červen, 20. (odpoledne)

Ve srovnání s dalšími církvemi byl kult Královny nepočetný. Služebníci Paní Osudu se nezdržovali pospolu, nestavěli chrámy nebo kláštery. Málokdy se stalo, že by město mělo vlastního Havrana - kněží smrti putovali krajinou od usedlosti k usedlosti, berouce za vděk přístřeším v domech jiných, zářivějších bohů.
Tak je poznal Ghar. Štíhlé postavy v šedých a černých pláštích, vážné tváře skrývající někdy hluboký smutek, jindy netečnost, většinou však odhodlání a smíření se vším, co jim může osud nadělit. Plnili své povinnosti tam, kde bylo třeba, zkoumavýma očima pozorovali běh světa, ukládali mrtvé, ale i léčili ty, jejichž čas ještě nenastal.
Takový byl i Janos Bran, myslel si Ghar. Před touhle bláznivou cestou se s ním krátce setkal v pracovně matky představené. Stál za ramenem velekněžky, tichý a téměř nehybný, a kdyby Ghar z vyslechnutých hovorů netušil, že Janosovy oči nevidí, přísahal by, že si ho kněz důkladně prohlíží. Jako by hodnotil, zda je Ghar schopen ochránit jeho žákyni.
Zato Aiss, to bylo něco zcela jiného. Náladová, upovídaná. Potrhlá a nespolehlivá. Veselá a usměvavá, nebo rozčilená a vzteklá jako malé dítě. Za tu dobu, co ji znal, Ghar mnohokrát pochyboval o její způsobilosti. Jistě, měla své světlé chvilky. Mnohokrát dokázala, že dokáže uchopit značnou moc. Přesto ale nechápal, proč by k ní zrovna ona měla mít přístup.
Tedy alespoň do dnešního dne.

Do čtení závěti zbývá už jen pár hodin.
Po krátké plánovací poradě se Smečkou mě odchytil pán Vendamir a doprovodil mě nazpět k Pírku. Bylo na něm vidět, že má o mě obavy - nejspíš skutečně očekával nějaké nebezpečí - a když jsem mu řekla, že bych se ráda účastnila na oficiální pozici, nezdálo se, že by z té představy byl úplně nadšený. Nakonec ale souhlasil a nabídl mi, abych tedy převzala roli mistra Resvina, který měl přednést stanovisko víry ve věci Spercheiova úmrtí. Resvin prý bude jen rád, když nebude muset jít. Nakonec, proč ne. O co by to ještě mohlo být horší.
Přímo jsem mu neřekla, jaký je hlavní důvod vystupovat takto otevřeně - chci stáhnout pozornost na sebe, aby zbytek smečky mohl jednat relativně nepovšimnutý - ale Vendamir to jistě tuší.
Předal mi krabičku, kterou zanechal Spercheios u paní Alandry. Jakožto součást Spercheiova dědictví bude večer vydražena, pokud závěť nestanoví jinak. Zřejmě příliš důležitý předmět, aby se jen tak válel na voze s ostatními, má být proto až do samotné dražby v mém držení.
Je to malé dřevěné pouzdro ze světlého dřeva, zdobené řezbami větví a listů. Na dotek hřeje, vydává příjemné, živé teplo. Když jsem mluvila s paní Alandrou, tak v jeden okamžik potvrdila to, co jsem předtím tušila, a prohloubila moji zoufalou naději - že Spercheios není tak docela mrtvý, ačkoli živý jistě také ne, a že není dobré, aby to kdokoli zatím věděl. Předpokládám, že s tím to pouzdro nějak souvisí, a nechápu, proč by měla být taková věc dražena, ale doufám, že se to samo včas vyjasní. Nevšimla jsem si žádného víčka nebo zámku, na tom ale zatím nesejde - nemám v úmyslu schránku otevírat, rozhodně ne teď.
Sven, Gaerwyn a Konstantin se vydali napřed na náměstí, kde se bude závěť číst, aby prozkoumali terén a zvážili možná nebezpečí. Sven očividně nesouhlasil s mým plánem dělat ze sebe volavku, ale rozmluvit se mi to nesnažil. Zřejmě pochopil, že by se mu to stejně nepodařilo, a alespoň nás ušetřil další hádky.
Ghar zůstává se mnou. Snad poprvé za dobu, co cestujeme spolu, jsem ho požádala, aby mě chránil. Je to pro něj jistě něco nového, ale zdá se, že to uvítal. Když beru v úvahu Vendamirovy a Alandřiny obavy, myslím, že je na místě, abych měla trochu starost o své zdraví.

