DnD: Amazing Adventures - Aissiny zápisky

květen, 28. - večer

Někdy mám pocit, že je tohle město prokleté - nebo že jsme snad prokletí my. Jako by nestačilo, že se k nám problémy stahují jak supi k mršině, ještě musíme neustále narážet na takové věci jako třeba... no, jako třeba utržený vůz naložený kamením.
Sven a Konstantin se v Uličkách pokoušeli doptat, kde zrovna sídlí Bobova banda - zdálo se mi, že hlavním výsledkem jejich snažení je to, že celé Uličkyvědí, že hledáme Bobovu bandu a Stříbrňáka. Ale třeba to byl jejich úmysl, neměla jsem odvahu se zeptat. Nakonec vyzjistili, že se teď Bobo a jeho pacholci zdržují v opuštěném skladišti u staré výpusti - tam, co dřív skladoval věci obchodník Kirsch, než se mu přihodila ta ošklivá věc.
Měli jsme v plánu hned se tam vydat (tedy, Sven s Konstantinem to měli v plánu, já neplánuju), ale když jsme stoupali Železnou uličkou - ta prudká, co vede od Náměstíčka směrem k malému hřbitovu - kameníkům se zřejmě utrhl vůz a hnal se dolů ulicí. Bez problémů jsme uskočili, jenže Konstantin zmerčil dole dítě, přímo v dráze vozu. Nikdy jsem ho neviděla běžet tak rychle, smetl holčičku do bezpečí, těsně před tím, než to jeho samotného semlelo pod vozem, který se vzápětí rozbil o zeď. Na chvíli jsme si mysleli, že jsme o Konstantina přišli - než jsme k němu ale doběhli, sám se zvedl na nohy, oklepal se - a opět se poroučel k zemi.

Kněžka zkontrolovala poslední obvaz - "Víc pro něj teď udělat nedokážu," řekla tiše, "Ale myslím, že bude brzy v pořádku. Jen potřebuje odpočinek."
Ve stáji Dračího Oka byl klid - Metoděj ležel stulený v koutku se smutným výrazem ve tváři - nakolik dokázala kněžka poznat smutný výraz hyeny. Koně spali nebo znuděně žvýkali cokoli, co koně většinou žvýkají. Nejspíš jiné koně, pomyslela si Aiss. Bard se opíral o vrátka stání, které si Konstantin zvolil za svůj pelech, přikývnul, když takto shrnula výsledky svého lékařského snažení.
"Přijde mi," prohlásil pak zamyšleně, "Že má trochu nezdravý odstín..." Na tváři vykouzlil úšklebek, když zvedl kyblík se zbytkem modré barvy, která tu zbyla po posledním nájezdu Ptáčat.
"To bychom... mu přece nemohli udělat..." odpověděla Aiss, ale už v ten okamžik dobře věděla, že sama sobě lže.
Když vešli do hospody, tu a tam modrá šmouha od neopatrné práce, kněžka měla poprvé pocit, že se Svenem sdílí něco dobrého - nějakou vazbu, nějaký společný zážitek nezatížený temnotou. Věnovala mu zářivý úsměv ozdobený modrým flíčkem na nose.
Pak si všimli dvou nových hostů.

Ghar se vrátil z Kalle - nevím, jestli to je naleštěnými šupinami nebo oblečením, vypadá najednou uhlazenější - ale to mě tolik nepřekvapilo. Koho jsem nečekala, byla Gaerwyn, myslela jsem, že už nás má tak akorát a nadobro se ztratila.
Vyslechli si, co se stalo v jejich nepřítomnosti, paladin se pak ptal, jestli chceme jeho pomoc. Elfka se neptala - rovnou se nabídla, že půjde s námi. Zdálo se mi, že si celu tu záležitost bere osobněji, než bych čekala, především když jsem zmiňovala falešné Konstantinovo obvinění. Možná jsem si předtím její odtažitost vykládala špatně.
Vydali jsme se k výpusti - nechtěla jsem znovu procházet Uličkami a poutat moc pozornosti, místo toho jsem je provedla Hřbitovem. Ještě než jsme vstoupili do téhle mrtvé části města, varovala jsem je, ať se mají na pozoru. Ne nadarmo tam lidé chodí jen ve dne a jen pokud opravdu musí. V noci není radno se k ruinám starého Sarbatoin přibližovat.
Zvenčí vypadalo skladiště opuštěné - jak ostatně vypadat mělo. Zapřísahala jsem zbytek, že pokud to nebude opravdu nezbytně, nezbytně nutné, nikdo nesmí zemřít - je to nakonec moje město, já tu žiju a těžko by to tak mohlo zůstat, kdybych měla na rukou krev místních dětí. Nemůžu říct, že by se mi dostalo moc uspokojivých odpovědí, přinejmenším však Sven souhlasil, že se pokusíme napřed vyjednávat.
Nějak mám pocit, že vyjednávání není naše silná stránka. Nepamatuju si jediné, které by dopadlo dobře.

