červen, 15.

"Dýchá," zaslechla Aiss známý hlas skrze ustupující mlhu nevědomí.
"Bude v pořádku?" řekl někdo jiný.
První se odmlčel. "Zdá se," řekl za okamžik. Další chvilka ticha. "Myslíš..." Zdálo se, že tazatel - Ghar, pomyslela si kněžka - váhá. "Myslíš, že ji dokáže přivést nazpět?"
"Kdo ví." Tenhle hlas patřil Svenovi. "Možná dokáže. Jde o to, jestli smí." Uchechtnutí. Aiss, každým okamžikem blíž vědomí, si vybavila neveselý úšklebek na bardově tváři. "Tolik božstev prochází tímhle světem," pokračoval, "A my musíme trčet v divočině zrovna s kněžkou smrti."
Ucítila na tváři lehký dotek tvrdých drápů, poslední impuls, který ji přitáhl nazpět k vědomí.
Ze všech věcí, které může jeden po probuzení vidět , pomyslela si,To musí být dračí tlama.
"Ghare," řekla tiše. "Co se přihodilo?"

Královna si vzala Gaerwyn. Prohlédla jsem elfčiny rány - zdálo se, že spíš než zraněním podlehla jedu, který málem udolal i mě.
Poslouchám Svenovu flétnu. Nechali mě nabrat síly, zatímco Ghar a Konstantin shání slušný zdroj vody a Sven staví tábor. Spíš ty jeho malé víly. Zdá se, že je vede flétnou, následují její melodii a zdánlivě z ničeho tvoří stany, včetně jednoho většího, který jsem si vyžádala pro obřad. Je v tom něco nezvykle uklidňujícího.
Snažím se poskládat si myšlenky. Všechno se seběhlo moc rychle.
Po menších obtížích jsme Hladovou Tlamu našli, a skutečně, natrefili jsme zde na další gnolly. Proklatí gnollové. Konstantinovou nadšení rychle opadlo, když s nimi hovořil, když se vrátil k nám a sdělil nám, že je musíme zabít, začala jsem mít ošklivou předtuchu.
Mělo nás varovat, že se skupinka chlupáčů, nad kterou jsme rychle získali převahu, zdráhala ustoupit do jeskyně. Když se ta věc vynořila z její hloubky, ovanul mě pach šílenství a smrti. Pamatuji si, jak se přese mě převalila chlupatá hora a hnala se na ustupujícího Konstantina. Pamatuji si paniku, která mě zachvátila, když jsem z těsné blízkosti zírala do očí šílence. Pamatuji si svíravou bolest na hrudi a chuť krve na jazyku, když jsem se snažila chránit svoje přátele mocí, kterou mi propůjčila Paní. Pamatuji si malátnost, která mě přemohla, když můj oběh zaplavil jed, pamatuji si teplo na svém hrdle, když mi medailon od Svena dopřál pár okamžiků navíc.
A pak už si nepamatuji nic.
Vím, že mě ostatní sledují. Čekají, jestli něco udělám. Dokázala bych to. Dokázala bych ji přivést zpět. Ale nevím... Možná bude cena, kterou bude Královna žádat, příliš vysoká, než abychom ji dokázaly zaplatit.
Musím to ale zkusit. Myslím, že jsem kráčela po jejím boku moc dlouho na to, abych dokázala jen tak nečinně přihlížet. A pokud Královna odmítne...
To nejmenší, co můžu udělat, je doprovodit Gaerwyn na její poslední cestu.