Ghar zaklepal na dveře pokoje. "Aiss. Měli bychom jít."
Žádná odpověď. Drakorozený si povzdechl a vzal za kliku. Napůl čekal, že bude místnost prázdná, okna dokořán a vlající záclony - nebo nějaký jiný očividný projev útěku.
Kněžka ale jen stála před malým zrcadlem, překvapeně se otočila. "Promiň, neslyšela jsem tě. Jsem připravená."
"To je…" Ghar hledal správné slovo, "…působivé…" řekl potom pomalu.
Jsou obřadní roucha a obřadní roucha. Jeden druh nosí kněží při běžných každodenních úkonech, většinou jednoduché úbory se znakem příslušného božstva. Ta druhá, slavnostní, mají za úkol připodobnit kněze jejich pánu či paní. Modrobílé hávy a vysoké mitry kněží Erathis. Stříbřité dračí masky služebníků Bahamuta. Živé barvy a zpívající zvonky následovníků Avandry.
Drakorozený si uvědomil, že dnes poprvé vidí obřadní roucho služebníka Paní Osudu. A také připustil, že v Aiss se přece jen skrývá dost důstojnosti, aby mohla nosit barvy Královny.
Černé a rudé peří zdobilo nejen šedé roucho, ale i kněžčinu tvář, spolu s jednoduchými liniemi tvořilo symbol havrana. V mírné úkloně rozestřela černý plášť jako jediné velké křídlo.
"Působivé, ano," zopakoval a tlapou naznačil k otevřeným dveřím. "Půjdeme?"

S družinou pána Vendamira jsme se setkali před náměstím. Na místě byl i notář pověřený čtením závěti - pán Roderik z Bree. Na mou otázku, zda je nějak spřízněný s pánem Aldrikem z Bree, mi Vendamir řekl, že je to jeho neuznaný syn. Spercheios měl s Aldrikem v Sarbatoin nějaké obchodní jednání, a co jsem si pamatovala, Aldrik nevypadal výsledkem setkání právě potěšen. Zajímalo by mě, zda je náhoda, že právě jeho neuznaný syn čte Spercheiovu závěť. Ale tak notář je nejspíš prostě jen notář.
Z Roderika čišela nervozita, zdálo se, že usilovně bojuje, aby se mu netřásly ruce. Chtěla jsem ho nějak uklidnit, pozdě jsem si uvědomila, že povzbudivý úsměv od kněžky Smrti neocení každý.
Když pán Vendamir vydal pokyn svým mužům, aby nám vyklidili cestu, náš malý průvod se přesunul ke dřevěnému jevišti. Vozík s dědictvím zastavil stranou a vojáci se rozmístili kolem, Roderik a já s Vendamirem, jako zástupci města a víry, jsme vystoupali po schůdkách na malé pódium, které už jistě vidělo jak pár poprav, tak nějaké ty bláznivé letní hry. Ghar zůstal stát dole, ale tak, aby mě měl snadno na dosah, a podezřívavě sledoval okolí.
Následovalo čtení rozličných rozhodnutí, soudů a vyhlášek, než se notář konečně dopracoval k samotné záležitosti pána Spercheia. Pán Vendamir vyhlásil, že podle zkoumání města je Spercheios mrtvý a pak přišla řada na mě. Tou dobou už byl Roderik tak nervózní a roztěkaný, že mi namísto předpokládané otázky, na kterou bych mohla odpovědět prostým "ano," položil dotaz jiný a mně nezbylo, než prokličkovat s celou větou. Svědectví Havranů říká, že pán Spercheios není mezi živými,řekla jsem. No, vlastně jsem ani nelhala.
Tehdy vyndal notář ze záňadří obálku se závětí. Mohla jsem slyšet jeho srdce, jak divoce buší. Na okamžik jsem si vybavila Gharovu poznámku, když jsme se s Roderikem setkali - že prý se tváří, jako by šel na smrt.
V okamžiku, kdy Roderik rozlomil pečeť, svět vzplanul.

