DnD: Amazing Adventures - Aissiny zápisky

(stále březen, 19.)

Ztrácím pojem o čase.

Přeju si, aby to už skončilo, už chci pryč, tak strašně bych chtěla pryč... Knihovna je... není tak docela prázdná... Sídlí tam pár duší, poznala jsem v nich Marvina, chlapce, který studoval pár roků nade mnou, a otce Lebharlana, knihovníka. Nebyli z nás úplně nadšení... především když jsem se jim snažila vysvětlit, že by se měli nechat odkázat do říše Královny. Protože se ale zdálo, že to je to místo, kde můžeme nalézt, když ne odpovědi, tak alespoň nápovědu, došli jsme k závěru, že se tam chceme dostat, nějak... Ne v počtu tří lidí, ovšem. Museli jsme najít Gaerwyn a Konstantina s Metodějem.
Našli jsme je, svým způsobem. Nebo oni našli nás. Gaerwen jsme našli dokonce dvakrát... Jak se zdá, nějaký místní přízrak na sebe vzal její podobu, a po pravdě, chvíli nás i slušně mátl... Přibližně do okamžiku, než se nám pokusil vyřvat mozek z hlavy... Gaerwyn naštěstí očividně neměla problém s tím, že zabila sama sebe...
Pak ta chapadla. S tím přízrakem jsme se bili uvnitř chrámu a nejspíš je to trochu nabudilo, vylezla kruhu uprostřed a lehce otlapkávala Ghara... Naštěstí neměla moc výdrž.
Vztahy ve skupině jsou napjaté. Konstantin prohlásil, že Sven už není vůdcem smečky, a jeho to nějak vzalo. Teď se... začal bít s Metodějem? Cože?
Ne, nechci to vědět... Jdu se podívat na Janose.

Jsem z toho všeho... tak hrozně, hrozně napjatá. Mám pocit, že se musím každou chvíli sesypat. Ta socha... Janos... Jsem si jistá, že je to on. Je to on, a strašně, strašně, strašně zoufalý... Nikdy, za ty roky, jsem u svého bratra necítila takové příšerné zoufalství. Vlastně jsem na to přišla díky Gharově slabosti pro pohádky, navrhnul mi, jestli bych ho nedokázala probudit polibkem (po pravdě, také mě to napadlo, ale nechtěla jsem znít před ostatními hloupě)... Probudit jsem ho nedokázala, ale dokázala jsem ho číst... Musím mu pomoct, musím.
Kolem kláštera se stahují nemrtví. Musíme jednat rychle, je jasné, že je sem táhne naše životní síla.

~stránka je místy zamazaná několika kapkami krve~
Já... nemůžu. Jsem z nich tak hrozně... nešťastná, vzteklá. Hádáme se mezi sebou, pořád. Vrátili jsme se do knihovny ve snaze vyjednávat. Nezačala jsem úplně dobře, to uznávám, ale myslím, že nakonec by se mi podařilo přesvědčit otce Lebharlana, aby nám pomohl. Kdyby se Sven celou dobu nepokoušel je rozčílit. Snažila jsem se připomenout jim Janose a vysvětlit, jak moc pro mě znamená pomoct mu... Zdálo se mi, že jsem na správné cestě, otec Lebharlan mi vydal jakousi knihu... Pak ale najednou, jestli to bylo něco, co jsem řekla - nebo něco, co udělal Sven, nebo já nevím, zmizeli, a najednou šlo všechno strašně rychle, Sven se pokusil ukrást nějakou knihu - uspěl, jak jsem později zjistila - Lebharlan s Marvinem se ho pokusili zastavit, do toho se Konstantin snažil celou knihovnu zapálit...
Jsme teď v přední knihovně, všichni. Uklidila jsem se stranou a sesypala se, snažím se dát dohromady, zatímco tohle píšu. Sven má tu knihu, kvůli které se to nakonec tak rozpadlo... Já jsem si přinesla svazek, který mi dal Lebharlan, ale nejsem z něj vůbec moudrá. To, co se tu píše - to málo, kterému rozumím - a pak kresby... jediné, co z toho dokážu vyčíst je něco o holi. Janos, tam venku, nemá u sebe hůl, to jsem si všimla. Málokdy bez ní chodil, pomáhala mu v orientaci...
Sven trvá na tom, že mi Lebharlan lhal... Já ale nemám v nejmenším chuť mu věřit. Mám v plánu podívat se do našich pokojů a zjistit, v jakém jsou stavu - třeba tam najdu něco, od čeho se odrazit v dalším pátrání. Trvají na tom, že nepůjdu sama. Co nadělat... zřejmě mají pravdu, se všemi těmi nemrtvými kolem.

Ticho, klid. Klid... ticho. Jsem v Janosově pokoji, svůj jsem přenechala Gaerwyn. Sem nikoho nepouštím, je to... moje místo. Moje.
Naše pokoje, tak jak si je pamatuju. Zdají se netknuté tím, co jsme viděli venku. Jako by je něco.. chránilo. Doopravdy, něco je chrání... chodba, která k nim vede, byla mysticky maskovaná. Místnosti vypadají, jako bychom odešli včera...
Našla jsem Janosovu hůl. Jsem si jistá, že je to ona, poznala bych ji i kdekoli, kdykoli... Jenže Sven říká, že pokud Janos není mocný mág - a to on přece není... - tak nemůže být jeho. Nechápu, nevím... Je jeho a jsem si tím naprosto, naprosto jistá...
Rozhodli jsme se, že tu přespíme - je to zřejmě jediné bezpečné místo k odpočinku. Zamkla jsem se v Janosově pokoji a provedla rituál ticha... Nestojím o to, aby poslouchali, jak brečím ze spaní. A vím, že budu, proklaté krvavé slzy...
Jdu znovu studovat Lebharlanovu knihu. Snad na něco přijdu... Musím na něco přijít. Musím.