Zem se jim otřásla pod nohama a shodila je do prachu - jediný, s kým to nehnulo, byl paladin, který visel pod stropem zamotaný v síti z pevného provazu.
"Ten zaklínač," zasyčela kněžka skrze zuby - i ostatní ho zaznamenali, pohublý chlapík v umaštěném červeném rouchu, který se schovával za dvojicí vysokých výrostků - Ris a Mavi, věděla Aiss, bratři, v jejich žilách kolovala nějaká ta krev orků.
"Stáhnout se,"zamumlal Sven a už se hbitě plížil zpět ke dveřím - jeho odchod doplněn bolestným výkřikem bouchače, který se odvážil mu zkřížit cestu. Gaerwyn byla hned za ním, připomínajíc pohybem divokou kočku.
Aiss ale zůstala na místě, příliš rozzuřená, příliš dotčená vším, co se stalo, aby pomýšlela na ústup. "Jak se opovažuješ," zavrčela, pomalu se sbírajíc na nohy, ignorovala pobudy, kteří začali stahovat kolem ní. "Na kolena, červe!" vykřikla hlasem, který jí snad ani nepatřil - jako by její vlastní hlas rezonoval s jiným, hlubším, silnějším. Zvyklým rozkazovat. Zaklínač, ani nevěděl jak, uposlechl, poklekl. Kněžce zářily oči temným plamenem, ze země kolem ní vyšlehla rudá záře - tak, jak se ona zvolna vztyčila, tak mladíci kolem ní popadali na zem, hlavy sevřené v rukou. A záře zvolna opadla, nezmizela však úplně, s pohybem dívčiny ruky se začala přelévat směrem k němu a k jeho společníkům.
"Chcípni... děvko..." zasípal zaklínač, sevřel ruku v pěst - Aiss vykřikla, stáhla se do sebe v křeči, která náhle sevřela její útroby, světlo zakolísalo, dál si však propracovávalo svou cestu určeným směrem.
"Chyťte je!" křičel Bobo, který se z neznámého důvodu zdržoval za hromadou beden - Ris sevřel pevněji svůj obušek a rozběhl se kněžce vstříc. Naštěstí pro ni to byl ten okamžik, kdy se Ghar rozhodl spustit z výšin, a tak překvapený Maviho bratr zjistil, že najednou hledí zblízka do dračích očí.
Příliš zblízka.
Zatím Aiss ucítila hřejivý dotek, který rozehnal bolest. Sven ji povzbudivě poklepal po rameni. "Neboj, nikoho nezabijeme..."
"Takové komplikace..." povzdechla si Gaerwyn nespokojeně a založila do kuše další šipku.