Výbuch roztrhal nebohého notáře na kousky a kněžku i velitele stráže odhodil z pódia pryč. Z davu zazněly výkřiky překvapení a hrůzy.
Ghar přiskočil k Aiss, ale ta už se omámeně zvedala na nohy - "Jsem v pořádku, jsem v pořádku…" opakovala nejistě. Oba obrátili pohled k rotujícímu stříbrnému válci nad pódiem a oblaku krve, který se kolem něj stahoval a začal nabírat nepříjemné tvary. "Dej na to pozor," nakázala kněžka a už se drakorozenému vytrhla a rozběhla se k nehybnému Vendamirovi.
Ghar vystoupal dva schůdky k ohnisku, ale zastavil, když si uvědomil rázy chladu a tmy, které z něj vyrážely. Tam určitě nechtěl být.
Velitel stráže dýchal, byť slabě - kněžka ve spěchu stáhla rukavice a položila dlaně na jeho tváře, šeptajíc naléhavou modlitbu ke Královně. Otevřela se a nechala proudit vlastní životní sílu. Úlevou vydechla, když Vendamir otevřel oči. Královna si na něj ještě nečinila nárok.
"Držte se stranou," řekla naléhavě, ještě než sám vydal hlásku. "Mohla by tam být zranění, která -"
Přerušil ji řev, hluboký, táhlý, hladový. S obavami se ohlédla - nad troskami toho, co dřív bývalo dřevěné pódium, se teď tyčil krvavý kolos. Tvary mohly být vzdáleně lidské, přelévaly se v rudočerné směsi a tieflinka nakrčila nos, když ucítila smrt a rozklad. A z obou stran se k monstru blížili Konstantin a Ghar, pomalu, opatrně.
"Prostě se držte stranou," zamumlala znovu nepřítomně a vydala se vstříc té zrůdnosti. Krátce spojila dlaně a když pohnula rukama od sebe, zdálo se, že ze vzduchu tká tenká černá vlákna, která si našla svou cestu k cíli a začala ovíjet krvavou zrůdu, stahovat se kolem ní a svazovat obrovské končetiny, až byl na místě pódia jen obrovský černý kokon - který s tupým třesknutím zmizel.
"Vykliďte náměstí," vykřikla a začala obcházet místo, ze kterého se kolos ztratil. "Nezůstane tam věčně, nevím, jak dlouho ho moje pouta udrží," doplnila tišeji, tak aby ji slyšeli Konstantin s Gharem, zaskočení náhlým zmizením.
"Ženy a děti první!" ozýval se bardův hlas odněkud ze zmateného chumlu.
Dav nebylo třeba k odchodu dvakrát pobízet - lidé se cpali k východu z náměstí a brzy se náměstí rozlehla nová vlna vyděšených výkřiků, když se před nimi zvedla zeď z hlíny a kamenů a změnila tak náměstí v dokonalou past. Nebyla cesta ven.
A když už se zdálo, že panika nemůže být větší, objevily se na střechách dvě temné postavy.

Musely to být ony, kdo vztyčil zeď, aby nemohl nikdo utéct. Vyděšený dav, který se přeléval v uzavřeném prostoru sem a tam, byl snadnou kořistí a já jsem až příliš dobře viděla, jak natahují temné spáry a vyzobávají životy bezbranných obětí, získávají sílu.
Gaerwyn, sama ukrytá na střeše jednoho z domů, dokázala jednu z čarodějnic sestřelit na zem - to samotné by jí možná neublížilo, Konstantin ale jistě ano. Na bardův ostrý příkaz vyrazil vpřed a když se po chvilce ryk čarodějnice změnil v chroptění, věděli jsme, že máme o starost méně.
Bylo na čase, protože pouta, která držela krvavé monstrum v mezisvětí, konečně povolila - kolos vyvedený z rovnováhy udělal několik potácivých kroků a pak se začal s duněním hroutit na zem. Jak se v pádu snažil znovu získat balanc, rozmáchl se ohromnýma tlapama a jeden z domů kolem náměstí náraz nevydržel.
S hrůzou jsem sledovala, jak povoluje zeď za zdí a celá budova se skládá v oblaku prachu - a na vrchu toho všeho balancuje Gaerwyn, snaží se nepřiplést se pod trosky a nakonec bezpečně dosedá na pevnou zem, stejně jako druhá z čarodějnic.
A lidé křičí a křičí.

