Náboženství - vznik, kopírovátka, strach

Dnes oprášíme postarší Alnagův článek o náboženství; pokračovat nebudeme výčtem dalších archetypů (ono jich ostatně ani mnoho není), ale zamyslíme se nad vznikem náboženství, plagiátorství při vzniku nových náboženství a dopadech religiozity na společnost – za pomocí příběhu protkaného tou největší dávkou klišé – tedy příběhu o boji světla a tmy :)Hned na začátku se vám s klidným svědomím přiznám, že tento příběh, odehrávající se na zemi v domovských kulturách egyptských a římských, nemá s autenticitou mnoho společného. Jenže o exkurz do faktografie nám nejde. Naopak, metodou od konkrétního k obecnému zachytíme chytáky, taje a ponuré podrazy, aplikovatelné v náboženstvích vašich ponurých světů.

Hledání mytologického smyslu

Co to je mytologie? Odpověď je směšně jednoduchá – zjeví se nám po rozpůlení této řecké slovní skládačky – mythos a logos (tedy jakési nadpřirozeno a pravda ... nadpřirozená pravda :) ). Mytologii bylo k jejímu zdárnému rozvoji ponecháno široké, úrodné pole v myslích obyvatel starých civilizací. Staří řekové, egypťané, sumetiré a jiní měli oproti nám, zhýčkancům 21. století, tu nevýhodu, že neznali odpovědi na děje přírody, opakující se okolo nich, zásadně je ovlivňovující (dny, noci, bouřky, deště, sněhové radovánky ...). Řekneme, že srážkou větrných proudů dojde ke zvýšené koncentraci odpařených částeček vody a pak již nechybí málo k přechodu do kapalného stadia, padání zpět na zem ve formě dešťových kapek. Jenže staré civilizace tyto znalosti stěží mohly mít (i kdyby měly, i kdyby jim byly „podstrčeny“, pak který prosťáček by je byl ochopen a schopen „sežrat“ ?), musely si tedy najít vlastní vysvětlení – a to za pomoci přidělení jmen těmto živlům, následovaného zosobněním živlu v boha (a mythos se pozvolně transformoval v theos, božskou příčinu). Proč si myslíte, že tak starověcí činili? Snad už jen proto, že neznalost je nepříjemná, sžíravá věc.Úroveň zpracování mytologie odpovídala způsobům smýšlení a potřebám rostoucí civilizace. V začítcích mohlo jít o různorodou směsku malých bohů (sumerité jich měli cca 150!), ti se ale začali škálovat dle důležitosti. U seveřanů se objevil na prvních příčkách „oblíbenosti“ Thor, bůh blesků (holt se jim v Norsku asi hodně lámou oceánské proudy o útesy), skoro všude jinde avšak stanul na výsluní který bůh asi? :) Bůh slunce přeci – jakož ztělesnění životodárného kotouče, objektu objevujícího se nad horizontem s ryzí pravidelností. Narůstala potřeba organizovanosti, s transformací společnosti se projevila i ve smyšleném světě bohů - bylo třeba i ve sbírce bohů oné civilizace určit toho hlavního, uzavřit skupinku do panteonu a začít mezi mocnými protkávat vztahy.

Astrologie jako aplikovaná mytologie

Věřte, že starověký člověk si našel spoustu času, který využil pozorováním oblohy a dějů s ní spojenou. Přemýšlel nad štosem záhad, hledal odpovědi na každodenní záhadné otázky:

• Proč se střídá den s nocí? Respektive proč se objevuje ta velká žlutá koule ve dne na obloze, proč ji v noci střídá ta malá šedá koule? Co obě znamenají?
• Jaký mají smysl ty zářivé tečky na noční obloze?
• Proč máme po určitou opakující se dobu více dne a méně noci, poté více noci a méně dne?