Vysvlékla z elfky potrhanou zbroj a složila ji v rohu stanu - později ji také vyčistí, až bude hledat činnost, kterou by zaměstnala roztěkanou mysl, ale teď měla na práci důležitější věci. Pečlivě, měkkými doteky navlhčené látky, začala omývat Gaerwynino tělo. Zvolna stírala bláto a špínu ze světlé kůže, zbavovala elfku prachu cesty a krve a jedu, který potřísnil její bělostnou pleť. Ztracená ve vlastních myšlenkách, chvílemi si uvědomovala, že obdivuje štíhlou stavbu, jemnost a zdánlivou křehkost, když trpělivě sledovala nepříliš zvlněné linie těla. Když byla hotova, vzala do ruky hřeben, dlouho rozčesávala hnědé kadeře - mimoděk se k nim několikrát sklonila, i ve smrti voněly svěžím listím a rosou - aby je pak rozestřela na elfčina ramena. Její plášť posloužil namísto bílého plátna, Aiss jím přikryla tělo, než se vydala ven, do tmy.
U slabého ohníčku seděl Ghar - o pár kroků dále registrovala kněžka spícího Svena. Cítila z něj napětí, ve spánku téměř neznatelně pohyboval rty. Konstantina ani jeho bratra nebylo nikde vidět a Aiss si znovu uvědomila, jak moc ji to zneklidňuje. Když dívku zaznamenal, drakorozený k ní otočil tázavý pohled.
"Na Gaerwyn nesmí nikdo sahat. Obzvláště ne Konstantin," řekla tiše. "Vrátím se do rána."
"Kam chceš jít?" zeptal se Ghar obezřetně.
"Vrátím se," odvětila tieflinka, zjevně bez úmyslu povědět něco bližšího.
Po mnoho úderů srdce kráčela do noci, do temnoty, až si byla jistá, že došla někam, kam ji nebude moc sledovat ani Konstantin. Především ne Konstantin.
Pak, v místě, kde byl Stínopád na dosah ruky, zavolala svou Paní.

Janos to dělal nerad. Říkal, že není hloupější služebník víry, než ten, který napíná trpělivost svého patrona. Setkávali jsme se takovými, kteří volali své pány pro každou hloupost, vzývali je před každým jídlem, snad se i ptali, jaké si mají ten den obléct roucho. Má služba má být tichá, věrná, trpělivá, říkal mi často Janos, a mohu doufat, že až to budu skutečně potřebovat, Královna bude shovívavá.
Šla jsem dlouho, dokud jsem necítila hranice světů slábnout. Pak, když jeden chybný krok mohl znamenat pád do temnoty Stínopádu, zastavila jsem. Dál jsem jít nemohla, pokud jsem se chtěla vrátit. Nečekala jsem dlouho, brzy se na mou tvář sneslo několik vloček, ve vzduchu byl cítit chlad a vlhká hlína, a já jsem směla položit svou otázku.
Dostala jsem odpověď.

Svena probudil chlad - les se prostě nestačil přes den prohřát, slunce se do těchto míst dostávalo jen těžko. Zvedl se, aby přiložil. Paladin seděl schoulený u ohniště, spal. Stejně tak Konstantin, ze tmy se blýskaly oči jeho bratra, který zřejmě držel hlídku.
Chvíli foukal do pohaslých uhlíků, potom Sven zaslechl kroky - hyena však nevypadala znepokojeně, proto usoudil, že nehrozí žádné nebezpečí. Zapochyboval o tom, když se ze stínu stromů vynořila kněžka - byl si vědom jejího stínu, třeba že ona si ho nepřipouštěla, a zneklidňovalo ho, že neví, kdy ji může zase přerůst. Nezdálo se však, že by teď byla v jeho moci.
Tieflinka se na Svena nepřítomně podívala a po tváři se jí mihnul kratičký záblesk úsměvu.
"Um... Kde jsi..." zaváhal. Měl pocit, že ho stejně neposlouchá.
"Smím," vydechla namísto odpovědi a dál pokračovala ke stanu, ve kterém ležela elfka. Když ho míjela, uvědomil si bard, že z ní táhne chlad - ne nepřirozený chlad temnoty, prostě jen chlad někoho, kdo se za zimního dne vrátil z venku do místnosti. Natáhl se a zachytil uschlý list, který se jí zamotal do vlasů.
Aniž by zaváhala nebo zpomalila, zmizela mezi plachtami a noc zase ztichla.
Upustil list do ohniště - vrstvička námrazy, která ho pokrývala, se rychle vypařila, lístek se zkroutil a vzplanul.
Sven přiložil několik větví, zabalil se do deky a za chvilku znovu upadl do neklidného spánku.