"Někdo je tady uvnitř, naživu!" křikla elfka z krytu za jednou z rozpadlých zdí. "Potřebuju pomoc!"
Kněžka se rozběhla za hlasem, pán Vendamir - teď už na nohou a plně při vědomí - za ní.
"Starej se o to, co lze zabít," ukázala Aiss k bojišti, "Já se postarám o to, co lze zachránit."
Gaerwyn mlčky kývla a znovu vystřelila z kuše.
Ve výšce prvního patra se krčila matka s dítětem v náruči a vyděšeně sledovala, jak se pod nimi drolí poslední zbytky podlahy.
"Podejte mi to dítě!" zavolal na ni Vendamir a natáhl k ženě ruce, ta ale, paralyzovaná hrůzou, jen svírala chlapce v obětí.
"Zkusím tam vylézt," navrhla tieflinka a už se škrábala troskami vzhůru. S Vendamirovou pomocí se nakonec dostala až k vystrašené matce. Klidným hlasem opakujíc, že  vše bude v pořádku, opatrně vymotala hocha z jejích paží a podala ho veliteli stráže.
Zrovna když ženu přesvědčila, aby se jí pevně chytila a nechala se spustit dolů, země se znovu otřásla.
Podlaha povolila a zbytky patra se zřítily.

Měla jsem větší štěstí než ona - vyvázla jsem jen s modřinou, tu ženu si vzala Královna.
Otřesy opět způsobil krvavý kolos - nebo, jak jsem s hrůzou zjistila, kolosy dva. Monstrum se rozdělilo do dvou jen o málo menších variant sebe sama, jedna polovina svírala Ghara v pevném stisku, na druhou vztekle dorážel Konstantin.
Zbývající čarodějnice ležela na zemi a několik šipek, které trčely z její hrudi, dávalo tušit, že si to s ní Gaerwyn vyříkala po svém. Zdálo se, že Sven dokázal přesvědčit lidi, aby se namísto zmateného pobíhání kolem schovaly za provizorní barikády a do domů, které nehrozily přímo zhroucením. Teď stál na okraji kašny a vykřikoval rozkazy a… zřejmě to fungovalo velmi dobře. Pod jeho velením se gnoll i elfka soustředili jen na jedno z monster, na to, které ve své hrudi stále drželo stříbřitý válec, a netrvalo jim dlouho, tvor se rozpadl, rozlil se po náměstí a stejně tak jeho obludné dvojče.

Dunění konečně utichlo. Slyšela sténání raněných a dětský pláč. Štěkání vyděšených psů a v dálce někdo troubil na poplach. Žalostné bučení poplašené krávy. Sykot drolící se suti.
Vydechla. Cítila, jak z ní stále uniká síla, hromadí se jí v dlaních, horká rudá mlha. Věděla, že pomalu slábne, že by to měla zastavit, ale nechtěla. Byli tu tací, kteří už naplnili svou cestu, ale i jiní, jejichž čas ještě nepřišel, a těm bylo třeba pomoci.
Vedle ní se objevil velitel stráže, v náruči dítě, které zachránili z trosek domu. Zpoza beden, ve dveřích a oknech domů se začaly objevovat tváře, vyděšené, špinavé.
"Pane Vendamire..." Letmo se dotkla jeho ramene, sledovala, jak na něm ulpívají provázky rudé mlhy, vpíjí se, pomáhají. Napadlo ji, zda je také vidí. "Ať začnou snášet raněné. Já hned přijdu a podívám se, co se dá dělat"
Vendamir přikývl a odkráčel, už v chůzi rozdávaje příkazy každému, koho uviděl.
Rozhlédla se po troskách pódia. Ghar klečel na zemi, ztěžka oddechoval, pomačkaný, ale očividně naživu. Sven a Gaerwyn se zdáli mít tichou, nicméně ostrou výměnu názorů nad vozíkem s dědictvím. I Konstantin mířil k vozíku, stříbrný váleček v tlapě.
"Konstantine!" zavolala na něj a vydala se k němu.
Gnoll se zastavil, otočil ke kněžce hlavu.
"Konstantine, dej mi tu věc, prosím," řekla pevně, její tón naznačoval spíše žádost, než prosbu. S nastavenou dlaní se zastavila na krok od chlupáče. "Dej mi to, udělám, co je třeba."