DnD: Amazing Adventures - Aissiny zápisky

květen, 25.

Je to takové… nezvykle klidné. Probudit se ráno ve své posteli, v klidu se věnovat svým věcem, nemuset bojovat s nestvůrami z podzemních rozměrů… Ale… lhala bych sama sobě, kdybych řekla, že jsem si tu výpravu neužila. Je to šílená skupina, ti, se kterými jsem cestovala, ale… tak nějak mi to chybí. Ta možnost pohádat se hned ráno, pak dopoledne, pak chvíli bojovat na smrt mezi sebou, nebo o život bok po boku… pak se zase pohádat… a pak zase… Vlastně, podívám-li se na to z tohoto úhlu pohledu… Jsem ráda, že jsem zase tu a nemusím se s nikým tak moc hádat.
Když jsme se nevraceli z Col Fen, Janos se mě vydal hledat. Zaslechla jsem něco o tom, že došlo ke hlasité hádce mezi ním a paní Maeve - nedovedu si představit, co by jeho, zrovna jeho, dokázalo přimět ke křiku… Všechny naše hádky jsem vždycky odkřičela já, zatímco on jen s klidem - a často s úsměvem, který mě přiváděl k nepříčetnosti - tiše mluvil. Teď nemá smysl, abych se vydávala já za ním, to bychom se také mohli honit po mapě několik měsíců. Říkal prý, že se vrátí s letním slunovratem, do té doby zůstanu zde. Stýská se mi.
Skupina se tak nějak… rozutekla. Ghar, co jsem tak zaznamenala, se vydal do Kalle do Bahamutova chrámu, nějaké paladinské záležitosti. Asi se šel zpovídat z těch průšvihů, které nás nechal udělat. Nezávidím mu to. Gaerwyn se někam tiše vypařila asi druhý den po našem návratu. Zřejmě má svou práci jinde, cokoli to je... Nemůžu říct, že by se za tu dobu, co jsme spolu strávily, nechala moc poznat.
Konstantin s Metodějem zůstali ve městě - několikrát jsem s Konstantinem mluvila, jak se zdá, má značný zájem na tom poznat blíže lidskou kulturu. Proces poznávání, jak to tak vypadá, podle něj zahrnuje to, že se na několik hodin posadí na jedno místo a zírá na zkoumaný objekt - ať je to obchod, krčma, nebo zpovědnice v chrámu. Když je tak šťastný - tak proč ne? Je to lepší, než aby se snažil zmíněné věci ochutnávat...
I Sven zůstal v Sarbatoin, poznává zdejší kulturu - alespoň tolik kultury, co lze najít na cestě mezi krčmou a nevěstincem. Sven. Měla jsem pocit, že bych se měla pokusit nějak srovnat ty spory, co jsou mezi námi. Třeba pořádný dík za to, že osvobodil Janose, byl jistě na místě - jenže jak to dopadlo...

Kytici kopretin v rukou, dívka mířila ke krčmě U Dračího Oka, kde měl bard přebývat. Doufala, že ho najde tam, protože hledat ho v nevěstinci vážně nechtěla. Když ho zahlédla, kterak se k "Oku" sám vrací, pod růžky se jí vylíhl nápad a na tváři rošťácký úsměv. Nevědomky zastříhala ušima a rozběhla se vstříc jeho zádům, s plánem přepadnout ho skokem. Jenže dlažba, ulice po dešti a kopýtka, to je zrádná kombinace.
Sven za sebou uslyšel čilý klapot - "Pět, čtyři," - nemusel se zamýšlet dvakrát, aby věděl, co se na něj řítí - "Tři, dva," - a nehodlal se nechat zaskočit - "Jedna," dopočítal v duchu, a otočil se. V týž okamžik Aiss sjela noha po vyviklané dlažební kostce a plánovaný skok na bardova záda se změnil v let plavmo s klouzavým přistáním na dlažbě.
Půlelf shlédl dolů, na tvářičku zrudlou rozpaky. "Jsem zvyklý, že mi dívky padají k nohám," řekl pobaveně, "Ale od tebe jsem to v pravdě nečekal."
Dívka sebrala ten zbytek hrdosti, který jí v ten okamžik zbýval, a podala mu směs roští a bílých okvětních plátků, které bývaly kopretinami. "Ani jsem ti nepoděkovala za tvou pomoc Janosovi... Přijmi tedy prosím můj dík a tyhle..." šlehla pohledem k pozůstatkům ve své ruce, "...květiny..."
Sven se natáhl pro zdevastovanou kytici. "Ty květy by se stejně jednou odebraly ke Královně, bylo zbytečné je zabíjet," poznamenal a nabídl kněžce ruku, aby jí pomohl na nohy.
Ta však stáhla rty do dotčené linky, nabízenou oporu ignorovala a zvedla se sama. "Zapomeň, že jsem se vůbec o něco snažila," řekla tiše, načež se vydala zpět ke klášteru, netečná k několika šťavnatým poznámkám přihlížejících.
Bard se za ní krátkou chvíli díval, pak pokrčil rameny a zamířil nazpět k Oku.

Tvrdohlavý, nafoukaný bard... Proč jsem se vůbec pokoušela, mohla jsem to čekat.