červen, 20.

Jakkoli bych se chtěla na pána Vendamira zlobit za to, že mě nechal uspat, jde to jen těžce. Nepamatuji se, kdy jsem si naposledy tak dobře odpočinula. Žádné zlé sny, žádný tísnivý pocit.
Předpokládám, že na tom má svůj podíl i skutečnost, že je Stín pryč. Předtím jsem si ani neuvědomovala, jak moc mě tížil. Je to sice úleva, nemůžu říct, že ne... Na druhou stranu bych asi stejně byla radši, kdyby byl stále se mnou, kde ho mám po většinu času pod kontrolou, než aby pobíhal tam někde venku s Metodějem. Nemluvě o tom, že jsem si jistá, že to zdrží můj návrat domů. Touhle dobou už by měl být Janos nazpět, tak ráda bych se přesvědčila, že je v pořádku...
Dnes večer proběhne čtení závěti pána Spercheia. Vendamir mi zařídil schůzku s paní Alandrou, každou chvíli by mě k ní měl zavést. Ostatně, ona sama se mnou chtěla mluvit a věřím, že má co říci.
Nechala jsem donést vzkaz smečce, že je vyhledám, jakmile to bude možné.
Nemůžu se dočkat, až to všechno skončí. Modlím se k Paní, aby dnešek přinesl odpovědi.

"Nikdy bych nevěřila, že může Spercheios prostě... zemřít. Právě on." Paní Alandra zamyšleně vložila do úst jahodu. "Vždy se na pár let ztratil, aby se zase objevil odnikud, s těmi nejneuvěřitelnějšími historkami pro pobavení dětí. Ale že by zemřel..."
Odmlčela se, snad čekala nějaký postřeh od kněžky. Ta však jen tiše seděla, mezi prsty žmoulala jeden jediný oříšek.
"Většinou jsem to byla já, kdo za ním běžel s prosíkem," pokračovala čarodějka. "Proto mě překvapilo, když přišel s tím, že potřebuje moji pomoc. Něco u mě uschoval a žádal mě, abych tě přivolala, kdyby se mu něco stalo."
"Ten havran byl vaše dílo," odpověděla si tieflinka na otázku, která jí ležela v hlavě několik dní.
"Ano. Zdálo se, že na tobě Spercheiovi záleží." Alandra se na dívku významně podívala.
Kněžka se pousmála, oči upřené na svoje ruce - nebo snad na rukavice z jemné bílé kůže. "Troufla bych si říct," řekla pak, pohled zvedla k paní Alandře, "Že jsme se za tu krátkou dobu poměrně sblížili. Přinejmenším on si dokázal získat mou důvěru a to není něco, co rozdávám za milý úsměv. Na druhou stranu, bylo by ode mě troufalé namlouvat si, že jsem snad dokázala byť jen poodhalit jeho tajemství."
Alandra přikývla a v místnosti bylo zase chvíli ticho. Znovu ho prolomila čarodějka.
"Šedivcův dům, v tom máte prsty vy, že?"
Aiss pokrčila rameny. "Ano," odvětila klidně. "Přišli jsme sem s jedinou stopou a tou byl Šedivec. Jen se ukázal být něčím jiným, než jsme čekali. I když nevím, co jsme vlastně čekali." Dívka se krátce kousla do rtu. "Tohle proklaté město. Komu tak věřit. Mohli jsme klidně zabít jedinou osobu schopnou pomoci a nejspíš bychom to nikdy ani nezjistili." Uvědomila si, že rozčileně mrská ocáskem - pomalu se nadechla, aby se uklidnila. "Měla jsem tušit, že nevzejde nic dobrého z místa, na které nás poslala Kylara..."
Paní Alandra zpozorněla. "Kylara? Ta zmizela v noc požáru, nepodařilo se ji vypátrat."
"Našli jsme ji v Hladové Tlamě. Zachránili jsme ji z chapadel nějaké obludnosti, ale pak se mi ztratila v temnotě. Jen nám řekla, že máme hledat Šedivce. Předpokládám, že je naživu, všechno sleduje z povzdálí a náramně se baví..." Kněžčin tón dával jasně najevo, že by jí zřejmě vadilo jen málo, kdyby se mýlila a Kylara byla ve skutečnosti mrtvá.
Čarodějka si udělala několik poznámek na papír. Potom se zahleděla z okna. Když začala znovu hovořit, zdálo se, že je myšlenkami jinde. Dívka v jejím hlase cítila hořkost a led.
"Janos o tobě vždycky hodně -"
"- vyprávěl, ano," dokončila větu Aiss. "To on dělává, jak se zdá."
Paní Alandra se beze špetky veselí usmála. "Vždycky mě zajímala jedna věc, pokud dovolíš."
"Jistě, ptejte se," přikývla kněžka. Nálada v místnosti už těžko mohla být chladnější.
"Skutečně tě našel na ulici?"
"Ano. V jedné obzvláště ošklivé postranní uličce v malém přístavním městě na jihu."
"Zajímavá náhoda," poznamenala Alandra bez nadšení.
"To, že mě tam náhodou našel neznamená, že nevěděl, co hledá," zakončila kněžka.
"Pravda." Čarodějka seděla nehybná, oči upřené na koruny stromů venku. "Nebudu tě dál zdržovat, sama mám ještě dost práce," řekla po chvilce. "Vendamir tě vyhledá a dostaneš přesné instrukce."
Aiss vstala za židle. "Rozumím," kývla a zamířila ke dveřím. "Předpokládám, že se uvidíme večer?" zeptala se ještě, ale paní Alandra neodpověděla. Ani se nepohnula.
Kněžka vteřinku počkala, pak vyšla z pokoje a zavřela za sebou.
Nemusela hádat, co paní Alandru dráždí. Věděla přesně, kdo tahle žena je a kde se jejich osudy překřížily. Věděla to od okamžiku, kdy ucítila její parfém.
Těžko se zapomíná na tu jemnou vůni pomerančů.