Přesně jsem věděla, co musím udělat. Ze samotného zápisu obřadu, tak, jak jsem jej zaznamenala do své knihy během návratu z Col Fen, jsem přespříliš moudrá nebyla, až teď jsem pochopila proč. Vědomost, kterou jsem získala během svého krátkého jednání s Paní, byla tak křehká, tak... neuchopitelná, že ji nemohlo zachytit žádné písmo. Ale já jsem teď už věděla, co se ode mě žádá.
Bolelo to, když se svlékaný rukáv dotýkal zkrvavené paže, ale brzy jsem na bolest zapomněla. Od ramene ke kořeni prostředníčku byla kůže ozdobená krvavými ornamenty, složitou sadou znaků, která mě měla dovést ke Gaerwyn. Stejně tak jako tam v lese, vyčistila jsem svoji mysl a nechala ruku, ať vedená duchem Královny sama vykreslí cestu, kterou už znala. Drápky zanechávaly v elfčině bělostné kůži hluboké stopy, až tady jsem si uvědomila, jak moc jsem musela zranit sama sebe. Vytvořila jsem věrné dvojče krvavého tetování, které teď zdobilo mou levou paži. Přestože se jednalo o přesnou kopii, v něčem se ornamenty lišily - moje zranění zmizí v okamžiku, kdy elfku přivedu zpět, Gaerwyn se však jizev nikdy nezbaví.
Janos mi říkával, že při službě Královně se jeden občas cítí osamělý. Sama jsem mnohdy sedávala u mrtvých, doprovázela je na jejich poslední cestu - ani tehdy jsem se však necítila tak opuštěná, jako když jsem teď měla ulehnout vedle zesnulé přítelkyně, abych ji přivedla nazpět.

Nad zvlněnou krajinou zuřila vichřice. Vítr skučel mezi kameny, ohýbal stébla zažloutlé trávy, chomáče vřesu, trnité keře. Těžká šedá mračna se zběsilou rychlostí hnala po obloze, jejich tmavá barva slibovala déšť, který však nepřicházel. Kam až oko dohlédlo, země se mírně vzdouvala a zase klesala, mírné pahorky a mělká údolí občas přerušil zub skaliska, studený šedý kámen, nebo malý potok s temnými tůněmi.
Nad tím vším, na jednom z vyšších pahorků, stály dvě ženy. Počasí jako by se jich netýkalo, prudký vítr, který jinde rval zbytky listí z hlodášových keřů, se tady měnil na lehký, byť chladný vánek, který si pohrával s jejich vlasy. Stály zabrané v neuspěchaném rozhovoru, věta zvolna následovala větu, jako by mohly stát a povídat si po celou věčnost. Vyšší z nich byla zahalená v prostém rouchu, a ač jinak nevypadala na víc jak třicet lidských let, její oči a rty byly obklopené vějířky vrásek a dlouhé černé kadeře prokvétaly stříbrem. Ta druhá jistě není čtenáři neznámá, sličná Gaerwyn, sama teď oblečená v jednoduchých šatech.
V elfčiných očích se zračilo jisté rozčarování, pozorovala bouřný obzor, vážila slova, která jí ta druhá právě řekla. Chystala se zrovna odpovědět, když její pozornost upoutal havran, který se snad vyloupl z čistého vzduchu a přistál na trávě kousek před ní. Jednoho ptáka následoval druhý a brzy i celé hejno, ukřičené klubko bijících křídel.
Křik umlkl, jak se hromada peří postupně zvedla a zformovala v Havraní kněžku. Aiss se ztěžka nadechla, až potom otevřela oči. Namísto šatů ji zakrývaly jen příležitostné havraní brky, jako by místy její přeměna nebyla dokonalá a zůstala z části havraním hejnem. Levá paže volně svěšená, lesknoucí se krví, z konečků prstů opadávaly kapky do trávy. Tohle všechno však Gaerwyn jen těžko vnímala, konsternovaná skutečností, že je kněžka tady, ve světě, kterému nenáleží.
"V'lon tuennor, enekrann? " zeptala se tiše, nechápavě.
"Gaerwyn..." řekla konečně tieflinka, oddechla úlevou - příliš dlouho elfku hledala, příliš dlouho byla havrany, už se bála, že pouto ornamentů selhalo a že ji nenajde. Unaveně se pousmála. "Nerozumím ti, prosím."
Elfka šlehla pohledem po své společnici - nezdálo se, že ona by si všimla přírůstku, i když Gaerwyn zaujatě sledovala, snad kvůli výstředním výkřikům do prázdna. "Co tu děláš? Jak ses sem dostala?" otázala se Gaerwyn znovu jazykem, který byl kněžce bližší.
Ta se rozhlédla po krajině zmítané větrem. "Nevím. Nešla jsemsem . Šla jsem za tebou." Odmlčela se, podívala se zpět na elfku. "Pojď se mnou nazpět, Gaerwyn."
Gaerwyn svraštila obočí. "Proč bych měla?"
"Tvůj úkol, tam na druhé straně," neurčité gesto, několik pírek odletělo s větrem, "Nedokončila jsi svůj úkol. Královna tě..." Aiss si odkašlala, jako by se jí těžko říkalo, co se chystala sdělit. "Královna tě nechce přijmout. Bloudila bys... Bloudila bys mezi světy, bez kotvy, bez cíle. Bez šance jít vpřed nebo nazpět..."
"Tak úkol, eh?" Elfka se ušklíbla. "Takže vlastně ani nemám možnost volby, že?"
"Vždycky je tu možnost volby," odpověděla tieflinka zastřeným hlasem, jako by jen opakovala něčí slova. "Nemůžu tě nutit."
Gaerwyn chvíli mlčela, ruce založené, pohled upřený k obzoru. V jazyce, kterému kněžka nerozuměla, si vyměnila několik slov s vysokou ženou - ta ji stále jen se zájmem sledovala, k Aiss zcela netečná.
"Mám důvod jít nazpět," zašeptala elfka nakonec. Nakročila se ke kněžce. "Um... Pomůžeš mi?...prosím?"
"Proto jsem tu." Aiss k dívce pozvedla zkrvavenou levou ruku, nabídla jí svou dlaň.
Gaerwyn na ni váhavě pohlédla, pak, s odhodlaným nádechem, ruku přijala. V okamžiku, kdy se kněžčiny prsty sevřely kolem jejích, elfka překvapeně zamrkala. "To... bolí," vydechla ztěžka, ale pak ji začalo rychle, milosrdně opouštět vědomí.
"Promiň mi," zaslechla ještě, ucítila pevný, něžný stisk tieflinčiny volné paže, jak ji přivinula na svou hruď, a pak už jen jemné doteky havraního peří.