Ano, potřebujeme vzít tyto otázky a propojit je tak, aby dávaly smysl. Rozebereme si verzi starých egypťanů (tedy jednu zcela zjednodušenou verzičku – egyptologové prominou): Narodil se v zázraku panenské bohyni Isis nový bůh. Tento bůh, Horus, na sebe vzal roli nositele života – slunce. A pak se zprotivil Setovi, reprezentantovi smrti. Stali se z nich úhlavní nepřátelé, po trvání časů spolu svádějí boj, který ještě nebyl rozhodnut – ve dne vyhrává Horus, v noci se daří zase Setovi :).Dobře, to bychom měli den a noc. Nyní pojďme zadumat nad hvězdami. Ano, jak nebylo vědy, představivost fungovala starověkým tuže dobře, začali si tak spojovat obrazce noční oblohy do symbolů, kterým rozuměli. Jestli měli egypťané vlastní zavedená astrologická znamení netvrdím; co ale jejich průběžným zvídavým pohledům neuniklo bylo, že obrazce na noční obloze se pozvolna den po dni posouvají, až se za dobu jednoho roku vrátí. Točí se v obloze nad námi, opakují se! Navíc slunce, bůh nejvyšší, ony hvězdy přes den hravě zastíní (také jeden z důvodů pro považování slunečního boha za nejmocnějšího). Tudíž je Horus zasypáván lichotivými tituly na způsob „jeho středěnost“ (egypťané si na tituly svých nejvyšších zvláště potrpěli, zaplácávali s nimi třeba polovinu věty! :) ).Pod třetí odrážkou se skrývá zimní a letní čas - tedy dvě doby, po které se mění vystavení polokoule slunečním paprskům. Protože 21. prosince bývá nejkratší den, zdá se nám, jako by na tom bůh slunce zrovna nebylo dobře. Ale pár dní nato se délka dne začíná zase zvětšovat. Zkomírající bůh jako by povstal z mrtvých!Skrňme to: přirozené podmínky zemského orbitu ve vesmíru daly za vznik docela slušným „pohádkám“ na vysvětlenou. Stejně tak mohou i ty vaše, zasazené do vašeho světa, chcete-li budovat na mytologiích a nevědomí. Navíc jsme ještě neskončili, čeká nás více skandálních odhalení.

Náboženství slunečního kultu – stále ta samá ohraná písnička

Bůh se narodí 25. prosince, za přítomnosti tří králů (tři hvězdičky ukazující na slunce).
Zemře na 3 dny, pak povstane z mrtvých.
Je středem vší úžasnosti a nositelem života.No, ano :) . Snažil jsem se ilustrovat tyto fakta na egyptském Bohu slunce Horovi (dobře, dost možná pseudo-fakta; to ale neubírá na pointě, které nahráváme). Jenže, -moment zamyšlení- nepřipomíná vám tato průpovídka jiného „maskota“ ? Ano, mám na mysli přesně toho, kterého najdete polonahého, jak se protahuje na kříži před kostelem :)Tahle podobnost by snad ještě tak nevadila ... ale když najdeme na deset dalších bohů z opomenutých náboženstev minulosti se stejnými podobnostmi? Navíc jsou tyto zapomenuté kultíky časoprostorově rozmístěny spolehlivě tak, aby vyplniny mezery mezi egyptem a rodícím se křesťanstvím. Krajně podezřelé, že ano?

Křesťanství – plagiátorství, ignorance a plné balení strašáků

Toto náboženství, dnešní výkonná dojná kráva peneženek věřících, začínalo v ústraní římského světa 1. stol. pnl. stejně tak, jako každý jiný kult. Když si zakladatelé křesťanského kultu řekli jakou myšlenkou „životního naplnění“ se budou snažit opít své publikum, dost možná narazili právě na mýtus slunečního boha. A proč měnit něco, co se již prokázalo být úspěšným?Postoje se mění. Zvláště když získáte moc - to je něco uplně jiného, než když nemáte vliv a nikdo vás neposlouchá. Křesťanům se zadařilo – dokázali nakazit celý římský svět, založený na řeckém mýtu. Římané hleděli na křesťanství jako na nové, dynamické náboženství, které jim má vrátit sílu a slávu (mýtus slunce ve svém náboženství neprovozovali ... nebo v jejich podvědomí někam zapadl). Za postupný úpadek impéria totiž vinili své bohy, kteří je údajně neposlouchali. Změna se zdála být rozumnou volbou. Století se se stoletím sešlo, nadešel čas Konstantina. A ten to toho ale práskl!Když se někteří vzdělanější římané začali štourat v křesťanském bludu a poukazovat, že nejde o nic nového, pak se ti „zlí“, tj. církevní otcové, rozhodli v protiofensivě své lži a lhaníčka obhajovat. A podařilo se jim to, svatouškářům, na výbornou! Údajně mělo jít o vychytralost ďábla, který měl nasolit ona podobná náboženstva po světě, aby odradil všechny nebohé duše od pravého učení.Všiměme si: najednou tu máme jedno náboženství prokazující o sobě, že je to jedno jediné, pravé. Že je v principu stejné jako tucet ostatních, od kterých si „vypůjčilo“ takřka všechno, to nevadí :)Navíc, vidíme jak mistrně v tomto kroku zasadili církevní otcové zhoubné sémě „pravdy“? Když můžeme rozhodovat za pomocí svého učení o tom, co je pravé a co ne (narozdíl od korektního modelu, kde pravda určuje směr učení a poznání), máme ty naše ovečky pod palcem tak dlouho, dokud dodržují naše pravdy; a strach - ďábel - zajistí, aby se držely přesně toho místa, o kterém jsme rozhodli, že jim náleží.