červen, 12.

Když se zdá, že se věci srovnaly.
Když se zdá, že se všechno ubírá k lepšímu.
Když se zdá, že by život mohl být zase jako dřív.
Když se člověk nechá ukolébat ke spokojenosti, pak přijde rána.
Je to již několik dní, co zmizel Stříbrňák. Studium Kelsonových knih, občasné setkání v Dračím Oku - nějak jsme se navykli pravidelně se scházet. Všechno tohle mi vyplňovalo čas, kdy jsem čekala, zda se Janos vrátí - a zda pán Spercheios odpoví na dopis, který jsem mu posílala.
Odpověď přišla, bohužel ne taková, jakou bych čekala. Večer přiletěl havran...

"Paní Maeve..." Tieflinka stála ve dveřích skromně zařízené pracovny, tvář bez výrazu.
"Aiss," pousmála se postarší žena za pracovním stolem. "Pojď dál, jak ti mohu pomoci?"
Dívka udělala pár kroků, zastavila. "Odjíždím do Varteny, paní. Mám být přítomna při otevírání závěti pána Spercheia." Mluvila tiše, bezbarvým hlasem.
Představená kláštera pobledla - Aiss věděla, že byl pán Spercheios jejím dobrým přítelem, a mrzelo ji, že jí musí říkat tuhle zprávu. "Kdy? Jak?" zeptala se paní Maeve po chvilce, hrdlo sevřené.
"Není mi známo. Předpokládám, že se to dozvím na místě."
Komnatu naplnilo ticho, i zpěv ptáků přicházel jen jako z velké dálky.
"Sper... Pán Spercheios," začala představená kláštera tiše, "Nebyl z těch, kterým by se smrt dostala snadno na kobylku. Zjisti prosím, co stojí za jeho skonem, a..."
"Udělám, co bude nutné."
"Budeš mít můj vděk."
Aiss mlčky přikývla, obrátila se k odchodu. Jen ve dveřích se ještě na okamžik zastavila.
"Byl to i můj přítel," řekla tiše.

Jste povoláni jako svědci k otevření závěti pána Spercheia, říkala zpráva. Nemohla jsem z hlavy dostat skřípavý hlas opeřence, který mi sděloval vůli vykonavatele závěti. Nemohla jsem se ho zbavit.
Ostatní jsem našla opět u Oka, do jednoho. Jejich reakce, když jsem jim sdělila, že jsme žádáni ve Varteně, a proč, mi sevřela žaludek - vážně pána Spercheia vidí jen jako snadný zdroj jinak těžko získatelných předmětů? Souhlasili nicméně, že den po zítřku vyrazíme na jih, k Varteně. Konstantin žádal, zda bychom mohli prozkoumat Hladovou Tlamu, kde se měli usídlit nějací jeho příbuzní, těžko jsem proti tomu mohla něco namítat, dvoudenní rezerva ke čtyřdenní cestě byla snad víc než dost na takovou malou zacházku.
Když jsem odcházela, zase se rozhořela debata o úžasných bohatstvích, která nás jistě čekají v domě pána Spercheia.

"Stejně jsem toho rohatce neměl rád, pořád do všeho strkal rypák," zaslechla Aiss za zády bardův hlas, když vycházela ze dveří krčmy. Zvedla se v ní žluč, měla chuť se na místě otočit a křičet na barda, dokud by neohluchnul. Místo toho jen pevně stiskla čelisti a svižným krokem se vydala zpět ke klášteru.
Až v klidu svého pokoje, když za sebou zamkla dveře, si konečně dovolila udělat to, co se hlásilo o pozornost od okamžiku, kdy havran vyslovil svou zprávu.
Začala se otřásat vzlyky, které už nedokázala dál zadržovat. Stočila se do klubíčka uprostřed místnosti, skrápěla podlahu rudými slzami. Plakala nejen lítostí nad ztrátou přítele, ale i lítostí nad ní samou, nad nutností brát smrt jako přirozený konec. Přála si být z těch, kdo smí smrt proklínat a snažit se ji přemoci, a pak, pak už jen plakala nad tím, jak moc sobecká je, když takhle přemýšlí.
Usnula na chladné dlažbě a probudila se brzy nad ránem.