Jen tichý dech čtyř spáčů a slabý bzukot portálových kruhů rušily ticho v sále. Kněžka stála nad svou smečkou, nehybná a mlčenlivá. Držela stráž, zatímco spali, sama by usnout nedokázala - a ani nechtěla, v tomhle prokletém místě.
Znovu jich bylo pět. Úniková cesta, na kterou jim Janos ukázal, je přivedla ke Gharovu tělu. Byl potlučený, s ranami podivně zhojenými, ale jeho srdce bilo a snadno ho přivedli k vědomí. Nedokázal vysvětlit, jak unikl z vroucího kotle před branami katedrály - to sice ve smečce vzbudilo pochyby, nebyl ale čas pídit se po odpovědích.
Stezka je vedla síní hádanek, pod zkoumavým pohledem sfingy a jejími neméně zvědavými drápy. Jeden po druhém dokázali odpovědět její otázky - až na Konstantina. Co gnollovi chybí? ptala se sfinga, a i kdyby měl zemřít, kdyby tam všichni měli zemřít, Konstantin mlčel, nevydal ani hlásku. V náhlém výboji vzteku kněžka odpověděla za něj - "Chybí mu rozum!" vyštěkla, z části na sfingu, z části do tváře nešťastného gnolla.
To ještě nebyla poslední ze zkoušek. Síň plná pokladů a divů a portálový kruh tak lákavě vyčkávající otevření. Aissini společníci kráčeli mezi policemi a truhlami, oči rozšířené úžasem, přesto však podezřívaví k nabízenému bohatství.
"Nic z toho nechceme," řekla tehdy kněžka, připomínajíc si slova sfingy. "Kejklířovy dary. Litovali bychom každého jednoho z nich."
A tak jen rozprostřeli pokrývky v modravém svitu portálových kruhů a poddali se spánku, který tolik potřebovali, zatímco kněžka střežila jejich bezpečí.
Stála bez hnutí, pohroužená hluboko do sebe, snažila se truchlit. Ale ani hůl v jejích rukách, kterou Janos nosil, co jej znala, ani těžký plášť na jejích ramenech, ze kterého stále cítila jeho vůni, ani ty nejsladší vzpomínky, které na svého mistra měla - nic nepřinášelo slzy. Cítila jen prázdnotu a chlad.
A tak čekala.
Nakonec jsme Kejklíři nezůstali dlužní ani to přespání. Když jsme odcházeli, Sven přihodil na hromadu mincí několik zlaťáků, co by stál nocleh pro pět v drahé krčmě.
Portál měl být naší cestou ven - nějak jsem ale věděla, že ten, který se nám tu tak lákavě nabízí, je jen dalším trikem, další Kejklířovou hříčkou. Ať by nás vedl kamkoli, bylo by nám to spíš ke škodě, než k užitku.
A skutečně, Gaerwyn dokázala najít ukryté dveře a chodba za nimi nás vedla dál. Prostory to nebyly zdaleka tak honosné, jen hrubě otesaná skála a vlhké přítmí, až se před námi otevřela jen docela malá místnost bez ozdob a v ní další magický kruh.
Věděla jsem, že tohle je portál, který nás má zavést pryč.
Čím blíž ale byl náš odchod z tohoto místa, tím více jsem pochybovala, že odejít chci.
Nakonec, Janos zde byl připoutaný - a ač on poskytoval útěchu a dotek Královny tisícům duší tu lapených, pro něj nebyla žádná Královna, žádná útěcha. A dokud tato doména stála, mělo to tak zůstat.
Dokázala bych sama rozlomit tohle vězení?
S posledním gestem bardova zaklínadla portál vzplanul zeleným a zlatým světlem. Sven se téměř spokojeně pousmál.
"Tak pojďme," vyzval své společníky. "Postavím se čemukoli, co čeká na druhé straně - jen ať už jsme pryč."
Sám bez dalšího prodlení prošel kruhem a ztratil se, Ghar a Konstantin v těsném sledu.
Jen Gaerwyn se otočila na váhající kněžku.
Cítila její pochyby, cítila její touhu zůstat poblíž svého mistra.
Jemně se dotkla ruky, která svírala hůl z šedého dřeva.
"Půjdeš s námi?" zeptala se elfka tiše.
Aiss na ni upřela prázdný pohled, jako by snad ani nerozuměla otázce. Pak, aniž by změnila výraz, sklopila hlavu.
"Ano," řekla prostě.
Gestem pobídla elfku - ta s povzbudivým úsměvem ve tváři přikývla a sama vstoupila do portálu.
Kněžka se ohlédla do stínů za sebou.
Bezhlesně zašeptala dvě slova - a snad se jí vrátila němá ozvěna.
Potom jedinkrát klepla holí o zem a byla pryč.
Stíny ještě dlouho držely její poslední větu.