Nelhali mi, nezemřel nikdo. Ty spratky jsme svázali, ošetřila jsem jim ta nejhorší zranění. Nakonec, někteří z nich jsou ještě děti, jiní sotva překročili práh dospělosti. Naneštěstí se podařilo utéct jak Bobovi, tak tomu zaklínači - podle toho, co nám řekl Mavi, se jmenuje Kelson. Kelson, prý původem z Varteny, prostě zmizel, když jsme ho zahnali do kouta, a když píšu zmizel, tak tím myslím zmizel, doslova. Bobo dokázal vyklouznout v nějaký slabší moment, Gaerwyn se ho snažila pronásledovat, ale prý se jí ztratil někde mezi domy.
Nedokázali nám říct, kde by se mohl Bobo nebo Kelson skrývat - Svena napadlo, že bychom měli hledat u felčara - nakonec, oba byli dost zřízení na to, aby nějakou pomoc potřebovali. Podle těch výrostků by připadal v úvahu tak starý Jaseb a já jim musela dát za pravdu, k Jasebovi se skutečně chodilo, když už se nedalo jít nikam jinam.
Starý Jaseb, nevrlý, náladový, nebezpečný - a zatraceně šikovný. Jediný člověk, který se odvážil žít na Hřbitově, v té mrtvé části města. Když se dívka potřebovala zbavit nechtěného plodu lásky, šla za Jasebem. Když někoho soužila nemoc či zranění, se kterým se nechtěl chlubit, šel za Jasebem. S Jasebem byla tajemství bezpečná. Sama jsem ho jednou navštívila - hrála jsem si, s čím jsem neměla, a ošklivě se spálila, kdyby to kdokoli v klášteře zjistil, byli by mě nejspíš na místě vypověděli. Jaseb mi pomohl, za nějaké to jídlo, a nikdo se nic nedozvěděl. Věděla jsem, že jestli navštívíme Jaseba, budeme muset být velmi zdvořilí a velmi opatrní.
A také jsme si museli pospíšit, slunce se sklánělo k obzoru a já jsem zcela určitě nechtěla, aby nás v ruinách zastihla noc.
Jaseb nám sice neposkytl žádnou věcnou radu, ale návštěva to byla přinejmenším inspirativní. Vědomí, že byla Lorna těhotná, a že se rozhodla si dítě nechat, vědomí, že si Stříbrňák nevzal jeden život, ale hned dva, mi dalo důvod navíc toho parchanta dostat. Navíc bylo znát, že Jaseba samotného se okolnosti její smrti dotkly. Toho starého nedůtklivého Jaseba, kterého se každý bál.
Ruiny se kolem nás s narůstající temnotou svíraly, Sven s Gaerwyn tvrdili, že se tam děje něco magického - nemohla jsem nesouhlasit, i když mně prostě stačí vědět, že je moc hloupé rozběhnout se za vším, co se blýská...
Usoudili jsme, že další pátrání odložíme na zítřek, vrátili jsme se do města, k Oku. Zkontrolovala jsem Konstantina, který tvrdě spal - jen dobře tak, ve spánku se tělo hojí nejlépe - a v krčmě jsem vyhledala pána Spercheia. Z mé otázky, zda pozvání k večeři stále platí, byl nadšený, omluvila jsem se tedy, že ze sebe půjdu alespoň smýt následky boje, a zanechala ho tam s ostatními.
Po cestě do kláštera jsem odchytila Malého Kubu, synka švadleny, a poslala ho pro Patrika. Měl by se tu každou chvíli stavit, potřebuju s ním mluvit.
Jednu věc jsem si uvědomila, jedna věc se pro mě změnila. Ta dnešní potyčka s Bobovými kluky, skončilo tím pro mě dětství. Už žádné bitky v blátě, žádné války o stodolu sedláka Kučery, když napadne první sníh.
I když si myslím, že nějaké to nabarvení na modro si tu a tam neodpustím...

Patrik Káně už viděl leccos, přesto ho mírně překvapilo, když mu přišla tieflinka otevřít jen v krátké bílé košilce, jednou rukou přidržujíc vlasy v jakémsi drdolu, v dvě jehlice sevřené v zubech.
"Slyšel jsem, že se mnou potřebuješ mluvit, ale netušil jsem, že je totakhle vážné," zasmál se.
Nesrozumitelně mu cosi odpověděla a jednoduchým gestem mu naznačila, co si o jeho narážkách myslí - když pobaveně odvětil, že nerozumí, vyndala jehlice z úst - "Posaď se, prosím, jen si něco natáhnu," - a on si byl zcela jistý, že to nebyla přesně ta slova, kterými ho předtím počastovala.
Mluvila k Patrikovi skrze pootevřené dveře svého pokoje, zatímco se oblékala do šatů, které jí daroval pán Spercheios - vykládala mu o všem, co se přihodilo mezi ní a Bobovou partou - koneckonců, Patrik, jakožto velitel Ptáčat, to měl právo vědět - ač již z denních pranic z Bobovou partou vyrostli, vztahy s touhle skupinkou byly pořád křehká záležitost. V jednu chvíli se odmlčela, Patrik zaslechl překvapené nadechnutí, ale na jeho otázku, zda se něco děje, nereagovala a po chvilce pokračovala dál. Pověděla mu, co ta celá věc pro ni znamená, a řekla, že je jí strašně líto, že musela takhle náhle uzavřít dlouhou kapitolu jejich životů - protože tohle se týkalo všech, ne jen jí - Patrik odvětil, že ho jen mrzí, že u toho závěrečného výprasku nebyl. Ujistila ho, že by u toho také raději nebyla.
Když kněžka vyšla ze svého pokoje, mladík obdivně zapískal - viděl ji oděnou v mnohých věcech, od šedé klášterní řízy po kalhoty a košili, které zabavila Markovi se slovy, že vypadají pohodlně, ale tyhle šaty, krásné ve své jednoduchosti, byly něco úplně nového. Patrik si v duchu pomyslel, že tohle není ta Aiss, kterou zná - cesta ji změnila, o tom nebylo pochyb.
Doprovodil ji ke krčmě - nemyslel si, že by si na ni teď Bobova parta troufla, ale najednou mu ta myšlenka, že by měla jít samotná, přišla nepatřičná. Opatrně ji upozornil na to, že nemá dopnutý poslední knoflíček - pokrčila rameny, usmála se - "To je, obávám se, účel," odpověděla.