*

"Je krásná?"
Dotaz přišel bez varování a přetrhl jak Janosovy myšlenky, tak zpěvnou melodii, kterou brnkal na loutnu.
Obrátil nevidoucí pohled k dívce. "Co prosím?"
"Jestli je krásná. Ta s vůní pomerančů."
Kněz se pousmál, nevesele, snad trochu omluvně. "Ano... Věřím, že ano." Mnohokrát měl možnost sledovat špičkami prstů linky vznešeně řezané tváře. K tomu zrak nepotřeboval.
Plamínek dívčiny duše, jediná věc, kterou bezpečně viděl v temnotě, se jemně mihotal, rozčilený a roztřesený.
"Vracíš se k ní častěji, než ke kterékoli jiné," pokračovala sklesle. "Cítím ji na tobě, když přicházíš domů."
Janos si povzdechl. Aiss měla neobyčejný talent vžít se do jeho vnímání světa, kde vůně zastupovaly roli obrazů, a teď si přál, aby to tak nebylo. "To je asi pravda. Netušil jsem, že ti to vadí." Odložil loutnu a natáhl se k tieflince - chtěl chytit její ruku, aby vytušil, co se jí honí hlavou, ale jen se jí dotkl prsty, ucukla. Když nemohl číst z dívčiny tváře, Janos se rychle naučil odezírat namísto toho z doteku ruky a tohle bylo, jako by se k němu otočila zády.
"Možná nevadilo," sykla nešťastně a podrážděně. "Dokud to byly jen neškodné známosti. Na téhle ti záleží."
"Jsme si blízcí, ano..." Uvědomil si, že dívka se k němu nechová jako k bratrovi už nějakou dobu - došlo mu, že netuší, jak už je to dlouho, a nechápal, jak si mohl té změny nevšimnout. Možná kdyby se tak zoufale nesnažil upnout svoji pozornost jinam...
"Miluješ ji?" zeptala se, hrdlo sevřené.
Zaváhal. Zbytečně, říkal si, odpověď přece znal dřív, než otázku položila. Přesto ji chvilku převracel v hlavě, jako by se chtěl ujistit.
"Ne," řekl nakonec prostě. Nadechl se, chtěl něco dodat, ale dívka ho přerušila.
"A ona? Miluje tě?"
"Nevím," odpověděl po pravdě. "O takových věcech nemluvíme."
Bylo ticho. Po chvilce se kněz znovu pokusil vyhledat Aissinu dlaň, tentokrát zůstala, dokonce jemně opětovala stisk. Neznatelně se chvěla, ale cítil, jak z ní opadává napětí.
"Povíš mi teď, co se děje?"
"Já..." Dívka se odmlčela, přemýšlela. "Už nejsem dítě, Janosi. Možná nejsem dospělá, rozumná žena s jasným plánem do budoucnosti... ale už nejsem dítě. Vím, že jsi mě kdysi dostal darem. A vím, že ti mě zase jednou vezmou. A především vím, že v čase mezi tím tu mám být pro tebe. Nevím, jestli to je předurčení nebo moje přirozenost, ale... nechci proti tomu bojovat. Nikoho jiného nedokážu... totiž..." Janos cítil, jak se jí znovu rozbušilo srdce nervozitou. "Chtěla jsem říct... Pokud mě necháš plnit moje poslání... Tak bych ráda, abys věděl, že tě -"
Položil jí prst na ústa, její ruku přitáhl ke svým a lehce ji políbil na zápěstí.
"Chci, abys tu byla pro mě. Ostatní je minulost."
Aiss se naklonila k Janosovi, tváří se otřela o jeho krk a spokojeně vydechla.
"Takovéhle předurčení vůbec nevypadá špatně..."