Nesla jsem ji tmou i světlem, místy, která bych nedokázala pojmenovat - cesta zpět nebyla tak obtížná jako moje cesta za Gaerwyn, trvala však déle, nakolik jsem dokázala vnímat čas. Blouznila, když jsem ji unášela nazpět k životu, často šeptala jméno Gailin, často ji volala. Nevím, kdo je Gailin, ale předpokládám, že je snad nějak spjatá s Gaerwyniným úkolem na tomto světě. Zdá se mi ale, že si nepamatuje, že by mi při cestě cokoli říkala, nechám to proto zatím být.
Od chvíle, kdy se probudila, promluvila jen pár slov - a to jen tehdy, když jsem ji o to sama požádala, abych se ujistila, že je v pořádku. Jinak zůstává tichá, zamyšlená. Nečte se mi v ní snadno, ale zdá se mi, že je chvílemi zhnusená sama sebou. Věřím ale, že se to časem srovná.
Jak jsem tušila, moje rány se beze stopy zacelily. Elfčiny se hojí poměrně rychle, ale už teď je vidět, že její ruka zůstane pokrytá jizvami. Němí svědkové jejího dluhu Královně, nezdá se, že by jí ornamenty přespříliš vadily. Ne více než to, že se musí dotýkat sama sebe.
V táboře je ticho. Všichni jsou... zamlklí. Snad u Ghara jsem viděla něco jako úlevu, i když co soudit přes jeho dračí rysy. Konstantin to snad bere jako samozřejmost, že jsem ji přivedla nazpět... A možná mě to ani nepřekvapuje, Konstantin, obklopený pachem smrti... No a Sven, jako vždy případ sám pro sebe. Nevím, jestli vůbec zaregistroval, že je Gaerwyn zpátky, když kolem něj prošla, stěží zvednul zrak.
Jaký tohle má smysl? Přijdu si mezi nimi tak strašně... bezmocná.
Spát, potřebuji spát.