Jeden z důvodů, proč jsem ten večer vyhledala pána Spercheia, byly moje zvědavé otázky - ale pán Spercheios milujezvědavé otázky, jak jsem byla ujištěna. Kelson, ten mě zajímal. Podle Bobových chlapců přišel z Varteny kvůli nějaké krádeži. Pán Spercheios nikoho toho jména neznal, ale vybavil si případ krádeže magických knih z knihovny Vartenské akademie. Upozorňoval mě na odměnu, která je za nalezení těch knih vypsána, musel se ale smířit s tím, že mě peníze nezajímají - jistě, když by se mi dostaly do rukou, nejspíš bych je vrátila, ale to prostě proto, že zřejmě někomu patří. Z nějakého důvodu mu můj přístup k životu přišel roztomilý. Ale co víc bych měla chtít. To, co chci, mi peníze nekoupí.
Povídali jsme si dlouho, všichni ostatní hosté z krčmy zmizeli. Dozvěděla jsem se, že zítra opouští Sarbatoin a vrací se zpět do Varteny - přistihla jsem se, že je mi to skoro líto, občas mi přijde, že mě tu nikdo jiný nebere alespoň trochu vážně. Vyprávěl mi o svém domě tam a ujišťoval mě, že kdybychom do Varteny náhodou zavítali, jistě bychom měli kam složit hlavy. Slíbila jsem, že pokud nás tam někdy zavede cesta, vyhledám ho - a pak jsem musela ještě slíbit, že kdyby mě tam cesta zavést neměla, zavedu se sama.
Ani nevím, kam se všechen ten čas poděl, víno bylo dopito, svíce dohořívaly, čas se rozloučit.

"Škoda, že nejsem mladší," řekl pán Spercheios, ve tváři úsměv.
Dívka zčervenala - "Já..." začala opatrně, "Lhala bych, kdybych měla tvrdit, že mi váš zájem nelichotí, ale... měl byste vědět, že bych stejně nebyla k mání..."
"Ale tak jsem to přece nemyslel," skoro s výčitkou v hlase zvolal tiefling, i když mu v očích hrály pobavené ohníčky. "Měl jsem na mysli spíš to, jak nádherná by z tebe byla společnost na každoročním jarním plese ve Varteně."
"Ještě že jaro už skončilo," zamumlala Aiss vzdorovitě, pohled upřený někam stranou - pak vzhlédla, s pocitem, že by měla podat vysvětlení, dodala: "Netančím. Tyhle nohy nejsou moc příznivě nakloněny složitým krokům a elegantnímu poskakování."
"Pak bych se obešel bez tance," odvětil pán Spercheios, pak pokrčil rameny - "Stejně na tom teď nezáleží."
Popřál jí dobrou noc. Popřál jí, ať se jí nezdají sny o staré výpusti - když bylo jasné, že ho nechápe, dodal, že by se jí nejspíš zdálo o utopených. Stejně nechápala.
Když vyšla ven z krčmy, do teplé noci, bylo už všude mrtvo, ticho. Chvíli přemýšlela, zda se nemá vrátit a požádat o doprovod, ale pak jí přišlo to hloupé. Namísto toho, jistá si, že se nikdo nedívá - nebo alespoň nikdo, na kom by záleželo - dopnula poslední knoflíček.
I tentokrát se nadšeně usmála, když se šaty na jejím těle změnily v lehkou pevnou zbroj z černé a šedé kůže.
Svižným, pravidelným klusem zamířila ke klášteru, vychutnávala si lehkost z vína v hlavě a svěží větřík na tváři. Všechna ta radost ale vyprchala, když Aiss vešla do pokoje a znovu za sebou zamkla.
Na stole našla stříbrnou minci.

Nechápu. Nevím. Nechci vědět. Nemohl se sem dostat - přesto se sem dostal. Nejsem si jistá, co bych měla dělat. Nechci tu být sama, ale nedovedu si představit, že bych se teď měla vracet do hostince a budit Svena, nebo hůř, rušit jeho zábavu. Nevím.
Přiklopila jsem minci miskou, když už nic jiného, alespoň poslouchat mě nebude. Oba pokoje, můj i Janosův, i předpokoj, jsou netknuté - nic nechybí, nic se nezměnilo. Jen ta jedna přebývající mince.
Jdu si lehnout, jsem moc unavená na to, abych seděla celou noc a čekala, jestli mě někdo přijde zardousit - obávám se ale, že budu stejně většinu noci špicovat uši a zírat do tmy.
Prokletý Stříbrňák.
Proč vždycky já?