako bych překonala vzdálenost větší, než jen těch pár sáhů, co jsem se propadla. Na krátký okamžik jsem ucítila svěží jehličí a snad jsem zaslechla rychlé kroky lehkých nohou.
A pak to bylo všechno pryč, klečela jsem v rozválené trávě a snažila se popadnout dech.
Všechen ten rozruch kolem jámy byl ale jen začátek. Když začaly vzduchem svištět kameny, zjistili jsme, že jsme upoutali pozornost něčeho, co snad byl jen vzdušný vír - velmi zlomyslný vzdušný vír. Co chvíli se ze sloupce rotujícího prachu a drnů odloupl menší vírek, který dokázal krást dech přímo od úst. A záludné pavučiny, které mě předtím stáhly do temnot, se jen tak nevzdaly po ztrátě chutné hračky, kterou jsem zřejmě měla být.
Ve všem tom shonu jsem zahlédla vyhublou ženu v zamazaných, roztrhaných šatech - nejspíš ani nebyla tak stará, zdálo se ale, že na ní zanechalo stopy dlouhé strádání. Zuřivě gestikulovala - ať jdeme za ní, ať utečeme tomu polohmotnému děsu. Nebyla sama, ve stínech se skrýval snad její společník, malý vychrtlý tvor, možná kdysi člověk.
Snažila jsem se přimět ostatní k ústupu - ta ženština asi neměla nejčistší úmysly, byla jsem si ale jistá, že nás do pasti neláká. To se mi ale už těžko vysvětlovalo napětím vybičované smečce - Konstantin, jak je jeho dobrým zvykem, pohublého skrčka napadl, ve snaze ho bránit se na nás ženština pokusila seslat závoj spánku. Že prý Strixis nedostaneme, že s námi nazpět nepůjde - to opakovala, když i se svým společníkem ustupovala kamsi do hloubi bažin. Zdálo se, že je jim nepřehledný labyrint tůní a vratkých pěšinek známý, jen za sebou nechali opar temnoty a varování, že se utopíme, pokud se je pokusíme pronásledovat - a nám nezbylo, než se vypořádat s pavučinami i s vírem tak, jak to nejlépe umíme.

Polorozpadlý oblouk portálu se začal plnit obrysy průsvitných dveří. Kněžka znovu odstrčila čenich zvědavého gnolla.
"Ne, nepotřebuji tvou pomoc," zopakovala.
Konstantin se zklamaně odšoural stranou. Nudil se, protivníci po sobě ani nenechali těla, na kterých by mohl hodovat, a dívka ho od obřadu dveří neustále odháněla.
Ostatní se dokázali zabavit samotným pohledem na Aissino představení - ať už nedočkavým, jako Ghar, nebo zvídavým, jako v případě elfky. Pro jednou i Sven sledoval práci jejích rukou a ne vlnění boků.
Dveře se ustálily, přestaly se chvět při každém výdechu. Strohé, rovné linky zakaleného skla - nebo snad ledu - jedinou jejich ozdobou byla klika ve tvaru havraního křídla.
To už byli přichystaní, připravení k odchodu - noc strávená ve světě živých jim snad dodá víc síly než pekelné snění Stínopádu.
Tieflinka stiskla kliku, otevřela dveře.
V její tváři se objevil napřed údiv, potom uvědomění a zděšení, když nahlédla do temnoty za nimi. Spěšně dveře přibouchla, od kliky se rozběhly praskliny a celé kouzlo se sesypalo v tříšti mrazivých střepů.
Otočila se k nechápavým výrazům svých společníků.
Jejich pohledy žádaly vysvětlení a ona si nebyla jistá, co jim má říct.
"Nic tam není…" zašeptala, "Nemůžeme odejít."

Bez možnosti projít na druhou stranu nám nezbylo než se vydat po hrázi dál a hledat útočiště v nepřívětivé vlhkosti bažin. Jako píseň nám znělo náhlé zurčení vody - a jako sen se zdál jiskřivý pramen, který vyvěral z malé skalky vedle cesty, prastará svatyňka bohyně Avandry.
Dlouho jsme neváhali. Těžko jsme mohli doufat v něco lepšího - věnovala jsem krátkou modlitbu patronce poutníků, ačkoli jsem měla pocit, že mě stejně jako má Paní nemůže slyšet.
Snad alespoň ozvěna její moci ochrání náš spánek.